OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá v krvi 23

20.09.2013 (09:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1904×

Sledovala ho a jeho chození ji uklidňovalo za něj. Byl pěkně vytočenej.

„Co to vlastně znamená, že jsem upír jen z části. Teda čím se jako liším od úplnýho.“

„Pomaleji se hojíš,“ řekl tupě a nadechl se, aby zahnal i poslední kousky vzteku, který ho najednou popadl. „Možná ti nebude ani vadit slunce. Nepotřebuješ tolik lidské krve, ale měla by být kvalitnější, protože obsahuje i protilátky, se kterými se tvoje tělo musí vypořádat. Zbytek je celkem individuální. Budeme to muset vyzkoušet.“

„OK,“ přikývla a seskočila na zem.

„Kam jdeš?“ vyhrkl, když vyrazila ze dveří.

„Zkusit to slunce.“

„Sakra!“ Vyrazil za ní. Byla zbrklá a tvrdohlavá.

Venku probleskovaly první paprsky dne a ona chtěla být konečně v něčem lepší než oni. Chtěla mít alespoň v něčem navrch. Zastavila mezi dveřmi a autem. Natáhla ruku před sebe a čekala. Cítila příjemné teplo, které se jí opíralo do pokožky.

Se zářivým úsměvem se otočila ke vchodovým dveřím, kde stál Malcolm. Ještě chvíli si užívala slunce, kterému se vlastně posledních několik měsíců zbytečně vyhýbala.

„Když se na tebe dívám, tolik mi ji připomínáš, že zapomínám, že nejsi ona,“ ozval se ode dveří. „Jenže pak se rozběhneš, nebo něco řekneš a jsi to zase ty.“ Vystrčila bojovně bradu. „Je příjemné vidět, že jsi zdědila taky něco po mně.“

23. kapitola

Bonie ztěžka dýchala. Na každém pohybu její hrudi bylo vidět, jak ji každý nádech bolí. Po tváři jí stékala krev. Viděl její paže a bosé nohy poseté modřinami a jizvami.

Natahoval se po ní, ale nemohl na ni dosáhnout...

Henry se prudce posadil na posteli. Srdce mu divoce bušilo. Přejel si dlaní po zátylku a ohlédl se po hodinkách, které měl položené na stolku. Spal sotva tři hodiny.

Přesto vstal a oblékl se. Byly to čtyři týdny, co utekla. Stále se v tom snažil najít nějaký smysl, ale žádný v tom nebyl. Svíral ho jen strach, protože až moc dobře věděl, čeho je ten hajzl schopný. Doteď si neodpustil, že mu neprohnal kulku hlavou hned, jak měl příležitost.

Sešel dolů aby si něco nalil.

„Vypadáš hrozně,“ zvedl Karl hlavu od monitoru notebooku.

„Díky,“ ušklíbl se a posadil se se sklenkou do křesla. „Něco novýho?“

„Možná,“ pokrčil Karl rameny. Měl nastavené vyhledávače na všechno, co se upírů mohlo týkat. „Někdo se před třemi týdny vloupal do imunologického ústavu.“

„Proč tě to tak zaujalo?“ zahučel a lokl si.

„Teprve teď dokončili inventarizaci. Nic jim nechybí... kromě všech zásob krve.“

„Proč by někdo kradl krev tak složitě?“ zamračil se Henry.

„Tak to nemám ponětí.“

Bonie bolestně sklouzla po podlaze a zadýchaně se vzepřela na loktech.

Malcolm se napřímil a hleděl na ni.

„Vážně nechceš dělat něco jiného?“ Když jeho předci stavěli tenhle taneční sál, rozhodně by je ani ve snu nenapadlo, že tu bude trénovat svoji dceru s nožem.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a vstala.

Pohodil hlavou, aby odhodil vlasy z čela. Bonie pár dní po jejich příjezdu zjistila, že jí neřekl tak úplně pravdu. Nezdědila po něm jenom povahu, ale taky barvu vlasů. Líbilo se jí to. Stejně jako to, že se cítila líp, jak kdykoliv dříve.

Znovu se rozběhla proti němu. Překvapeně uskočil a odrazil ji stranou.

„Promiň, nejsem zvyklý, aby byl někdo takhle rychlý.“

Usmála se.

„Jak moc rychlá jsem?“

„Dost rychlá i na upíra.“

„Rychlejší než ty?“ zkoušela štěstí.

„Možná s trochou cviku...“

„Beru tě za slovo.“

Malcolm se zamračil. Jako hodit před býka červený šátek.

U večeře se na ni dlouze zahleděl.

„Přemýšlel jsem co dál,“ začal a nalil jim oběma víno. „Je mi jasné, že se tu nemůžeme schovávat do nekonečna. Jenže, když se vrátíme, tak nás nenechají jen tak na pokoji. Neexistují nestranní upíři.“

Zastavila vidličku na půl cesty k puse.

„To jako, že si budeme muset vybrat strany?“

Přikývl a ona se zamračila.

„Já nebudu...“ rozčílila se.

„To je mi jasné, jen jsem chtěl, abys věděla, že to nebude nic lehkého.“ Zavřela pusu, ale mračit se nepřestala. „Nebyl jsem jediný, kdo se snažil znovu dostat město pod naši kontrolu. Není to totiž otázka ani tak peněz, co by z toho plynuly, ale spíše hrdosti. Budou si hájit to, co je jejich.“

Mlčela.

„Bonie?“ vybídl ji. Potřeboval vědět její názor. Protože jak se jednou rozhodla, byla jak beran.

„Líbilo se mi, jak jsi řekl jejich.“ Konečně si strčila vidličku s jídlem do pusy a uculila se. „Takže jim chceš naznačit, že tohle místo není jejich?“

„Zlatíčko, mohla bys nejprve dožvýkat a polknout?“ zabručel.

Poslušně to všechno nahnala do krku a zapila lokem vína, které bylo starší než její babička.

„Jsem pro,“ prohlásila odhodlaně a položila si lokty na stůl a bradu do dlaní.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá v krvi 23: