OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion - Nečekaná překvapení - 4. kapitola

12.05.2013 (13:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 862×

4 

Vůbec nevím jestli to mám Capi Soo o tom snu říct. Pravda je, že jsem jí zatím říkala úplně všechno, ale stejnak... Ono je to pro mě takové moje tajemství. No, asi to není až takové tajemství, když jsem to řekla mamce... jenže... prostě jí to musím říct. Třeba mi pomůže... nebo aspoň poradí.... U večeře. Řeknu jí to u večeře. Počkám až Adriana odejde a řeknu jí to. Ne že bych měla něco proti Adrianě, to ne. Ale nejradši bych to řekla jenom svojí nejlepší kámošce. Během rozhodování jsem byla tak zahloubaná, že jsem si ani nevšimla že jsem v kuchyni. A pak když jsem si to uvědomila, zároveň s tím jsem si uvědomila, jaký mám hlad.

„Co je tu k večeři?“ prohodila jsem, spíš tak pro sebe, otevíraje ledničku.

„Nic hotovýho,“ ozvalo se od stolu. Málem jsem vyjekla, když jsem zjistila že tu sedí Adriana.

„Vypadám snad jako strašidlo?“ ohradila se. Zavřela jsem lednici a podívala se na ni.

„Néé, jasně že né,“ usmála jsem se na ni. Asi jí to taky řeknu... Ale nejdřív se poradím s Cap. Počkat... zamračila jsem se. Jak se s ní můžu poradit, když jí to chci říct až u večeře... zatřásla jsem hlavou, abych si ji pročistila a začala se znovu zajímat večeři.

„A něco z oběda asi nezbylo, co?“ znovu jsem otevřela lednici, ve snaze najít něco dobrého k večeři.

„Ne, nezbylo. Ale koupila jsem sýrový párky.“ Mrkla na mně Adriana spiklenecky.

„Oooo! Ňám! A kde sou?“

„V krabičce,“ řekla se smíchem a kroutila hlavou nad mým hořečnatým přehrabováním v lednici.

„Áá. Tady sou!“ ozvala jsem se po chvíli, když jsem jí vítězoslavné párky ukázala. „A kde je Cap?“

„Tu chceš taky sníst?“ podivila se s neskrývaným smíchem.

„Haha. Fákt vtipný. Né díky,“ protáhla jsem, obrátila oči v sloup a odhodila párky na stůl. „Já jenom že se ještě neukázala... což je dost divný, že by se zrovna Cap neukázala k jídlu...“ utrousila jsem při krájení chleba.

„Nó...“ protáhla a kousla se do rtu. „Říkala že si potřebuje něco zařídit,“ řekla a mírně pokývla hlavou, jako že našla ta správná slova. „Ale prý si nemáš dělat starosti. Za chvíli se vrátí.“ Usmála se, aby mě uklidnila, zakousla se do jablka, které držela v ruce a odešla. Chvíli jsem si zamyšleně mazala chleba, když tu jsem slyšela pomalu se otevírat dveře a Cap jak s někým mluví.

„Kdo to byl? Byla to Sophie?“ vybafla jsem na ni hned, jek vešla do kuchyně.

„To se neřiká,“ zabroukala. „Zbyly ještě nějaký?“ ukázala prstem na pytlík s párky, když procházela okolo.

„Nezbyly, dokud mi neřekneš, jestli to byla Sophie.“ Trucla jsem si a přitáhla pytlík s párky k sobě. „Však oni se můžou sníst i bez tebe...“ dodala jsem pro sebe tišeji a škodolibě se usmála.

„No dobře. Tak když nezbyly...“ podívala se na mě, „... tak si objednám šunkovou pizzu a celou ji snim. Ňam, už se těšim...“ nasadila slastný výraz a já byla v šoku.

„Jakou pizzu?!? Fajn. Tak třeba praskni. Já si zase snim celej ten zbytek párků. A budu si na nich pomlaskávat tak hlasitě, abys to slyšela i přes tu svoji pizzu!“ zavřískla jsem hystericky.

„Jakej zbytek?! Řikala's že nejsou!“ vyštěkla.

„Jo. To nejsou,“ připustila jsem. „Ale jenom do tý doby, dokud mi neřekneš jestli to byla Sophie,“ připomněla jsem jí. Chvíli na mně zůstala zírat, a pak se začala chechtat.

„Nechápu, co ti na tom příjde vtipný,“ prohlásila jsem nakvašeně.

„Cháchá. My tu na sebe vřískáme, jenom protože chceš vědět jestli to byla Sophie.“ Stěží vyslovila větu a teď jsem pro změnu zírala já na ni. „Hehehe. Fajn. Tak jo. Byla to Sophie,“ řekla a vydýchávala se po usilovném chechotu. Vypadala že už se uklidnila.

„Fajn. Díky. Na,“ řekla jsem a podala jí pytlík s párky. Bez těch mých dvou samozřejmě.

„Dík,“ řekla, vyndala si párky a sedla si ke stolu.

„A co bude s tou pizzou?“ ozvalo se z koupelny. „Přece byste mě nenechaly o jablku.“

„Já myslela že už si večeřela,“ ozvala jsem se nevinně.

„Tys myslela... ale já nevečeřela.“

„No, tak mi ji objednáme, Adri. A kolik jich chceš? Dvě?“ vložila se do toho, k mému štěstí, Cap znovu s úsměvem na rtech. Vážně. Jak to ta holka dělá? Jak? Dostala jídlo...

„Dvě?! Zbláznila ses? Vždyť prasknu,“ zhrozila se Adriana a my se začaly pochichtávat. „Samozřejmě že jednu.“

„Takže dvě,“ špitla Cap a mrkla na mně. „Pizza Antonio? Á to si ty, Tayi. Přinesl by si sem prosím dvě pizzy? Jaký? Počkej,“ řekla do telefonu, ukázala na mě Š, já kývla a Cap zakřičela: „Jakou tu pizzu.“

„Žampionovou!“ zakřičela Adriana v odpověď. Cap se zakřenila a řakla do telefonu: „Tak domluveno. Jednu žampionovou a jednu šunkovou. Samozřejmě. Vážně? To je milé,“ zazubila se. „Tak zatím. Čau,“ a zavěsila. Nedivte se. Ona zná snad všechny poslíčky co tam pracují...

„Tentokrát Taylor?“ podivila jsem se. Cap se na mně podívala a řekla: „Poď nahoru.“

„Vadí ti něco na diskusi o poslíčkách?“

„Ne. Jasně že ne,“ řekla, čapla mně za ruku a táhla do svého pokoje. Ten je větší. Sice jenom o kousek, ale je. A má ho úplně suprově zařízený. Usadily jsme se na velkém chlupatém koberci a chvíli si povídaly. Ano, chvíli. Protože pak přišel ''poslíček Tay'' jak mu říká Cap a ZASE spolu kecaly u dveří deset minut. Potom jsem ji slyšela křičet na Adrianu, že je tu pizza a jak dupe po schodech. Za chvíli už seděla vedle mě.

„Chceš mi něco říct?“ zeptala se ,když viděla jak si koušu ret. To dělám vždycky, když chci něco říct. Zatracený zlozvyk. A to se ho snažím odnaučit...

„Jo,“ řekla jsem a zaváhala. „Vlastně už ne,“ řekla jsem chvatně. Doprkýnka. Já jsem vážně děsná. Ani nedokážu říct svojí nejlepší kamarádce pitomý sen.

„Nevadí,“ řekla a odmlčela se. „Tak. A teď ti ukážu svoji válečnou kořist,“ řekla samolibě. Válečnou kořist? Vážně? A pak ji ukázala. Zpoza zad vytáhla dvě krabice pizzy a vítězoslavně se usmála.

„Super. Tak proto si se tak zubila,“ pousmála jsem se.

„Jo. Tay mi řekl, že maj nějakou akci nebo co, že když si koupíš dvě pizzy, tak dostaneš třetí zdarma. To je super co?“ zazubila se na mě. „Tak šup než nám to vystydne. Jedna je šunková a druhá sejrová. Předpokládala jsem že se ani jedna z nás nevzdá tý druhý pizzy, tak jsem to dole rozkrojila a každá máme od každý půl,“ usmála se, vyměnila v krabicích jednu půlku za druhou a jednu mi přišoupla.

„Bík. Ňam, ta je výbouná,“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Já uim. Byť sem ji uybíuala,“ zahuhlala Cap a obě jsme se rozesmály. A tak jsme si povídaly o různých hloupostech až jsme z toho na tom koberci usnuly. No, a o tom snu nepadlo za ten večer ani slovo. Za to v noci se zase ozval...

 ...

„Teda holky, kdybych tu nebyla tak byste zaspaly. No to je ale binčus,“ řekla Adriana, když nám roztahovala závěsy. Panebože! Dneska je škola!

„Kolik je?“ zabrblala vedle mě Capi Soo a já vystřelila do sedu.

„Klid. Je půl sedmý,“ řekla Adriana, když mě uviděla.

„Klid?!“ opakovala jsem šokovaně. „Vždyť nemam připravenou tašku, nevim co si vezmu na sebe a...“

„... a já nejsem namalovaná a učesaná!“ přerušila a zároveň mě doplnila Cap.

„No to já taky nejsem,“ přikyvovala jsem, div mi neupadla hlava.

„Vy máte ale starosti...“ kroutila hlavou Adriana. „A tim, že tu na mě budete čučet, to chcete stihnout?“ prohlásila s klidem. „A máte tam snídani,“ řekla, když odcházela.

Jakmile odezněly její kroky, tak jsme se na sebe s Cap vytřeštěně podívaly a já vystartovala do pokoje. Tam jsem si naházela do tašky dnešní učení, z cestovní tašky vytáhla oblečení a vyrovnala na postel. Rychle jsem po tom všem přejížděla očima. Pak jsem odběhla k oknu, podívat se na teplotu, vystrčila z okna zkušební cár hadru, abych zjistila, jestli nefouká (nefoukalo, na nebi ani mráček a svítilo sluníčko, no teda, zatím ne). Zavřela jsem okno a přeběhla zpátky k posteli. Pak jsem začala vyřazovat teplé oblečení až mi zbylo jenom oblečení na jaro/léto. Jenže nastalo další dilema... kraťasy nebo sukni? A nebo šaty? A balerínky nebo sandálky? Nebo tenisky? Nakonec jsem si sedla na postel, abych se uklidnila. Ve zmatku si nikdy nevyberu správně. Pak jsem se postavila a hned jsem věděla. Dneska si vezmu ty tyrkysové šaty nad kolena se středně velkým výstřihem, zavazováním za krkem, s holou půlkou zad, přiléhavé k bokům a dál volné. K tomu černé legínové tříčtvrťáky, černou stužku okolo pasu, tyrkysové sportovní lodičky na pěticentimetrovém podpatku (takové ty „střevíčky“ s páskou přes nárt), černé třikrát obtočené korále a středně velké černé pecičkové kuličky do uší. Když jsem to na sebe všechno hodila (bez těch bot samozřejmě), šla jsem do koupelny, abych si udělala něco s hlavou. Tam jsem potkala Cap. Právě se česala.

„Pěkný,“ řekla, když si mě všimla.

„Ty taky,“ odpověděla jsem. Cap měla černé dlouhé tílko, přes to džínové bolerko s krátkým rukávem, džínovou mini sukni a svěřila se mi, že si k tomu vezme ty boží džínové lodičky (značky Calvin Klein Jeans) s deseti centimetrovým podpatkem. No u ní je to normální, ona na tom chodit umí. Zato já radši zůstávám na svých pěti.... i když, nepopírám, že bych jí je nezáviděla...

„Co si uděláš za účes?“ zeptala se mě, když jsem se česala.

„Ještě nevim. A ty?“

„Já taky ne. Tak víš co? Uděláme si ho vzájemně.“

„Fajn. Přebíráš vládu,“ řekla jsem a podala jí kartáč. Zavřela jsem oči, abych se mohla nechat překvapit. Chvíli to tahalo a já slyšela jak se Cap pochichtává. Ajéje. To bude zase něco. Asi ty oči radši ani otvírat nebudu...

„Už můžeš,“ ozvalo se, když to přestalo tahat. „Ale mělas vidět ty ksichty, cos házela,“ uchichtla se.

„Tý jo. A já co mi tam děláš a on je to culík. Jó ksichty. Víš jak to tahalo?“

„Promiň no. Hehe. Vyčesanej,“ upozornila.

„No jo, vidim. Hezký,“ řekla jsem a vzala kartáč.

„Tak a teď ty. Zavři oči a nešmíruj,“ nakázala jsem jí.

Po chvíli jsem ji nechala otevřít oči.

„Tak co? Líbí?“ zeptala jsem se a snažila se nechechtat.

„Pěkný. Volný copánky. Hmm... Co se tak připitoměle usmíváš?“ zeptala se, když se na mě otočila.

„A taky ses křenila! A jak! Občas si i sykla,“ usmála jsem se vítězoslavně.

„No jo no. Každej neni dokonalej," ušklíbla se. „Háá! Eolin! máme tam tu snídani!" řekla a podívala mě. Pak se zamračila. „Malovala ses?"

„Ne,“ podivila jsem se. Ale než jsem stačila cokoli namítnout už mi Cap vrazila do ruky řasenku pro XXL objem. Podívala jsem se na ni.

„No co je? Vypadáš, jak kdyby to byla věc z Marsu.“

„Cap,“ povzdychla jsem si. „My máme asi už půl hodiny dole snídani a ty si děláš starosti s mejma řasama?“

„Jestli to budeš držet ještě hodně dlouho, tak tam bude ležet ještě dýl. A já se odsud nehnu, dokud to na sebe nedáš,“ řekla a vzdorovitě zkřížila ruce na prsou. Chvíli jsem se na ni koukala jestli třeba nezmění názor, ale když se situace neměnila, tak jsem si se slovy „Fáájn!“ namalovala řasy. Tvář Cap se rozjasnila, vzala si ode mě řasenku, uklidila ji, čapla mě za ruku a odvlekla mě z koupelny ke schodům.

„To je dost že už jdete. Myslela jsem, že vás budu muset z tý koupelny vykopat,“ řekla Adriana, jakmile nás uviděla a já hodila po Cap načuřený pohled. A víte co udělala? Ona se na mě usmála! Tak to je moc.

„Bože, už je půl osmý. To jsme tam byly HODINU?“ pomyslela jsem si, ale jak jsem poznala podle výrazů těch dvou, tak jsem to řekla nahlas. No nazdar... A moje domněnka se ještě prohloubila, když Adriana poznamenala: „Ano. Byly jste tam hodinu nádhery.“ Tak to bylo trochu kruté, říct nám nádhery. Dobře byly jsme DOST dlouho. Ale náhery? Snídaně byla jako vždycky - omeleta (samozřejmě už studená) a chleba. Akorát že tichá (kromě mírného pomlaskávání) a nezvykle uspěchaná. A může se někdo po dnešním ránu vůbec divit? Asi ne.

„Vzaly jste si svačinu?“ zeptala se nás mezi dveřma Adriana, když jsme odcházely.

„Ehmmmnne?“ řekla jsem zavíraje dveře.

„Holky. To chcete bejt celej den o hladu?“

„Ne. Nechcem,“ vzdychla jsem a chtěla zpátky dovnitř.

„My něco koupíme, Adri. A už bysme rády šly na ten autobus, jestli dovolíš,“ řekla, přičemž mě chytla za loket a vytáhla ven.

„Jo dobře. Tak si něco kupte a už běžte. Čau.“

„Ahoj,“ rozloučily jsme se a upalovaly na autobus, který nás má dovést do školy, ovšem pokud nám zrovna teď neujede před nosem...

„Myslíš, že to stihnem?“ zafuněla jsem.

„No to nevim,“ odpověděla Cap. „Co bys řekla takovýmu běhu do školy?“

„Dej pokoj a přidej.“

„... řekl člověk, co vedle mě funí jak nosorožec,“ zasmála se Cap a běžela dál. Ne vážně... kde bere tolik energie?

„Nech si toho,“ zabručela jsem. „Hele!“ vykřikla jsem a ukázala na autobus. „Už je na křižovatce!“

„No to asi nestihneš, když tu budeš postávat,“ řekla, chytla mě za ruku a vypálila přes silnici div jsem nehodila placáka. Upřímně... ani nevím, že bych zastavila... No každopádně jsme autobus stihly a vydýchávaly skoro celou cestu. Myslím že si v nejbližším krámu koupím dvoulitrovku pití...

Omlouvám se že je to tak dlouhá odmlka, ale dlouho mi nešel internet (a v nejbližší době ani nepůjde...), takže jsem přemluvila segru, aby mě pustila na svůj. :)

A samozřejmně bych se nezlobila, kdzybyste mi tu zanechali nějaký ten komentář. :) Ono to pak více inspiruje. :D Děkuji za to, že jste to vydrželi až dokonce a přečetli si to. ;)

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberion - Nečekaná překvapení - 4. kapitola: