OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá realita - 7. kapitola

24.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1399×

7. KAPITOLA

Nebyla jsem schopná slova. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala. Bylo vidět, že Mike čeká na moji reakci.

„Počkej, to mi chceš říct, že jsi můj děda?“ vyhrkla jsem.

Chvilku se tvářil překvapeně, asi čekal jinou reakci, asi čekal, že na něho budu řvát.

„Ano, jsem tvůj děda,“ odpověděl trochu vyvedený z míry.

„Tak jak si mi tohle mohl udělat?“ zeptala jsem se ledově klidným hlasem, ale náznak výčitky tam byl také.

„Jak už jsem řekl. Byla to pomsta.“ Usmál se na mě.

Znovu jsem si v hlavě probírala své pocity, ale k Mikovi jsem necítila nic.

Jen jeden pocit převyšoval ty ostatní a to byla odplata, ale ne moje. Věděla jsem, že já s tím nic neudělám, ale zdálo se, jakoby tenhle svět měl všech plné zuby. Cítila jsem, že se blíží změna, ale nevěděla jsem, jestli k lepšímu nebo horšímu.

Podívala jsem se Mikovi do očí: „Děkuji, že jsi mi to vysvětlil,“ pronesla jsem bez náznaku vzteku.

Můj hlas zněl absolutně bez jakéhokoliv citu, až mi z toho běhal mráz po zádech.

Mike se tvářil překvapeně a stejně tak zněl i jeho hlas: „Není zač. Tím jsi asi ukončila náš rozhovor, že?“

„Ano,“ odpověděla jsem mu tvrdě, „už nemám žádné otázky, mohl bys odejít?“

Mike byl opět vyvedený z míry, ale vstal od stolu. Ještě prohodil směrem ke mně: „Jídlo bylo vynikající, jsi skvělá kuchařka. Dobrou noc.“ Přišlo mi, že se mi vysmívá.

Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí.

„Dobrou,“ prohodila jsem mrtvým hlasem. Mike usoudil, že už ze mě víc nedostane a odebral se k východu.

Uslyšela jsem bouchnutí dveří, ale stále jsem neměla na to, postavit se. Zírala jsem do blba a stále si přehrávala to, co mi Mike řekl.

Divila jsem se, že k němu nic necítím. Chtěla jsem ho nenávidět, ale nešlo to. Nakonec jsem vstala a šla zamknout dveře.

Rozhodla jsem se jít vyspat. Něco mi říkalo, že budu potřebovat hodně sil.

Ráno jsem měla opravdu divný pocit, možná to bylo tím hlukem venku. Rozhodla jsem se jít se podívat, co se děje.

Otevřela jsem dveře a vykoukla ven.

Nebyla jsem schopná slova, ani jakéhokoliv pohybu. To, co jsem viděla, mi absolutně vyrazilo dech.

Nebylo žádné klasicky modré nebe. Místo toho tu byla jen rudá obloha. Nedávalo mi to smysl. Ze všech stran byl slyšet křik a cítit krev. Smrt se vznášela na tento svět.

Moji pozornost upoutalo ještě něco, po té krvavě zbarvené obloze se vznášel obrovský drak. Zmocnil se mě strach, který vzápětí přebila panika.

Drak se snesl dolů a chytil nějaké stvoření. Bylo to velice podobné člověku, ale člověk to nemohl být. Bylo to moc krásné. První co mě napadlo, byla víla.

Nechtěla jsem to vidět, ale nemohla jsem odtrhnout zrak. Viděla jsem, jak se kapky krve snášejí k zemi, jako ranní déšť. Viděla jsem, jak ten drak žere tu vílu, viděla jsem, jak hlava té víly letí k zemi.

Už byla blízko země, když v tom něco z té země vylezlo. Otevřelo to tlamu a tu hlavu to jednoduše spolklo. Byla to příšerná obluda, měla velké zuby, ale pak mi něco připomněla. Vzpomněla jsem si na svůj první den tady. Ta chlupatá koule, co jsem si ji chtěla pohladit, ale tohle bylo mnohokrát větší.

Najednou jsem si byla stoprocentně jistá. Tohle byla ta samá obluda, kterou jsem tu potkala první den, akorát dospělá.

Znovu jsem vzhlédla k nebi, už tam bylo plno draků. Podívala jsem se přímo před sebe. Všude byli ranění, krev a bolest.

Viděla jsem peklo na zemi, ale věděla jsem, tohle je jen začátek.