OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sklapneš už? - Prolog

07.12.2012 (14:00) • Jocelyn • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 772×

Ahoj děcka! Jedná se o prolog mé nové povídky. Vím, že to asi nebude podle gusta všech čtenářů a můžu se setkat i s negativními ohlasy, ale mě tohle prostě baví. Každopádně bych na úvod ráda řekla, že budu ráda za jakoukoliv kritiku i chválu. Pomůže mi to dál. Díky, vaše Joc. :)

(PS: Vím, že je to krátké, ale jedná se pouze o prolog.)

A bylo to tady. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl jsem kliku od dveří auta. Opatrně jsem vylezl ven a rozhlédl se kolem sebe. Cítil jsem, jak mi po zádech přeběhla husí kůže. Nemůžu přesně říct, jestli to byl příjemný či nepříjemný pocit. Bylo to tu zkrátka… jiné.

Abyste byli v obraze, trochu vám to osvětlím. Jmenuji se Christian Jefferson. Je mi 17 let, přestupuji na tuhle soukromou chlapeckou školu a – no, jsem gay. Nebudu vám to přeci zatajovat. Stejně by to k ničemu nebylo, protože se za svou orientaci přeci nestydím. Není na tom nic divného. Není důvod se stydět.

„Připraven, brácho?“ slyšel jsem hlas Nicka, svého bratra. O tom jsem se vám samozřejmě nezmínil. Kdyby mě pořád neoslovoval tímhle přídomkem (a teď myslím právě ono „brácho“), tak by asi nikdo nevěděl, že jsme příbuzní. Byli jsme jako oheň a voda. Mně na minulé škole říkali holčičko, jeho se všichni báli. Já měřím sotva stosedmdesát centimetrů, kdežto on nemá daleko do dvou metrů.

„Já… jasně. Nemůžu se dočkat, až se dostanu na školu plnou kluků,“ zabručel jsem poněkud otráveně. Jeho reakce byla lehce předvídatelná – a také celkem urážející.

„Jako kdyby to zrovna tobě vadilo,“ uculil se provokativně a vyplázl jazyk. Povzdechl jsem si.

„Jasně. Bude totiž vážně úchvatné, jestli ta škola bude prorostlá homofoby. Což se klidně může stát, že jo. Fakt mi to vůbec nevadí,“ prohlásil jsem tichým hlasem. Doufal jsem, že z něj vyplyne, že nemám na tyhle jeho vtípky ani trochu náladu.

„Tak promiň. A vůbec, nemáš se čeho bát. Bude to bezva. A když tak tě ochráním, ne?“ drcl do mě Nick loktem a pak se vydal rychleji kupředu. Ani jsem se nesnažil ho dohánět. Nechtěl jsem. Proč bych se hnal za zkázou? Za trestem v podobě téhle zazobané školy? Někdy jsem vážně nechápal logiku rodičů. Jasně jim řeknete, že chcete zůstat na státní škole a že nemusí plýtvat své peníze na soukromou, na kterou stejně jít nechci. A co udělají oni? Poplácají vás po rameni, zavrtí hlavou a přihlásí vás na vaši noční můru. A vy už nemůžete nic udělat, než se s tím pokusit smířit.

„Hej, Jamesi, co to sakra děláš?“ ozval se pobavený křik kdesi za mnou. A hlasitý smích. Ze zvědavosti jsem se otočil a to, co jsem spatřil, mě naprosto vyvedlo z míry. Na parkovišti stálo červené auto, očividně ojeté. Kolem něj byla skupinka kluků, kteří se zjevně výtečně bavili s majiteli auta. Tedy, předpokládal jsem, že se jedná o majitele. Ten kluk, o kterém mluvil, byl blonďatý a vlasy měl poněkud delší než většina kluků, jaké jsem znal. Ne že by mu padaly na ramena. Spíš do očí. Tipoval jsem, že bude vysoký přibližně jako Nick. Celkově tak působil. Co mě ale zarazilo bylo to, že stál na přední kapotě od auta a tancoval na ní jakýsi tanec, nápadně podobný irskému tradičnímu, o kterém jsme se nedávno učili ve škole. V té, do které jsem chodil dřív. Ach jo. Tohle vážně nebude snadný rok. Otočil jsem se zpátky a vydal jsem se za Nickem. Doufám, že to tady přežiji alespoň v nějakém slušném stavu.

Autor: Jocelyn, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklapneš už? - Prolog: