OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Silentium - 2. kapitola

04.04.2014 (13:00) • Jeanette • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 689×

Ozve se píšťalka.

Skočím do vody. Když se mé tělo ponoří, rozplynou se všechny myšlenky, ať jsem myslela předtím na cokoliv. Jediné, na co se soustředím, jsou mé ruce a nohy. Na konci bazénu se prudce odrazím, abych se mohla co nejrychleji vrátit.

Když však v cíli vystrčím hlavu nahoru, zklamaně zjišťuji, že jsem poslední.

„Wolfová!” zakřičí trenérka a rychle se ke mně hrne. „Hlídej si dech, zbytečně tě to zpomaluje. Jinak tě nikam nepustím, jasný?”

Chápavě přikývnu, opírajíc se o okraj. Sleduju, jak přejde k Marti, kterou naopak hrdě pochválí. Kdo by také nebyl pyšný na svou nejlepší plavkyni?

Trpělivě čekám, než oznámí konec tréninku. Společně s Marti, Kath a Lily vylezeme. Holky začnou okamžitě vykládat o nadcházejících závodech. Nemám zájem se účastnit podobné konverzace, stejně bych neměla čím přispět, když jsem ani na žádných závodech nikdy nebyla. 

Lily po mně hodí ručníkem. „Země volá Valerii.”

„Co?” zvednu hlavu.

„Přijdete s Timem na oslavu?” zeptá se Kath, pozorujíc mě s očekáváním. „Je to ve Sky. Takový nóbl podnik kousek od divadla. Je to sice trošku dražší, ale vždyť mě znáš. Chtěla jsem, aby mí přátelé zažili něco nového.”

Mám sto chutí jí říct, že ve Sky jsem minimálně jednou do měsíce už takový rok v kuse. To bych však musela mít náladu na její pochybnosti, proto se jen usměju. „To si přece nemůžeme nechat ujít.”

„Skvěle!” zatleská. Znovu se rozpovídá o všech těch věcech, které kvůli nám a své oslavě je schopná obětovat, to už jí ale nevěnuji. Více se věnuji hledání pití v mé tašce.

Cítím se podivně roztěkaná. Klepou se mi ruce. Jsem unavená, aniž bych měla pořádný důvod.

„Zůstává tady dneska někdo?” ptá se Marti.

„Já,” zvednu ze zlozvyku ruku, jen abych ji hned zase dala podél těla, a překvapím tak samu sebe. Vážně tu chci zůstat? Většinou odcházím jako první, nikdy nezůstávám.

„Vážně?” podiví se. Kývnu. „Tak dobře, řeknu to trenérce. Pravidla znáš.”

Rozloučím se a vracím se k bazénu. Mám hodinu navíc.

Jsem totálně mimo. Přičítám svou duševní nepřítomnost nevyspalosti, ačkoliv si uvědomuji, že je to pitomost. Možná jsem jen nervózní z dnešního večera.

Maximálně uvolním své tělo, takže teď ležím na hladině. Bezcílně koukám do stropu.

Když jsem byla malá, bála jsem se vody. Byl to jeden z mých největších strachů a do jisté míry do dneška je. Bojím se být tam, kde nevidím na dno.

Máma mi jednou vyprávěla o rodinném výletu k jezeru. Ostatní děti se okamžitě šly ráchat, zatímco já vždycky stávala ještě před mělčinou. Tak moc jsem se bála, že když mě tam začala tahat jedna holčička, začala jsem hlasitě křičet a kopat sebou. Nakonec jsem kvůli našemu přetahování přepadla a začala se topit, protože jsem nebyla schopná vstát. Až teprve táta mě vytáhnul. Poté jsem několik týdnů sotva s někým promluvila.

Dnes už je můj vztah k čiré tekutině mnohem lepší, aktivity jako plavání a potápění jsou pro mě uklidňující. Přesto se stále občas cítím neklidná, pořád citlivě vnímám nestálost tekutiny, která mě obklopuje. Ale ne dnes.

Donutím se přemýšlet nad pozitivními věcmi.

Co si vezmu na sebe? Možná bych se měla vyfiknout, aby Tim nebloudil očima nikam jinam. Bohužel, já na věci jako je móda příliš nejsem. Nosím, co je mi pohodlné, občas se rozhoduji i podle toho, jestli mi nebudou vadit pohledy ostatních - třeba když si v zimě chci vzít kraťásky.

Kdo všechno tam vůbec vlastně bude? Bude tam někdo zajímavý? Nebo to bude jedna z těch nudných událostí, které se točí jen kolem těch nejkrásnějších z nejkrásnějších?

Doplavu zpátky ke kraji, rozhodnutá, že chci kolem sebe na chvíli cítit tu nestálost. Chci ji alespoň na zlomek sekundy ovlivnit.

Zhluboka se nadechnu a potopím se.

