OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá realita - 2. kapitola

18.12.2010 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1209×

2. KAPITOLA

Ochromeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla. Byla to nádhera, krásně modré nebe doprovázené bílými mráčky. Ptáci zpívali líbezné písně.

Všude rozkvetlé louky, kamenné cestičky vedly od domku k domku.

Všechno se zdálo tak... tak upravené. Přiběhlo ke mně nějaké stvoření. Bylo roztomilé, vypadalo jako chlupatá koule.

Sehnula jsem se, abych ho mohla pohladit. Měla jsem nutkání ho zvednout, ale přemohla jsem se.

Teď teprve jsem si vzpomněla, že mě Mike stále drží za ruku. Okamžitě jsem se mu vykroutila, ale nemohla jsem se na něho zlobit. Byla jsem tolik okouzlená tímto světem, že jsem si myslela, že je to jen sen ze kterého se nechci probudit. Sen, který mi pomáhá uniknout do mého vysněného světa a tenhle takový byl. Dospěla jsem k názoru, že tohle prostě nemůže být skutečnost.

Chtěla jsem vidět víc, vydala jsem se po jedné z kamenných cestiček, která vedla někam za domy.

Slyšela jsem, jak Mike ještě něco říká, ale neposlouchala jsem ho. Svoji pozornost jsem upínala jen k okolnímu světu.

Po pár krocích jsem do něčeho narazila. Bylo to divné, protože přede mnou nic nebylo. Natáhla jsem před sebe ruku, ale stále ji něco brzdilo.

Cítila jsem, jak mi někdo položil ruku na rameno. Nedívala jsem se kdo, stále jsem se snažila projít tím, co mi zabraňovalo v cestě.

„Viky, abys tam mohla jít, musela bys tu žít,“ vysvětloval mi. Sice jsem ho vnímala, ale stále jsem se umanutě snažila projít. Nechtěla jsem to vzdát, ale zaujalo mě, jakým tónem řekl, že bych tu musela žít.

Bylo to jako žádost nebo jsem spíš chtěla, aby to byla žádost.

Otočila jsem se na Mika: „Já? A žít tady?...“ Nic jiného jsem nestihla říct, protože se k nám přihnala nějaká roztomilá holčička.

„Ahoj Miku,“ pozdravila ho a zářivě se na něj usmála.

Mike kývl na pozdrav a začal dělat, že tam ta holčička není.

„Miku, to je ona? Tu jsi vybral?“ Dožadovala se pozornosti ta holka.

„Mario, dej mi pokoj!“ vyjel na ni. „Viky, měli bychom jít.“

Znovu mě chtěl chytit za ruku, ale já se nedala. S povzdechem se otočil k odchodu.

Přiznala jsem, že bych už také měla jít. Ještě naposledy jsem si prohlédla ten překrásný svět a vydala se za Mikem.

Pomohl mi přejít zpět tím zrcadlem. V mém světě se pomalu stmívalo, věděla jsem, že bych měla jít domů. Když jsem to řekla Mikovi, trval na tom, že mě doprovodí. Začala jsem protestovat, ale jakmile se naše pohledy střetly, nebyla jsem schopná odmlouvat.

Dovedl mě až k babiččině domku. Zahleděl se mi do očí. Nemohla jsem uhnout pohledem. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat, co bude dál.

„Dnes jsem ti ukázal svět ve kterém žiji,“ začal. „Mohla bys tam žít také. Kdybys o to stála.“

Věděla jsem, že bych nad tím měla uvažovat, ale něco mi říkalo, že mám slepě souhlasit.

„Ráda bych tam žila.“ Radovala jsem se, že jsem vůbec dostala takovou nabídku.

S mírným úsměvem dodal: „Ale je tu něco, co musíš udělat.“