OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá realita - 8. kapitola

25.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1238×

8. KAPITOLA

S další smrtí, které jsem přihlížela, jsem se vzpamatovala. Okamžitě jsem zavřela dveře a zamkla všechny zámky, ale to neztišilo křik, který přicházel zvenčí.

Rozběhla jsem se do ložnice, zatáhla jsem všechny záclony a posadila se na postel.

Všude byla tma a mně to v hlavě začalo šrotovat. Jak mohou zamčené dveře udržet draky?

Začala jsem znovu panikařit. Skoro jsem se neodvažovala dýchat, natož přejít místnost a rozsvítit, ta tma mě děsně znervózňovala.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela, co dál. Nemohla jsem se soustředit. Rušily mě výkřiky a vrčení.

Nedalo se to vydržet, musela jsem okamžitě na něco přijít, ale na co?

Chtěla jsem vstát, ale nohy se mi klepaly tak, že se na nich nedalo udržet.

Znovu jsem začala přemýšlet. Vzpomněla jsem si, jak mi Mike vyprávěl o babičce a o tom, jak utekla. Z přemýšlení mě probralo ticho. Nikdo neřval, nikdo nevrčel.

Nelíbilo se mi to, ale nelíbilo se mi ani, když křičeli o pomoc.

Sebrala jsem všechnu odvahu a přešla pokoj.

Pomalu jsem roztahovala záclony. Začala jsem křičet. Oknem se na mě dívala dračí hlava. Rozeběhla jsem se pryč. Narazila jsem na zamčené dveře. Nemohla jsem si vzpomenout, kam jsem dala klíč.

Všechno jsem prohledala, až jsem si všimla, že leží na stolku vedle dveří.

Vyběhla jsem ven, nepřemýšlela jsem, že tam to může být ještě horší. Rozběhla jsem se a nevěděla kam. Zrovna jsem běžela docela rychle, ale stalo se, o čem jsem ani nepřemýšlela. Klopýtla jsem. Začala jsem se sbírat. Podívala jsem se pod sebe. Měla jsem ruku v něčím těle. Znovu jsem začala křičet. Zmlkla jsem, až když se za mnou objevila jedna z těch chlupatých oblud.

Rychle jsem se sebrala a rozběhla se směrem k průchodu. Cítila jsem mírné otřesy země, jak mě ta obluda pronásledovala. Věděla jsem, že nemám šanci té obludě utéct, věděla jsem, že už je jen kousek ode mě. Jenže jsem zaslechla ještě něco, ovanul mě vítr. Slyšela jsem vrčení, a pak nějaký skřeky. Nutilo mě to otočit, ale odolala jsem a běžela dál. Překvapilo mě, že jsem přestala cítit ty otřesy.

Otočila jsem se. To co jsem viděla, mě zarazilo. Obluda se válela na zemi a na ni útočil drak. Chvíli to trvalo, ale nakonec ten drak zvítězil.

„Teď určitě půjde po mně,“ vrtalo mi v hlavě. Nutila jsem se znovu rozeběhnout. Po chvilce jsem se ohlédla, ležela tam jen mrtvola té obludy. Drak tam nebyl. Rozeběhla jsem se ještě rychleji.

Všimla jsem si, že něco na mě vrhá stín. Podívala jsem se vzhůru a viděla, jak mě ten drak přeletěl. Stále jsem ho sledovala očima. Začala jsem brzdit. Chtěla jsem se otočit a běžet jinudy, protože ten drak se chystal přistát přímo přede mnou.

„Neboj se mě,“ ozval se bouřlivý hlas. Zastavila jsem se. Chvíli jsem na toho draka zírala.

„Ano, mluvím,“ řekl, abych na něho přestala zírat, „jmenuji se Galzra. Nemusíš se mě bát, vážně ti nechci ublížit.“ Mluvil tak klidně a přesvědčivě, že jsem mu uvěřila. Chtěla jsem se ho zeptat, co se stalo, ale než jsem stihla něco říct, vznesl se.

„Něco se blíží, musím se schovat.“ Ještě stihl říct a odletěl. Jeho slova jsem si parkrát přehrála v hlavě, a pak mi to došlo.

Začala jsem utíkat. Už jsem byla jen pár kroků od průchodu, když nade mnou přeletěl drak. Byl jiný než Galzra, tenhle byl větší a rudý, jako ta obloha.

Přinutila jsem se běžet rychleji, už jsem byla skoro u průchodu, když jsem vrazila do neviditelné zdi. Byla to ta samá, co mě prvně nechtěla pustil do tohoto světa. Byla jsem uvězněná, nemohla jsem odejít. Viděla jsem, jak se ten drak ke mně přibližuje. Nacouvala jsem přímo na zeď, ale drak byl stále blíž a blíž. Zkusila jsem ještě utéct, ale ten drak, mě popadl do svých pařátů a odnášel mě, neznámo kam.