Pod vodou si sednu do tureckého dřepu. Otevřu oči, které mě okamžitě začnou štípat, ale ignoruji to, protože mi ten pohled za to stojí.

Vím, že nemám moc času, než mi začne chybět kyslík, ale tady pod hladinou se zdá i pár vteřin jako několik minut.

Pozorně si prohlédnu své dlaně. Připadám si jako ve zpomaleném filmu. Cítím, že jsem v celém okolí jediná, a ten pocit mě zvláštním způsobem uklidňuje. Tady nejsou žádné starosti, žádné trápení. Jsem tu jen já.

Začne mi stoupat tlak do hlavy. Začnu se zvedat, když si všimnu, že na druhé straně bazénu stojí něčí tmavá silueta. Zamračím se.

Vynořím se, nebo se o to alespoň pokusím, do něčeho však narazím. Zkusím to znovu, ale jako by mi v tom něco bránilo. Vyrazím ruku nahoru, abych se mohla vzepřít za okraj, má dlaň se však z vody nedostane. Začnu bouchat oběma rukama do hladiny nad sebou, jenže má snaha se mine s účinkem. Jako bych mlátila do pevného skla.

Začne mi silně pulzovat hlava. Bolí mě hruď. Potřebuju vzduch.

Nedopatřením se mi dostane voda do pusy a já ji několikrát vdechnu. 

Potřebuju vzduch.

Začne se mi mlžit zrak. Všechno mě bolí, tělo mě přestává poslouchat. Ne!

Pokusím se přesunout dál, musím k tomu vynaložit všechny mé síly. Bezúspěšně se pokouším prorazit hladinu jinde.

Nemá to cenu, našeptává mi protivný hlásek v hlavě. 

Sklapni, šeptám zpátky a bojuji s vlastním tělem.

Všímám si, že nade mnou něco je. Silueta muže. Rozhlédnu se na druhou stranu bazénu, kde je pořád ta stejná postava. Ani se nepohnul, jen tam stojí s pohledem upřeným na mě. Zděšeně postřehnu, že není sám. Kolem bazénu se rozprostřelo více osob. Všichni pozorují mě.

Pomoc!

Moje mysl křičí, jenže já nejsem schopná vlastní záchrany. Zuřivě začnu bušit nad sebe v naději, že se muž slituje. On tam však jen nehnutě stojí, nedávajíc najevo jakoukoliv emoci.

Jsem na konci svých sil. Mé tělo mě přestalo poslouchat, vzmůžu se pouze na neurčité pohyby, proto vzdávám svou snahu.

Podívám se na obličej člověka, který mě nečinně pozoruje. Jestli mám umřít, chci vědět, koho mám strašit, jenže s jeho obličejem je něco špatně.

Kde má oči?

Dívajíc se na prázdné oční důlky si uvědomím, že to nemůže být skutečné. Je to jen noční můra, která se opakuje z mého dětství.

Musím se donutit přemýšlet.

To oni jsou pod vodou, já jsem ta na vzduchu. Jen já můžu prorazit led nad mou hlavou.

Seberu všechny poslední síly, které mi zbydou, a pokusím se je přesměrovat do své pravé ruky. Pořád si opakuju, že jsem v pořádku.

Vymrštím rukou nahoru a jako bych prorazila sklo. Cítím, že mám pořezanou ruku, jenže co se stane pak, mě donutí tomu nevěnovat pozornost.

Od místa, kde se má dlaň osvobodila, se začíná vytvářet milion drobných prasklin. Je to otázka několika vteřin, než jsou všude nad mou hlavou, než pokryjí celý bazén. Pak jako lusknutím prstu se všechny od sebe oddělí a padají ke dnu.

Prudce se odrazím. Když dorazím ke vzduchu, začnu zhluboka a hlasitě dýchat, ignorujíc pálení v mém krku. Zběsile se rozhlédnu, ale kolem mě nikdo není.

Jediná věc, která potvrzuje, že se tu skutečně něco stalo, je doškrábaný hřbet mé ruky. Vypadá to jako blesk, ačkoliv na něj to má příliš zaoblené hrany.

V rychlosti opouštím bazén, nevyhnu se však vlastní paranoie. Na recepci se ptám, jestli někdo vcházel nebo odcházel, dostane se mi však záporné odpovědi.

Během dne dojdu k názoru, že jsem se úplně zbláznila. Jak jinak si to můžu vysvětlit?

Všechno, co se kolem mě děje během odpoledne, jen těžko vnímám. Najednou se nacházím vedle Tima, který zrovna barvitě vypráví svou nejnovější veslařskou historku, ale neposlouchám ho. Vím, jak jsem se sem dostala, uvědomuji si, kde jsem, ale myšlenkami jsem pořád pod vodou a koukám na temné siluety, které mě chtějí zabít.

Má přese mě přehozenou ruku, zatímco druhou zuřivě gestikuluje. Často propuká v hlasitý smích, načež se párkrát otáčí na mě a já se na něj zazubím jako na Spongeboba.

Všechno je špatně. Nedokážu se toho pocitu zbavit.

Otáčí se na mě, mumlá něco o panácích, vtiskne mi rychlou pusu a zvedne se, takže mě nechává v boxu sedět samotnou.

Mám smíšené pocity, kterým nerozumím. Brní mě kůže, cítím třes v rukou, jako by něco na mé tělo stále tlačilo. Jsem tak nepřítomná, že mi pomalu dělá problémy se hýbat.

Co se to se mnou děje?

Marně se snažím přesvědčit, že celá ta událost byla jen můj výmysl.

„Přece jsi nepřišla, abys tu celý večer seděla!“ zakřičí Linda, aby přehlušila hudbu. Zatahá mě za ruku, na což konečně zareaguju a otočím se na ni. „Pojď aspoň k baru!“

Vstávám a snažím se rozehnat myšlenky. Musím vypadat jako chodící mrtvola. Potřebuji se probrat.

„Whiskey,“ houknu na barmana.

Do minuty přede mě postaví malou skleničku plnou jantarové tekutiny, kterou do sebe hodím na ex. Není to můj první alkohol dnes, rozhodně je to však nejsilnější.

Citlivě vnímám, jak protéká mým tělem. Nezkřivím však obličej, jako by to teď udělala polovina holek v budově, jen hlasitě vydechnu. Zamračím se, protože se mihnu s účinkem, čemuž se barman zasměje a postaví přede mě dalšího panáka, aniž bych cokoliv řekla. A po chvilce dalšího.

Ani mě neudivuje, že mi nalil bez vyžádání občanky. Když chodíte na místa jako tato, automaticky se u vás předpokládá vyspělost. Není to žádný klub, pouze moderně vybavený bar s luxusním zbožím a špičkovým personálem, ale pohybují se zde lidi, kteří už jednadvacet rozhodně měli.

Nikdy jsem nevěřila, že by jim šlo o zisk. Vydělávají dost i bez holky jako já, která si tam dá tři drinky za měsíc.

„Ty ožralo!” vykřikne vedle mě moje nejlepší kamarádka.

Cítím, jak se mi po obličeji rozlévá úsměv. Cítím se o moc líp. Už ani nevím, čím jsem se tak trápila.

„Zato tys určitě nic neměla, viď svatoušku?”

„Samozřejmě, že ne,” mrkne na mě se smíchem. „Ale nepřežeň to. Teda, pokud nechceš skončit na zemi. V tom případě ti nebudu bránit. Ale domů tě tahá tvůj kluk!”

S těmi slovy se vytratí. Stojím tam jako opařená, neschopna jakýchkoliv myšlenek, její slova mi však něco připomněla. Mám tu vzpomínku na dosah, jen na ni nedokážu dosáhnout. Pod náporem tolika myšlenek se mi zatočí hlava a já zacouvám ve snaze udržet rovnováhu.

„Pozor!” ozve se za mnou rozesmátě. Kolem mého pasu se objeví ruce pomáhající mi v rovnováze, ale já se okamžitě vytrhnu. Paranoidně se rozhlédnu, jestli mě neviděl Tim, jako bych snad dělala něco špatného. 

„Pardon,” otočím se na vysokého blonďáka a pokusím se o omluvný úsměv, více se však soustředím na balanc. Silně stisknu víčka, abych rozehnala mlhu před sebou, takže si všimnu, že mě sleduje široce rozevřenýma očima. Zamračím se. „Známe se?”

Zmateně zamrká, jenže pak se usměje milionovým úsměvem. „Nejspíš ne, se svými přáteli jsem si opravdu velmi, velmi blízký. Ale co není, může být.”

„Jsi mi povědomý,” pokračuju dál, ignorujíc jeho poznámku. „Odkud tě znám?”

Odkašle si. „Sleduješ porno?”

Teď jsem já ta, co valí oči. „Cože?”

„Vtip,” vysvětlí, pobavený nad mojí vyděšenou reakcí. Jenže on si prostě musí přisadit. „To by sis mě pamatovala, moje výkony jsou nezapomenutelné.”

Ach proboha. Pokusím se uniknout, než budu nucená poslechnout si něco dalšího, ale chytne mě za ruku, bráníc mi tak v odchodu. Až příliš silně si uvědomuji jeho dotek.

Tohle je všechno, co musím udělat? Musím se opít, abych byla schopná vnímat, že se mě někdo dotýká? 

Zvážní. „Věřím, že jsme se poznali na jednom ostrově. Tortuga?”

Zmateně nakloním hlavu. „Nikdy jsem nebyla u moře,” pokrčím rameny a vysmeknu se mu.

Autor: Jeanette, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silentium - 2. kapitola: