OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá realita - 4. kapitola

21.12.2010 (12:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1312×

4. KAPITOLA

„Cože?“ zděsila jsem se. „Tohle po mě ani nemůžeš chtít a jak vůbec můžeš očekávat, že něco takového udělám?“

Znovu nahodil svůj úsměv, přiblížil svoji hlavu k té mojí a zašeptal: „Protože tě přinutím.“

Zmateně jsem mu pohlédla do očí.

„Běž zabít svoji babičku a nezapomeň ji při tom ode mě pozdravovat,“ přikázal mi. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jenom na to, jak mu jeho přání vyplnit.

Odtrhla jsem se od jeho očí a vydala se k domu. Šla jsem pomalu, pomalu jsem si začala uvědomovat, co jdu udělat. Věděla jsem, že je to špatné, ale nemohla jsem nic proti tomu dělat.

Uvnitř mě začal boj. Nechtěla jsem babičku zabít, ale moje část, která chtěla vyplnit Mikovi každé přání, byla silnější. Malý kousek ze mě, který chtěl babičku uchránit, byl úplně umlčen. Nezbylo nic, než jen touha po babiččině krvi.

Vešla jsem do domu. První co jsem udělala bylo, že jsem zamířila do kuchyně. Do očí mi padl jeden z nožů. Neváhala jsem a šla si pro něj.

Se skrytým nožem za zády jsem se vydala do babiččina pokoje. Jeden opatrný krůček za druhým.

Otevřela jsem dveře, trochu vrzaly. Vstoupila jsem do pokoje a rozhlížela se. Babička tam nebyla. Napadalo mě ještě jedno místo, kde by mohla být a to podkrovní pokoj. To byl můj další cíl. Bez váhání jsem stoupala schod po schodu. Trochu mě rušil zvuk, který doprovázel každý krok.

Chytla jsem se kliky, ale než jsem vstoupila, ujistila jsem se, že nůž je pečlivě schovaný za mými zády.

Když jsem vstoupila, okamžitě jsem babičku zahlédla.

Seděla tam v houpacím křesle a dívala se do ohně. Věděla, že jsem tady, ale neotočila se na mě. Pomalu jsem k ní začala přistupovat.

„Viky? Jsi rozrušená?“ zeptala se a stále hleděla do ohně.

„Ne nejsem. Proč si to myslíš?“ řekla jsem zcela klidným hlasem.

Babička chvilku mlčela, ale nakonec mi odpověděla: „Tvůj krok... je dnes jiný než jindy, myslela jsem si, že se něco děje.“

Malinko jsem se usmála: „Ale ono se něco děje,“ pronesla jsem tajemně.

Teprve teď se na mě babička otočila. Pohlédla mi do očí. Pohled jsem jí opětovala, ale v těch jejích byl úlek, pak se její pohled změnil. Přesně takhle vypadala, když vzpomínala.

Pomalu jsem začala vytahovat nůž. Nevěděla jsem, jestli si toho všimla nebo stále přemýšlela.

Nebyla na ní vidět ani známka znepokojenosti. Stále si tam tak seděla, že jsem začala uvažovat, jestli už není mrtvá.

Když jsem došla skoro k ní, podívala se na nůž, co jsem držela v ruce. Teď už měla strach v očích.

Znovu jsem se na ni usmála. Rozmáchla jsem se a vrazila do ní nůž. Babička ještě jednou vzhlédla do mých očí. Všimla jsem si, že ji stéká slza.

„Pozdravuje tě Mike,“ pronesla jsem se smíchem.

V babiččině očích byl vidět úlek: „On..., on tě dostal?“

Splnila jsem Mikův úkol. Dostala jsem se z jeho vlivu a uvědomila jsem si, co jsem udělala.

„Babi! Babi! Prober se!“ Třásla jsem s ní. Babička nereagovala.