OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skok do neznáma - 1. kapitola

26.03.2011 (12:00) • xmilinkax • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 573×

Rodiče mě někdy dokážou pěkně vytočit a právě tohle byla ta chvíle, kdy bylo moje naštvání na totálním maximu. Vzala jsem si mikinu a vyběhla do letního podvečera. Běžela jsem do lesa, který byl blízko našeho domu. Sem jsem chodila často, bylo to takové moje místečko. Procházela jsem se a myslela jsem na dobu, kdy mě rodiče ještě měli rádi. Ta doba už je ale pryč. Teď jsem pro ně jenom spratek co neví, co chce.

„Dost,“ okřikla jsem se. Už na to nebudu myslet. Kousek od sebe jsem uslyšela prasknout větvičku. Zastavila jsem a uvědomila jsem si, že nevím, kde jsem. Ztratila jsem se. Znovu jsem uslyšela prasknout větvičku a otočila jsem se. Uviděla jsem za sebou čtyři tmavé postavy, kterým nebylo vidět do obličeje, protože měly na hlavách kapuce. Můj mozek začal panikařit a radil mi, abych okamžitě vypadla. Poslechla jsem a ho a rozeběhla se. Utíkala jsem čím dál hlouběji do lesa. Slyšela jsem za sebou dupání, ohlédla jsem a viděla, že ty postavy běží za mnou.

„Jdou po mě.“ To bylo to jediné, co jsem si uvědomovala. Fakt jsem začínala mít strach. Uběhla jsem další kus a když jsem se otočila, abych se ujistila jestli už jsem v bezpečí, do někoho jsem vrazila. Vrazila jsem do něj tak silně, že to neustál a oba jsme spadli na zem. Rychle jsem si stoupla a začala jsem zaujímat bojovou pozici, když na mě ten někdo promluvil.

„Nestalo se ti nic? Vypadáš nějak vyděšeně,“ zeptal se mě ten neznámý. Tak abych taky nebyla vyděšená, když mě po lese honí nějaká partička vadných cvoků a ještě vrazím do někoho, kdo má kapuci od mikiny na hlavě a není mu vidět do obličeje. Ano, stačila jsem si všimnout, že má na sobě mikinu s kapucí a tmavé kalhoty. Zírala jsem na něj a nebyla jsem schopná strachy nic říct. Zamával mi rukou s prstýnkem před obličejem.

„Haloo si v pohodě? Na něco jsem se tě ptal. Si snad němá?“ znovu se mě zeptal. Byla jsem tak vylekaná, že jsem úplně zapomněla, že za mnou někdo utíkal. Rozhlédla jsem se dokola a uviděla jsem, že stojíme na mýtině. Okolo mě nebylo ani živáčka kromě toho neznámého kluka. Uvolnila jsem a už klidněji jsem se podívala na toho kluka.

„Víš, jak jsem se tě lekla? Co děláš v lese takhle pozdě?!“ vyjela jsem na něj. Začínala se objevovat moje cholerická povaha. Ani jsem si neuvědomovala, že on za nic nemůže.

„Co tady děláš takhle pozdě ty? A nekřič na mě, vždyť mě ani neznáš! “ zvýšil na mě hlas. Dívala jsem se na něj a vážně mě štvalo, že mu nevidím do očí. Bylo to asi divné, ale když jsem stalá u něj připadala jsem si v bezpečí.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe takhle vyjet, ale byla jsem vyděšená, a pak najednou vrazím do tebe a ty máš na hlavě kapuci a hrozně jsem se tě lekla,“ začala jsem se mu omlouvat a mluvila jsem strašně rychle, jak to mám ve zvyku. Nejspíš si teprve teď uvědomil, že má na hlavě kapuci a rychle si ji sundal.

Zůstala jsem jenom s otevřenou pusou čumět.

Autor: xmilinkax, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skok do neznáma - 1. kapitola: