OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá v krvi 1

13.10.2012 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3540×

Obyčejný všední den je jen slupka, kterou většina lidí neprozře. V klidu si žijí své životy, řeší své malicherné starosti a netuší nic o tom světě, který se skrývá pod tím vším. O bitevním poli, které je propleteno mezi nic netušícími lidmi. O světě, který tepe čerstvou krví a její jí zalit od nepaměti. Svět, který kryje příkrov temnoty a noci...

1

Henry pohlédl vzhůru. Srdce mu ještě bušilo ve zběsilém tempu a adrenalin koloval tělem. Jako droga, která neotupuje, ale naopak zesiluje všechny vjemy. To neskutečné ticho, které se právě rozhostilo, srpek měsíce, který nevšímavě ozařoval skrz okno ta jatka okolo...

Znovu shlédl dolů. Okolo čpěla vůně krve. Byla těžká a ostrá. Nebyla to lidská krev, byla to krev jeho vlastního druhu, krev upírů. Bylo jedno, jestli patřila zrozenému nebo jen přeměněnému. Smrděla vždy stejně. Ale možná to byl jen jeho vlastní názor. Nenáviděl ten zápach. Možná to ale bylo tím, že mu vždy připomněl co z něj udělali. To o co přišel...

Pohledem se rozhlédl po ostatních. Karl a Samuel už vlekli kanystry s benzínem. Nic nezamaskovalo totiž tohle řádění tak skvěle, jako oheň. Sežehl na prach během chvíle všechny stopy i těla, co za sebou nechali.

Jen jejich práci přihlížel. Občas ho přepadávaly tahle pochmurné nálady. Když viděl, jakou krvelačnou spoušť za sebou nechávají, napadalo ho. Jaký je vlastně mezi nimi rozdíl. Byli pouze zabijáci.

Nezabíjeli pro obživu nebo v obraně. Ne, oni stopovali a kladli pasti. Povolovali uzdu své nezvladatelné zuřivosti, až za nimi zůstávala rozsápaná těla nebo jen jejich kusy.

Jeden rozdíl tu však byl. Oni zabíjeli jen je. Jen svůj vlastní druh. Kdežto ti druzí se neštítili zabít kohokoliv, kdo jim stál v cestě, či se jen objevil v nevhodnou chvíli na nevhodném místě.

Šlo jim jen o moc. Roztahovali se jako mor v tomhle městě i za jeho hranicemi. Ovládali obchod s drogami, šlapkami i výpalným. Lidi pro ně byli podřadná sorta, která sloužila jen jako bezedný zdroj potravy a peněz.

Henry s Karlem a Samuelem patřili k těm, co odmítli tomu dále přihlížet. Nikdo z lidí by neměl šanci s tím cokoliv udělat, ale oni tu šanci měli. Všichni do jednoho byli přeměnění. Byli kdysi obyčejnými lidmi. Pamatovali si svou lidskou část a už jen proto nemohli dovolit, aby se k lidem chovali jako ke zvěři. Bylo to prostě osobní. Boj za práva a hrdost toho, čím kdysi byli.

Aniž by to postřehl, zatínal pěsti. Uvědomil si to až teď a povolil ztuhlé klouby. Vykročil k ostatním, kteří už lili benzín po podlaze a kusech těl.

Brzy už všechno páchlo nasládlou vůní benzínu. Už jen poslední kanystr a jediné škrtnutí. Nebude to problém. Tohle bylo jen opuštěné skladiště. Nikde v okolí nikdo nebydlel. Ideální místo na balení drog před distribucí...

V jednom se však spletli.

Ozvalo se zaskřípění. Jako když něco přejede po plechu. Henry tím směrem stočil pohled. Zaostřil pohled ke zdi a pak vzhůru k zaprášenému oknu pár metrů nad zemí. Kanystr dál držel nahnutý a benzín vytékal na podlahu a cákal mu až na kalhoty.

Samuel už také hleděl stejným směrem, ale nic nezahlédl.

„Kočka?“ ohlídl se po Henrym.

„Kurevsky velká kočka...“ zbytek jeho slov zanikl v hlasitém nárazu kanystru na podlahu. Zahlédl jen pár očí a obrys, ale na kočku to tedy rozhodně nevypadalo. Rozběhl se k velkým vratům ven ze skladiště. Do tváře se mu opřel studený vzduch.

Ohlédl se venku k místům, kde bylo okno. Hned pod ním byl polorozpadlý sklad a plechovou střechou.

Možná byl už paranoidní. Ale mnohdy to byla jen paranoia, která jim zachránila kejhák.

Ozvalo se zašustění. Něco sklouzlo po druhé straně plechové střechy skladu.

„Kurva!“ Vystřelil jak střela.

Viděl je a ať to byl kdokoliv, nebylo to dobrý.

Přehoupl se přes plot a během chvíle se ocitl v zadní uličce. Slyšel slabý dusot nohou. Byl tichý a byl slyšet odevšad. Vysoké stěny skladišť odrážely vzdalující se kroky, že bylo nemožný určit odkud skutečné vychází. Během pár okamžiků však utichly úplně.

Henry si prohrábl vztekle vlasy.

„Šmejd mizernej.“

První pravidlo – žádný stopy. Nikdy. Nikde. Za žádných okolností.

Zmrvil to. Ten prevít znal jejich obličeje, to jak pracujou. Kdo ví, jak dlouho za tím oknem slídil. Jestli se jim ale ještě někdy zkříží cesty, tak už mu tak snadno neproklouzne. Stejně jako oni tentokrát nechali svědka, tak on po sobě také něco zanechal.

Henry se zhluboka nadechl. Nosem vtáhl pachy a snažil se mezi nimi rozeznat jen jediný. Ignoroval zatuchlinu a smrad benzínu. Bylo cítit i něco dalšího. Ještě jednou ten pach nasál, aby si ho lépe zapamatoval. Teprve pak vyrazil k autu. Samuel s Karlem totiž už evidentně svoji práci dokončili. Přes malá okna skladiště zahlédl plameny a brzy i černý dým, který začal stoupat k nebi.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá v krvi 1: