OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Siberion: Nečekaná překvapení - 9. kapitola

02.02.2014 (21:00) • Eolis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 378×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

9

Stála jsem na něčem co vypadalo trochu jako nějaký ochranný val okolo malého paloučku, na kterém si jen tak postával taková malá boudička. Moc dobře jsem si ji pamatovala. Byla to přesně ta, kterou jsem viděla v tom prvním snu. V tom, kterým tohle všechno bláznovství začalo. Nechtělo se mi udělat už ani jeden krok. Chtěla jsem se obrátit a běžet zpátky domů. Ale světélko co mě sem dovedlo se nezastavilo. Jako by ani nevědělo, že tu nechci být. Radostně si poletovalo na místě a čekalo až se pohnu. Vůbec se mi nechtělo, ale najednou jako bych byla nějaká loutka a někdo tahal za ty správné provázky jsem začala dělat mechanické kroky směrem k boudičce. Když jsem od ní byla jenom pár kroků, tak jsem se rozhlédla, jestli třeba neuvidím toho někoho, kdo mě tam v tom snu zavřel. Koukala jsem se všude kolem sebe, na oblohu, dokonce i za boudu jsem se odvážila podívat, ale nikde nikdo. Počáteční strach ze mě opadl a já začala být zvědavá. „Třeba to nebude stejné jako ve snu, možná to bude prostě opuštěná budova,“ uklidňovala jsem se v duchu a opatrně otevřela dveře. Jestli o mě doteď nikdo nevěděl, tak teď určitě ví, protože ty dveře strašně skřípali až mě z toho boleli uši. Asi už je někdo hodně dlouho nepoužíval. Na chvíli jsem se zarazila, jestli se něco nestane, ale všude byl klid. Teda až na věčně poskakující světélko přede mnou. Vešla jsem dovnitř a porozhlédla jsem se po vnitřku boudy. Byla to jenom jedna malá místnůstka vybavená jen tím nejdůležitějším. Bylo tam zaprášené křeslo prožrané od molů, špinavý polorozpadlý stůl se židlí pokryté vrstvou pavučin. Vlastně celá tahle dřevěná budova působila dojmem, že se na vás při sebemenším pohybu sesype. Znechuceně jsem ohrnula horní ret a otočila se k odchodu. Ale najednou mi vlasy pročísl slabý vánek. Jasně mohlo by to být naprosto normální, že ta místnost profukuje. Kdyby nebylo toho, že se venku nepohne ani stéblo trávy. S ne moc velkým nadšením jsem se opět ponořila do té trouchnivějící díry a hledala nějakou díru. Nakonec jsem tam našla takovou dost uboze vypadající knihovnu. Být to skříň, tak si začnu dělat srandu, že jsem našla vstup do Narnie. Nakoukla jsem za ní a uviděla tam vylomená prkna, mezi kterými na mě koukala úplná čerň a profukoval vítr. Světélko se radostně protáhlo kolem mě do otvoru a zmizelo.

„Počkej!“ křikla jsem na něj a šla za ním. Jakmile jsem tam vešla ocitla jsem se v úplné tmě a neviděla jsem nic jiného než vesele poskakující světélko, které mě do všeho tohohle zatáhlo.

„Ale to bude v pohodě, můžu odsud přece ještě odejít. Stačí se otočit a.... Panebože,“ zašeptala jsem, když jsem se podívala směrem zpátky a žádný východ tam nebyl.

„No dobrý. Díky, žes mě sem zatáhlo. Teď mě zas hezky vrať zpátky do postele,“ namířila jsem rozčílením prstem na světélko, které se najednou zastavilo a plulo směrem ke mně. Zastavilo se až pár centimetrů od mého obličeje. Zadívala jsem se do něj a tam se mi najednou zjevil obličej bohyně ze snu.

„To snad není možný. Zase vy? To je to o čem jste mluvila? Chtěla jste se se mnou vrátit zpátky tam, kde jsme začali?“ rozčileně jsem rozhazovala rukama.

„Taky tě ráda vidím Eolis,“ oznámila mi s kamennou tváří. Aha, takže to se mi nezdálo. Vážně je naštvaná. „Předtím jsi mi nedala příležitost ti to vysvětlit, tak jsem tě zavedla sem, aby si to pochopila sama,“ věnovala mi poněkud nakvašený pohled. „Nejsi ta, kdo si myslíš. Nejsi taková, jaká se zdá. Nikdy si nebyla a nikdy nebudeš,“ vybalila na mě, přičemž se přiblížila na palec od mého oka. „A teď mě omluv. Mám na práci mnohem důležitější věci, než se s tebou dohadovat. Vrátím se až s tebou bude řeč. Užij si to tu,“ zlomyslně se usmála a vytratila se i se světélkem.

„Jo, díky! Teď se cítím mnohem líp!“ křikla jsem ještě za ní a napruzeně se podívala do tmy přede mnou. „Vždyť je tu všude jenom tma. Kam si asi myslí, že se dostanu,“ zabrblala jsem si a opatrně zkusila udělat krok dopředu. Ucítila jsem pevnou zem a tak jsem vedle ní postavila i druhou nohu.. Najednou tma kolem mě začala mizet a já byla zpátky před boudou. „To jsem se teda moc daleko nedostala,“ pomyslela jsem si zatrpkle a chystala se vyjít nahoru a kopec. Něco mi tu ale nehrálo. Kolem mě bylo daleko víc křoví než předtím a foukal tu vítr. Ten vítr by se ještě dal pochopit, ale ty keře tu asi jen tak nevyrostli. Leda že bych v té tmě byla tak dlouho. Z té myšlenky mi přeběhl mráz po zádech a mi začala být strašná zima. Najednou jsem odněkud uslyšela temné vrčení a strachy jsem se rozhlížela kolem sebe. Po chvíli vrčení utichlo a já slyšela hlasy. Vypadalo to jakoby se hádali.

„Já jsem ti říkala ať se s ním nehádáš. Ale ty ne, ty si prostě budeš pořád odporovat,“ rozčiloval se někdo.

„Jasně že budu. Proč bych na to mě kývnout, když se mi ta představa ani trochu nelíbí. Vem si, že by ti taky takhle naplánovali život. Jestlipak by se ti to líbilo?“ odpověděl kdosi rozzuřeně. Měl hlubší hlas, takže jsem to odhadovala na nějakého muže.

„Jenže ty tomu stejnak neujdeš Chrisi. Jednou se to stane ať chceš nebo ne. Myslíš, že se tě na to bude otec ptát? Naivko,“ zasmál se ten druhý hlas krutě. Tohle jsem odhadla na ženskou. Místo odpovědi se jí ale dostalo jenom naštvaného odfrknutí. Poznala jsem, že se blíží ke mně a tak jsem raději zalezla do nejbližšího křoví. Potkat je by asi nebylo nejlepší. Čekala jsem až uvidím nějaké postavy, ale jediné co naznačovalo tomu, že jsou blízko bylo křupání větviček. Po chvíli zvuky ustaly a bylo ticho. Chvíli jsem ještě počkala a když se nic nedělo, tak jsem pomalu vylezla ze své skrýše.

„Hej Chrisi. Taky jsi to slyšel?“ ozval se ženský hlas. Zamrzla jsem na místě. Byli moc blízko. Neodvažovala jsem se ani vrátit zpátky do úkrytu. A co? Když, tak potkám jenom nějaký nakvašený pár. To je toho.

„Jo, slyšel. Nesnaž se uhnout od tématu,“ ozval se ne zrovna moc mile ten mužský.

„Hel, ty sis začal. Kdyby ses s ním pořád nehádal, tak bys nemusel zdrhat a my neskončili tady. Takže si ty připomínky nech,“ odsekl ženský hlas. „Ale vážně. Zkus vnímat něco jinýho než sebe a možná se ti to povede. Já to totiž i cítím.“ Instinktivně jsem si čichla k ruce a teprve pak jsem si uvědomila jakou hloupost jsem udělala. Teď už o mě stejně ví.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se do tmy. Ve skutečnosti můj hlas zněl mnohem pisklavěji a vystrašeněji, než jsem zamýšlela.

„Samozřejmě, že je ty hloupá,“ zasmála se ta žena.

„Kde se tu vzala? Sem by se správně neměla vůbec dostat,“ divil se muž. „A neměl bys jí urážet.“

„Prosím tě. Ta nám přeci nemůže rozumět,“ odfrkla si pohrdlivě žena. „Vždyť je to prachobyčejná holka. Člověk.“

„A kdo jsi teda ty?“ odvážila jsem se a zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Ale nikoho jsem pořád neviděla. Najednou ale zpoza blízkého křoví vyšli dvě kočky. Díky svému nově nabitému divnému vidění ve tmě jsem poznala, že to jsou šelmy. Z čehož jsem byla samozřejmě v šoku.

„Ona.... Ona nám rozumí?“ zeptal se mužský hlas. Je to docela vtipné. Vždyť tu žádný muž není.

„Jak by nám mohla rozumět? Dívej se,“ zasmál se ženský hlas. Najednou se jedna z šelem ke mně začala přibližovat, ale já se nedokázala hnout. Jen jsem na ní zírala se strachem v očích. Nejspíš jsem si představovala, že po mě skočí a rozdrápe mi krk, nebo mě sežere. Ale ona se jen zastavila pár kroků ode mě.

„Ahoj holka,“ ozval se ten ženský hlas přímo přede mnou. Najednou mi to v hlavě začalo šrotovat. To ona na mě mluví. Ta šelma co stojí přímo přede mnou na mě mluvila.

„Ty... ty mluvíš.“ dostala jsem ze sebe námahou.

„No jasně, že mluvim. Je tak težký pochopit, že nejste sami kdo... A do háje,“ zaklela když jí došlo, že jsem jí rozuměla každé slovo co řekla. Já jsem na ni jen zůstala zírat s pusou dokořán.

„Ne... Ne..,“ opakovala jsem pořád dokola a vrtěla hlavou jako blázen. Musela jsem se nějak přesvědčit, že nemluvila. Musí k tomu být přeci nějaké vysvětlení. „Théra,“ procedila jsem skrz zuby. Jakmile jsem to slovo vyslovila, tak sebou ta kočka trhla a začala couvat zpátky k té druhé. Já si po chvíli uvědomila, že jsem vlastně vůbec nemluvila, ale místo toho mi z pusy vyšel podivný sykot až mi z toho vyschlo v krku. Byl to ten samý zvuk jako když na mě Izmir zasyčí, když se mu něco nelíbí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť... Já normálně mluvila. Nebo ne? Chvíli jsem tam jen tak stála s vytřeštěnýma očima, pak jsem se sprintem rozeběhla zpátky do boudy a nechala za sebou dvě šokem zkamenělé šelmy.

„Já jsem zasyčela. Já... prostě jsem zasyčela. Panebože co se to se mnou děje?“ opakovala jsem si po cestě pořád do kolečka. Vběhla jsem zpět do té díry za knihovnou a nezastavila se dokud jsem nebyla zpátky u loďky, kterou jsem tam nechala. Rozklepanýma rukama jsem odmotala lano a veslovala jsem co jsem mohla jenom abych byla zase doma. Pryč od toho všeho. Jakmile jsem přirazila ke břehu, tak jsem běžela domů. Ani jsem se neobtěžovala ze sebe shodit oblečení, které jsem si oblékla než jsem vyrazila, vlezla rovnou do postele a zavřela oči.

Ráno jsem se probudila příjemně vyspaná. Konečně se mi nic strašného nezdálo. Usmála jsem se a protáhla se. Pak jsem ale rukou narazila na něco tvrdého a teplého.

„Izmire. Musíš si lehat na takový blbý místa?“ zamumlala jsem rozespale a podívala se na 'Izmira'. On to ale vůbec nebyl můj malinký černobílý kocourek, ale ten malý dráček z poličky.

„Jak jsi se sem dostal?“ divila jsem se. Vzala jsem ho do ruky a šla ho dát na poličku. Ale jakmile jsem se ho dotkla, tak se stalo něco bych nečekala ani v tom nejhorším snu. On otevřel oči, protáhl se jako kočka a zamrkal na mě svýma fialovýma očkama. V šoku jsem ho pustila na zem a vyjekla.

„To se mi jenom zdálo,“ namlouvala jsem si a zavřela oči.

„Au. Docela to bolelo. Neměla bys se mnou takhle zacházet. Jsem ještě moc malinký,“ ozvalo se mi v hlavě. Vytřeštila jsem oči a podívala se dolů na dráčka, který se batolil po podlaze a rovnal si drobná křídla.

„Mami!“ zakřičela jsem a rozeběhla se k rodičům do ložnice. „Mami, ten drak mluví! Ta soška cos mi ho dala k narozeninám mluví,“ vychrlila jsem na ní šokovaně a začala s ní třást.

„To se ti asi jenom zdálo. Vždyť je to soška,“ zamumlala do peřiny. Obrátila jsem oči vsloup. To mi snad nevěří?

„Tak já ti to ukážu,“ řekla jsem a tahala jí ven z postele. „Pojď.“

„Lis, já na ty tvoje blbiny teď vážně nemám náladu,“ zabručela, když jsem jí táhla do pokoje. Vešli jsme do pokoje a já ukázala na podlahu s otázkou v očích. Ona se podívala na mě, pak na podlahu, zase na mě a začala se smát.

„Copak to nevidíš? Jak hýbe těmi malými křídly a kouká na tebe?“ zeptala jsem se jí. Ale ona se jenom smála a pak se na mě podívala jako na blázna.

„Eolis, měla by ses jít ještě vyspat. Asi máš nějaké halucinace,“ poradila mi „Je to jenom soška,“ oznámila věcně a odešla zpátky do ložnice.

„Hrrr..,“ vypěnila jsem. „Jak to, že tě neviděla?“ křikla jsem na něj a on se stáhnul do klubíčka. Vypadal jako by se mě bál. Vypadala jsem snad nějak hrozivě? Já myslela, že on je tu ten kdo někoho vystrašil. Pak jsem ale ucítila lítost, že jsem na něj tak zakřičela. „Promiň,“ omluvila jsem se mu tiše. On se na mě tázavě podíval a začal se pomalu, ale ještě trochu bázlivě narovnávat. „Bezva, tak já skončim jako blázen, kterej mluví se živou soškou v pokoji,“ vydechla jsem a znovu se na něj podívala.

„Nikdo tě ale nemusí slyšet. Stačí, když si to pomyslíš,“ pípnul mi ustrašený hlásek v hlavě. Ještě jsem se trochu lekla, ale už jsem se s tím dokázala jakž takž vyrovnat. Myslím, že by to nebylo lehké pro nikoho.

„To se ti to řekne,“ odfrkla jsem si a vzala ho do ruky. „Nikdy jsem s nikým nemluvila pomocí.... myšlenek.“

„Časem na to určitě přijdeš,“ řekl.

„Hm, díky. To si mi fakt pomohl,“ postěžovala jsem si a položila ho zpátky na poličku. Pak jsem se na něj podívala a přesunula ho na postel. „Tady počkej. Musím se jít nasnídat,“ nakázala jsem mu a odešla.

„Tak co dráček? Pokecali jste si?“ prokovala mě Cap u doteď klidné snídaně.

„Mami!“ vrhla jsem obviňující pohled na mamku. „To snad není možný. To si to vážně musela říkat všem?“ zakňourala jsem.

„Promiň zlato, ale já si v tu chvíli nemohla pomoct,“ omlouvala se. „Neřekla jsi, že to nemám nikomu říkat,“ pokrčila nakonec rameny a sklonila hlavu do talíře, abych nevěděla, že se uculuje. „Tahle rodina se mi snad jenom zdá,“ pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. Urychleně jsem dojedla snídani, odnesla nádobí do kuchyně a šla zpátky do pokoje. Tam jsem si dřepla na postel pozorovala dráčka, který ležel v klubíčku vedle mě. „Asi je unavený,“ napadlo mě. Nemůžu uvěřit, že o něm uvažuji jako o živé věci. Vždyť je to jenom soška. Ale v hloubi duše jsem věděla, že to už soška nikdy nebude. Zavrtěla jsem hlavou a s povzdechem se dráčka dotkla.

„Jdu ven,“ oznámila jsem mu. On jen otevřel oko jakoby mi tím dával najevo, že to zaregistroval a dál ležel. „Chceš... chceš jít se mnou?“ zeptala jsem se. Jakoby zázrakem byl najednou na nohou a oči mu zářili nadšením.

„Bude mi potěšením,“ řekl z vesela a vyskočil mi na klín. Musela jsem se zasmát. Strašně mi připomínal Izmira.

„Tak tu počkej, obléknu se a vezmu tě s sebou,“ řekla jsem mu ještě s úsměvem na tváři a šla na sebe něco hodit. Teď se mi to zdálo jako docela dobrý nápad. Projít se potřebuji a takhle se aspoň víc poznáme. Ignorovat bych ho už stejně nemohla, protože když vám někdo vleze do života, tak není až tak jednoduché na něj zapomenout. Zkontrolovala jsem se v zrcadle, vzala dráčka do ruky a vyšla z pokoje. On se mi mezitím vyšplhal na rameno a schoval se do vlasů.

„Nevadí ti, že bys vypadala jako blázen, kdyby si po domě pochodovala se soškou na rameni?“ vyčítal mi. Já jsem ale neodpověděla. Prošla jsem kuchyní, řekla mamce, že se jdu projít a vzala s sebou Urso. Taky určitě potřebuje na vzduch.

„Tak... máš nějaké jméno?“ zeptala jsem se dráčka a vzala ho do ruky.

„Lien-Thorn,“ oznámil mi ochotně.

„To je pěkný jméno. Znamená něco?“ vyzvídala jsem.

„Stříbrný ocas,“ vysvětlil. „Dostal jsem ho, když jsem se přeměnil. Osobně si myslím, že je to velkorysý dar. A mimořádné poslání,“ mrknul na mě.

„Jo. Pro tebe to byl velký dar a pro mě velký šok,“ zabrumlala jsem. „A jak vlastně došlo k té tvé přeměně?“

„Nevím. Najednou jsem byl ve tmě, a do očí mi zářilo nesnesitelné světlo, v němž se mi zjevila bohyně Théra, tak se nazvala, a řekla mi, že mám za úkol ti se vším pomáhat a starat se o tebe. Pak mi vdechla život a řekla ať si ho užiju,“ odvyprávěl mi se slastným oddechem. „Potom jsem otevřel oči a všude bylo šero. Chtěl jsem se trochu porozhlédnout, tak jsem se trochu prošel po poličce. Jenže najednou jsem udělal krok do prázdna a padal. A protože jsem nevěděl jak používat křídla, tak jsem spadnul přímo na tvojí postel, kde jsem spal dokud jsi mě neprobudila.“

„Théra? To ona tě ke mně poslala?“ zeptala jsem se ho poněkud nasupeně. Pořád jsem jí nemohla odpustit tu noc.

„Ano. Byla na mě moc hodná,“ řekl spokojeně a zadíval se na mě. Ale mě v tu chvíli přišlo jakoby se spíš zadíval do mě, do mého nitra. „Proč jí nemáš ráda?“ zeptal se mě najednou.

„Co? Jak to víš?“

„Viděl jsem to,“ oznámil věcně. „Neměla bys na ni být naštvaná, myslí to s tebou dobře,“ řekl po chvíli ticha.

„Víš co? Proč jsme ještě nezačali s tím učením?“ odbočila jsem nakvašeným tónem od tématu.

„Jo, dobře. Ale musíš se uklidnit,“ řekl, když se na mě pozorně zadíval.

„Já jsem v klidu,“ odsekla jsem.

„Je to vidět,“ pronesl ironicky.

„Dobře,“ oddechla jsem si, když jsem se dostatečně uklidnila. „Teď už jsem v klidu.“

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberion: Nečekaná překvapení - 9. kapitola: