OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá realita - 9. kapitola

26.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1191×

9. KAPITOLA

Takový rozhled jsem nikdy neměla, ale přála bych si ho za lepších podmínek. V dálce se začal rýsovat obrys nějakého hradu. Zdálo se, že drak má namířeno tam. Čím jsme byli blíž, tím divnější pocit jsem měla. Ten hrad budil děsivý dojem, ale uvědomila jsem si, že s tím stejně nic nemůžu dělat.

Měla jsem pravdu, mířili jsme na ten hrad. Přistáli jsme na dvoře, mě to přistání přišlo neohrabané, ale mlčela jsem.

Když už mě konečně ten drak pustil, přebrali si mě nějaký druh zmutovaných medvědů. Vypadalo to, jako něco mezi člověkem a medvědem. Byli obrovští a chlupatí a tak trochu smrděli.

Vedli mě někam do hradu. Byla tam zima, ale musela jsem uznat, že ten hrad byl zařízen velmi pěkně. Šli jsme dlouhou chodbou, až k nějakým velkým dveřím. Do hlavního sálu, typovala jsem.

Před nimi jsme se zastavili a jeden z těch medvědů vstoupil dovnitř. Něco někomu říkal, ale já jsem mu vůbec nerozuměla. Mě to znělo, jako vrčení.

Hlas, který mu odpovídal, mi byl odněkud povědomý, ale to, co jsem viděla v sále, mi málem podlomilo kolena. Na trůně si tam seděl Mike.

„Rád tě znovu vidím,“ usmál se na mě, „doneslo se mi, že jsi chtěla utéct, jako tvoje babička.“

Lekla jsem se: „Ne, jen jsem se šla podívat ven, co se děje,“ lhala jsem.

„Takže moji mazlíčci tě vyrušili?“ Smál se mi do očí.

„To všechno děláš ty?“ Tentokrát jsem řvala a nemínila jsem přestat.

„Ano. Povedlo se mi to, že?“ Smál se. Konečně jsem k němu začala něco cítit a to byla nenávist.

„Proč?“ hlesla jsem a čekala, jestli mi to vysvětlí.

„No, po tom, co jsem ti to všechno vysvětlil, myslím to s tvojí babičkou, jsem si uvědomil, že vlastně za to můžou všichni z tohoto světa. Každý z těch jednotlivých bytostí mi něco provedl. Je mi jedno co, ale hlavní je, že za to budou trpět, někteří už trpí.“ Poslední část řekl opravdu radostně.

Ten člověk se vyžívá v násilí.

„Ty s tím nesouhlasíš?“ zeptal se mě. Na tváři měl ďábelský úsměv. Opravdu jsem začínala pochybovat o jeho duševním zdraví.

„Jistě, že v tom nesouhlasím.“ Mike přešel ke mně. Zadíval se mi do očí. Já té chvíle chtěla využít. Sevřela jsem ruku v pěst. Rozmáchla jsem se a... a těsně před jeho obličejem moji ruku zachytil.

„Hm, to byla špatná odpověď,“ zašeptal mi do ucha a při tom drtil moji ruku.

„Zavřete ji!“ rozkázal těm medvědům.

Zavřeli mě do věže. Vůbec jsem netušila, co bude dál. Neměla jsem o tom ani čas přemýšlet, protože za zamřížovanými okny se objevil Galzra.

Nikdy v životě jsem nikoho neviděla radši. Galzra uchopil mříže svými pařáty a vytrhl ji. Měli jsme trochu naspěch, protože stráže ten hluk určitě zaslechli.

Okamžitě jsem vylezla Galzrovi na hřbet a už jsme letěli pryč odsud.

„Chci tě s někým seznámit,“ pronesl Galzra. Vycítila jsem, že se nechce dál bavit, proto jsem celou cestu mlčela.

Přistáli jsme do nějaké jeskyně. Postupovali jsme stále hlouběji. Něco jsem v ní viděla. Galzrův oheň zapálil louče a já konečně rozeznala, co to je. Byl to další drak.

„Ahoj, jsem Pandora. Poslala jsem pro tebe Galzru, nemáme čas. Musím ti něco vysvětlit,“ řekl ten drak. Nezmohla jsem se ani na slovo, protože Pandora mluvila dál.

„Kdysi dávno jsem pomohla tvé babičce utéct. Jediný způsob, kterým se odsud dá dostat je mít šupinu z draka, který je starší než 1000 let. Takových je nás už málo, ale mě je 2358 let, proto ti jednu ze svých šupin věnuji. Nikomu ji neukazuj! Nezdržuj se, utíkej. Mike už po tobě určitě pátrá.“ Podala mi šupinu a strkala mě ven.

Znovu jsem se rozběhla směrem k průchodu.

Byla jsem u nějaké staré budovy, když mě Mike zastavil.

„Takže si mi chtěla znovu utéct jo?“ Vysmíval se mi. Neměla jsem pochyb, Mike zešílel. Chtěla jsem mu utéct, ale on vytáhl nůž.

„Nemám jinou možnost, než tě zabít.“ Smál se tomu. Odvedl mě do té staré budovy.

Nacouvala jsem do zdi. Neměla jsem čím se bránit. Mike mě vzal za ruku a začal se mi na ní tím nožem podepisovat.

Křičela jsem bolestí. Zřejmě ho to vyrušilo, protože zamířil nožem na můj krk.