OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion: Nečekaná překvapení - 7. kapitola

06.08.2013 (17:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 445×

7

Chvíli jsem zůstala stát jako přimrazená a neschopná slova.

„Aha,“ dostala jsem ze sebe konečně. „Tak jo. To je... fajn,“ pokusila jsem se o úsměv. Nadechla jsem se, pak pusu naprázdno zavřela a ukázala palcem ze sebe na dveře. Koutkem oka jsem viděla, jak se Taylor culí. Asi se na to divadlo už nemohl dívat. Cap kývla a šly jsme za dveře. Chvilku jsme tam jen tak stály, až jsem to nevydržela.

„Páni. Cap, proč jsi mi o něm neřekla už dřív? Pořád nemůžu uvěřit, že jsi přede mnou schovávala takovýho fešáka,“ zašeptala jsem.

„Takže... Tobě to... nevadí?“ zeptala se nadšeně Cap.

„To teda sakra vadí,“ řekla jsem a zasmála se, když jsem viděla její vyděšený výraz. „Měla by ses vidět,“ vybuchla jsem tiše smíchy. „Jak tě mohlo, prosím tě napadnout, že by mi to vadilo?“

„No, já nevim... Když si pořád stěžuješ, že většina holek ve škole už má kluka, a já... Prostě bylo takový hrozně trapný, když jsem sice přikyvovala, ale pravda byla jinde.“

„Neboj, sice mě to štve, ale nejsem na tebe naštvaná,“ mrkla jsem na ni a začala otevírat dveře. „Možná na něho jo,“ pošeptala jsem jí a škodolibě jsem se zasmála jejímu vyplašenému výrazu, se kterým nejspíš i vešla za mnou do pokoje, protože se Taylor tvářil nechápavě a... vystrašeně? „Ježiš, co ze mě dělají...“ pomyslela jsem si. Vlastně jsem si až teď uvědomila, že celou dobu si to vykračuji k Taylorovi se zlověstným úsměvem. Když jsme k němu došly, chytla jsem je oba kolem ramen (což bylo u Taylora poněkud obtížnější, ale aspoň něco takového jsem udělala) a podívala se na ně.

„Takže... Teď, když jste se mi přiznali... Tak to budete muset vyklopit celý,“ zasmála jsem se, pustila je a sedla si na postel naproti nim. „Doufám, že vám to nebude vadit, ale měla bych pár otázek,“ usmála jsem se a naznačila, ať jdou blíž. Když se posadili na koberec, chystala jsem se na ně vychrlit spoustu otázek. Ale popořadě.

„Jak dlouho jste vůbec spolu? Protože upřímně... celkem mě dostává, jak jste to mohli přede mnou tak dlouho tajit,“ zazubila jsem se na ně. Asi jsem u toho musela vypadat hrůzostrašně, ale bylo mi to naprosto jedno.

„Noo... asi tak čtrnáct dní, ne?“ ozvala se konečně Cap a podívala se tázavě na Taye.

„Jo... Jo, asi tak nějak,“ řekl Tay (už jsem psala, že se mi chce při tom hlase roztéct?), když pochopil, že se po něm chce odpověď a ne jenom kývnutí.

„No tak, lidi, já vás nesním,“ zasmála jsem se té komické dvojci na zemi. „Možná na to tak vypadám, ale nesním,“ na oko jsem se zamyslela.

„No, a co jste si museli teda tak důležitýho za těma dveřma říct, když ti to očividně nevadí?“ osmělil se nakonec Taylor.

„Ale to víš... Holčičí věci,“ utrousila Cap, která se už konečně usmívala.

„No, ve skutečnosti jsem jí tam říkala, že je děsná. Protože najít si takovýho fešáka a neříct to svý nejlepší kamošce...“ nesouhlasně jsem mlaskla, když jsem couvala ke dveřím, „... tomu se říká provinění.... No nic, už vás tu nechám o samotě, lidi,“ řekla jsem a prošla jsem dveřmi. Ještě než jsem zavřela, slyšela jsem Taylora, jak nejistě řekl:

„To myslela vážně?“

„Co?“ odpověděla Cap otázkou.

„Tu větu s tím fešákem,“ přiblížil jí svou otázku, ale Cap už neodpověděla. Měla jsem ze sebe škodolibou radost. Ten škodolibý úsměv mi vydržel ještě hodně dlouho, co jsem za sebou zavřela dveře od pokoje.

O čtyři dny později...

Probudila jsem se se silnou bolestí hlavy a zhluboka dýchala. Už se mi zase zdál ten sen. A díky němu jsem se ještě lehce třásla. Zakryla jsem si obličej dlaněmi a zoufalstvím zaječela. Už jsem nevěděla, jak dál. Pomalu se to stává noční můrou. Dokonce se už i bojím čichat k naprosto obyčejným květům, ač jsem to předtím měla hrozně ráda. Ale něco jsem přece jen zjistila. Něco, co mě alespoň trochu uklidňuje. S každým dnem mizí jedna kytka, která se mi ale ráno záhadně objeví na posteli. Rychle jsem vstala z postele a prohrabala celou postel. Byla tam. Zářila tam tak výsměšně, že jsem ji vzteky popadla a hodila do kouta pokoje. Tahle byla bílá jako sníh. Ne sníh, na který se každé děcko v zimě těší a který slibuje spoustu radovánek, ale sníh, který slibuje jen samou bolest a utrpení. Naštěstí už byla předposlední. Teď už zbývá jen fialová. A já vůbec nevím, co mám od ní čekat. Sedla jsem si zpátky na postel a vzala do ruky stejně bílou krabičku. Pomalu jsem s ní otáčela v rukách. Nenávidím ji, a přitom vypadá tak krásně a nevinně. Ale je tu pro to, aby uschovala ten odporný kvítek. Proto ji nenávidím. Hořce jsem si odfrkla a hodila s ní do kouta k té kytce. Čekala jsem, nebo spíš doufala, že se rozbije, nebo že aspoň zničí tu kytku, ale ne. Nestalo se vůbec nic... Pak se ozvalo opatrné zaklepání na dveře a něčí hlas.

„Eolin? Je všechno v pořádku?“ Byla to Adriana. Asi uslyšela, jak něčím házím po pokoji a jak jsem po probuzení zaječela.

„Jo, všechno je dobrý,“ zalhala jsem. „Ne, nic není dobrý,“ pomyslela jsem si vzápětí a pozorovala, jak Adriana odchází. S povzdechem jsem vstala a sebrala kvítek ze země. Studil jako led. Ale neštípal. To na tom bylo to nejstrašnější. Bylo to totiž jenom takové příjemné mrazení. Dala jsem ho do krabičky a šla uložit k ostatním. Otevřela jsem šuplík a přejela prsty přes ostatní krabičky. Červená, modrá, zelená, a teď ještě bílá. Barvy nočních můr. Zatřepala jsem hlavou, abych si pročistila hlavu, zavřela šuplík a šla se převléknout.

„Děje se něco, Eolin?“ zeptala se starostlivě Cap, když jsem sešla dolů na snídani. Asi jsem musela vypadat hodně bídně. „Každou noc se mi zdají pomalu noční můry, který jsou ještě k tomu živý, a ráno z nic mam pokaždý husinu. Ale vlastně se vůbec nic neděje,“ pomyslela jsem si.

„Ne, dobrý. Jenom těžký ráno,“ ujistila jsem ji. Ani jsem se vlastně nemusela trápit, že jí lžu, protože to byla jenom polopravda.

„Už jsi aspoň trochu sbalená?“ ozvala se Adriana od pultu.

„Emm... Ne. Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Eolin,“ drcla do mě Cap. Teď to byla ona, kdo se díval nechápavě. „Dneska je sobota, pátého listopadu, a jedeme se Sophií k vám domu,“ napovídala mi Cap. Možná by mi to jindy stačilo, ale po dnešním ránu jsem byla moc líná přemýšlet.

„Ahá!“ dělala jsem, jako bych si vzpomněla, což jsem vzápětí popřela slovem „Jasný...“. Cap se na mě podívala jako bych spadla z Marsu, a pak se otočila ke stolu s mávnutím ruku, čímž jasně naznačovala „To nebudu řešit.“

„Počkej...“ vztyčila jsem prst, když jsem si zpětně přehrála, co mi právě řekla. Cap se na mě podívala s nadějí, že mi konečně docvaklo, která ovšem pohasla, když jsem se zeptala: „Tys řekla se Sophií?“

„Jo, řekla jsem se Sophií,“ povzdychla si Cap.

„Takže nakonec přece jenom přijede!“ zavýskla jsem a poplácala Cap po zádech.

„Neboj, to přejde,“ pronesla jsem soucitně a vyběhla zpátky nahoru.

„A snídat nebudeš?!“ zakřičela za mnou Adriana.

„Jo, budu. Jenom... si něco zařídim,“ vykřikla jsem vesele. Vyběhla jsem do pokoje, prolétla jím jako vichřice, přičemž jsem shrábla všechno oblečení do tašky (s těmi jsem měla co dělat, abych je kvůli těm koulím oblečení zapnula) a u poslední věci jsem se zastavila. Snář. Poslední dobou se mnou sdílí moje noční můry. Dneska jsem do něj ještě nezapsala. Otevřela jsem ho, napsala datum a zakručelo mi v břiše. Ne, teď nemůžu vypnout. Mám hlad. Odložila jsem snář na postel a seběhla dolů do kuchyně.

„Tak co? Už jsi na to přišla?“ utrousila Cap, když na chvíli přestala žvýkat.

„Na co?“ zeptala jsem se tak trochu úmyslně, když jsem si mazala toast. Cap moji otázku přešla mlčením a vypadalo to, že už se o tom nehodlá bavit. Což byl vlastně ten původní úmysl. Byla jsem ráda, že se po zbytek snídaně už nikdo na nic neptal, protože jsem mohla v klidu nerušeně jíst a utřídit si myšlenky, než začnu psát ten sen.

5. listopadu

Znovu jsem se procházela po té krásné louce, kterou jsem začala nenávidět. Doslova proti mé vůli mě to táhlo k onomu paloučku, v jehož středu se vyjímaly poslední dvě květinky. Bílá a fialová. Utrhla jsem bílou, i když je fialová mou oblíbenou. Bílá je taková čistá, to by mohlo být příjemnější. Ach, jak jsem se spletla. Zase jsem se zadívala do jejího středu a zase jsem upadla do podivně hypnotického víru, který mě vyplivl na určitém místě.

Tentokrát to byla polární pustina. Brr... vážně jsem vybrala špatně. Ale už jsem s tím nic nemohla udělat. Už se to nedalo vzít zpět. Klepala jsem se nesmírnou zimou a byla si naprosto jistá, že tu po mně zbude za chvíli jen pouhá kostka ledu v pyžamu. Ale to známé znecitlivění končetin nepřicházelo. Ani nemohlo. Nebyla mi totiž zima fyzicky, ale psychicky. Možná to zní divně, jenže jak jinak to vysvětlit, když mi byla zima, ale neměla jsem husí kůži ani mi nemrzly nohy (podotýkám, že jsem tam stála v pyžamu a bosky, jen tak pro informaci).

Odhodlaná to tam prozkoumat jsem hrdinně vykročila po té zmrzlé plošině, lehce poprášené sněhem. Sníh mám ráda, tak aspoň nějaké pozitivum. Opatrně jsem postupovala dál do nikam, až jsem najednou stála na srázu. Divné? Ne, vůbec ne. Když jdete po rovné bílé ploše a před vámi je stále bílo, ztrácíte přehled o tom, jestli náhodou nestojíte nad srázem. Kdybych udělala ještě krok a nevšimla si té nepatrné rýhy na zemi, nejspíš bych už tu nestála. Možná, že bych se probudila zpátky v posteli, ale vzhledem k živosti těhle snů bych tomu moc šanci nedávala.

Když jsem se probrala z myšlenek a podívala se dolů, uviděla jsem nějakou osadu. Zaradovala jsem se při představě civilizace. Vydala jsem se na průzkum okraje srázu, abych mohla sejít dolů. Po nějaké době jsem zaregistrovala, že mi nad hlavou už celkem dlouho krouží nějaký pták. „Prosím, ať to není ta kreatura z dolů,“ zadoufala jsem a ještě rychleji hledala nějaký sestup. Když už mě z toho neustálého zírání do bíla, jsem uviděla nepatrný výběžek ze stěny, který byl k mému štěstí docela široký a mírně klesající. Opatrně jsem, no scházela... klouzala dolů, abych nespadla.

Když jsem se úspěšně dotkla pevné země, rozběhla jsem se k osadě. Ale čím víc jsem se přibližovala, tím víc jsem zpomalovala tempo. Něco tu nesedělo. Kde jsou nějaké saně, psy, ohniště? Kde je ten obvyklý ruch v osadách, nebo aspoň tiché šeptání? A hlavně... Kde jsou, sakra, lidé?! A ještě k tomu tu byla další ne zrovna ulehčující okolnost. Najednou se celkem znatelně ochladilo. A to přeci není normální. Neměla by být větší zima nahoře na pustině, než tady dole?

Nicméně zvědavost mi nedala a postupovala jsem dál mezi stany. Když už v tom snu jsem, tak ať z toho aspoň něco mám, kromě toho vnitřního chladu. Ale má poslední jiskřička naděje pohasla úplně. Bylo tu mrtvo. I když ne úplně. V otvoru jednoho stanu jsem na moment zahlédla nějaké oko. Nemůžu tvrdit, že lidské. Sice mám celkem tuhý kořínek, ale už jsem se docela bála. Najednou se do ticha ozval havraní výkřik, až mi ztuhla krev v žilách.

„Chci pryč, a to hned!“ vykřikla jsem v duchu, ale nepomáhalo to. Takhle to nejspíš nefunguje. Moje role v tomhle snu asi ještě neměla skončit. Strach mi zatemnil mozek, protože ten by mi nedovolil udělat tu velkou hloupost, která mě v tu chvíli napadla.

„Haló? Je tu někdo?“ zeptala jsem se roztřeseně. Kdybych to mohla sledovat, tak bych se nejspíš zasmála. Bylo to úplně to samé jako v hororech, kdy se někdo zeptá „kdo je tam?“ jako by si myslel, že ten vrah, co se schovává s nožem za rohem, mu odpoví. Ale teď jsem neměla ani pomyšlení na smích. Pak by to musel být leda tak hysterický smích. Ale na ten už nezbyl čas, protože i bez něj se začaly dít opravdu divné věci.

Ozval se divný šramot a ochladilo se tak, že kdybych tam byla, tak bych se vsadila, že bych asi moc dlouho naživu nevydržela... A už vůbec ne v tom, co jsem měla na sobě. Potom se odněkud ozvaly kroky, které skoro otřásaly zemí. Jako by tu chodilo něco velkého a těžkého.

Začala jsem ustupovat. Pryč od toho divného místa. Pryč z tohohle divného snu. Ustupovala jsem pomalu pryč, nespouštěje oči z prázdné osady, až jsem narazila na něco tvrdého a studeného. Jako bych narazila na tu stěnu, ze které jsem slezla, ale ta byla až moc daleko na to, abych do ní narazila. Vzhlédla jsem s podivnou předtuchou, že tady je určitě něco špatně, a... šíleně zaječela. Jestli jsem ze sebe nevydala hysterický smích, tak teď jsem zaječela z pořádnou intenzitou. Ale s tím, co nade mnou stálo, to ani nehnulo.

Ano, s tím. Nade mnou se tyčil tvor připomínající yettiho. Byl mohutný, hustě porostlý bílými chlupy a funěl na mě studený dech skrze vyceněné tesáky. Asi to měl být nějaký mně dosud neznámý druh... slintavého úsměvu. Vsadila bych se, že byl cokoli, jenom ne přátelský. Ale tohle všechno by ještě šlo. Nebýt mého pocitu, že jsem narazila do ledovce. Z toho poznání mi přeběhl mráz po zádech. Je to yetti (nebo alespoň byl) ale... zmrzlý. To všechny věci ještě zhoršovalo a mě už neuklidnila ani představa, že ve skutečnosti ležím v posteli, kde bych se měla taky s největší pravděpodobností i probudit. Mrtvé nebo zmrzlé věci/bytosti se přeci nehýbají, ne? Tenhle exemplář se ale přírodním zákonům naprosto vymykal. On se hýbal. A až nepříjemně moc.

„Seithon bude rád,“ zašklebil se na mě, přičemž se mi utvořila jinovatka na řasách a celá bych jako bych přimrzla k zemi. „Že by to bylo jenom z toho dechu?“ pomyslela jsem si, ale nechtělo se mi tomu věřit. Taky že nebylo. Když se mi podařilo otočit hlavu, tak jsem uviděla ještě jeho kamarádíčka s palicí. Pak už jsem jen ucítila na kůži jejich mrazivý smích a silnou ránu do hlavy, kterou jsem snad ani nemohla přežít.

A pak jsem se probudila se silnou bolestí hlavy, lehce promrzlá a se záchvatem vzteku. No vážně... Proč jsou ty sny, sakra, tak živý?!

Dopsala jsem zápis a uklidila snář do tašky. Něco mi říkalo, že bych si s sebou měla vzít ty otravné krabičky, co nejdou rozbít a na které jsem úmyslně zapomněla. Asi nějaká vyšší moc, co má na svědomí ty noční můry. Ale na druhou stranu se mi je tu nechtělo nechávat napospas tomu, kdo se podívá do toho šuplíku. Ironie, co? Odendala jsem prvních pár triček v tašce a dala pod ně krabičky, aby nebyly vidět.

„Eolin?“ oslovila mě Cap, když vešla do pokoje. To bylo o fous... „Už budem odcházet, abychom to stihli.“

„A co Sophie?“ zeptala jsem se, zapínajíc tašku.

„Ta na nás už čeká u lodi, takže bychom sebou měli hodit.“

„Jo, jasně. Já už mám sbaleno, takže můžu vyrazit,“ řekla jsem, hodila si tašku přes rameno, naposled se rozhlédla po pokoji a seběhla dolů do kuchyně.

* * *

„Ahoj, Eolin!“ zakřičela Sophie a šla ke mně s otevřenou náručí, aby mě objala na uvítanou.

„Já tě tu tak ráda vidím,“ řekla jsem jí, když jsme se pustily.

„Já tebe taky. Mám ti co vyprávět,“ mrkla na mě. Nastoupily jsme na loď a rozloučily se s Adrianou. Konečně se dala loď do pohybu. Já stála na zádi a kochala se pohledem na vzdalující se ostrov. Sice na to koukám pokaždé, když odjíždím, ale nikdy se toho nemůžu nabažit. A kdoví, kam se dostanu, až budu dospělá. Třeba už se tím pohledem nebudu moct kochat. Dívala jsem se dolů do vln, které do sebe narážely, aby se zase spojily v jednotnou vodní masu, a vnímala uklidňující pohupování lodi.

Nechápu, jak se z toho někomu může dělat špatně. Vždyť je to stejné, jako když nás mámy houpaly v náručí nebo v kolíbce. Musela jsem se zasmát při představě miminka, které blinká přes okraj kolíbky, jak to lidé s takovým problémem většinou dělají. Chudáci ryby, které tím pak musejí proplouvat. Jim by se asi taky nelíbilo, kdyby si poklidně plavali v čisťoučké vodě a najednou by se ocitli v páchnoucím místě plném nechutných kousků jídla a žaludečních šťáv. „Dost! To stačilo, ještě se mi bude chtít zvracet, a pak to na ty ryby budu muset hodit taky,“ napomenula jsem se v duchu. A nebo kdyby jim to přistálo na zádech... Taková ryba už snad ani není k jídlu. Musí pak plavat několikrát rychleji, aby ze sebe ty zvratky dostala dolů. „Dobrý, jo? Řekla jsem dost, tak co kdybys toho nechala?“ okřikla jsem svoji fantasii znovu. Jaké štěstí, že nejím ryby. Stejně bych je už po dnešku nejedla. Otřásla jsem se odporem a zvedla hlavu. Už jsme museli být zhruba v polovině cesty. Odlepila jsem se od zábradlí, abych si šla popovídat se Sophií a Cap, když jsem zezadu na rameni ucítila štípnutí. „Pitomí komáři,“ pomyslela jsem si a plácla se v tom místě. Podívala jsem se, jestli byla moje rána aspoň k něčemu užitečná, ale nic jsem neviděla.

„Zase ulítl,“ zavrčela jsem a chtěla se otočit, ale něco mi řeklo, abych se ještě chvíli dívala. Poslechla jsem instinkt, i když jsem nevěděla, jestli to k něčemu bude. A pak to místo najednou slabě zazářilo. Zamračila jsem se, ale pak jsem si řekla, že si zase nějaké dítě hrálo se zrcátkem, a víc to neřešila.

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberion: Nečekaná překvapení - 7. kapitola: