Skrytá v krvi 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Na Boniinu počest je uspořádána velká porada, kde je jí vysvětleno, že jako nespolehlivej fracek z ulice nesmí vytáhnout zadek ze dveří, ale uvnitř ať si hezky udělá pohodlíčko, protože si u nich chvíli pobude. Rozhodne se to prozatím vydržet a je to snad poprvé, kdy má kde spát a dost jídla. Začíná mít ale podezření, že to není jediné, co potřebuje...

19.10.2012 (08:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2373×

Bonie se vzbudila a prudce se posadila. Okolo bylo ticho a pod sebou cítila měkkou matraci. Žádný prohlubně, tlačící pružiny...

Rozkoukávala se vytřeštěným pohledem po pokoji a včerejší události se jí rychle vybavovaly. Stejně jako důvod, proč se vzbudila. Močák měla k prasknutí. Vyskočila z postele a rychle po sobě zašmátrala, co má na sobě.

Usnula oblečená, takže to bylo v pohodě. Vyrazila tedy ze dveří a zahučela do koupelny naproti. Pak už jí nic nebránilo znovu se zakutat do té teploučké postele. Teda skoro nic.

„Pojď se mnou.“

Ohlídla se na konec chodby ke schodišti. Stál tam Henry. Asi ji slyšel, když vystartovala z pokoje.

Ani se neobtěžovala zastavit. Jednou rukou si zakryla pusu, jak se jí zívnutím rozevřela nadoraz a prostředním prstem druhé ruky mu naznačila, co si o jeho příkazu myslí.

* * *

Gregory zvedl pohled vzhůru a pobaveně se uculil.

„S těma dvěma je fakt sranda.“

Margaret ho setřela zamračeným pohledem.

Nikdo nic ale dál neřekl. Jen poslouchali. Ani tam nemuseli být, aby věděli, co se děje. Henryho zavrčení proťalo prásknutí dveří. Pak následovaly kroky po chodbě a prudké rozražení stejných dveří. Margaret našpulila podrážděně rty, když uslyšela bolestné syknutí. Pak následovala tichá rána a další syknutí.

Během chvíle už se ale rozezněly kroky na schodech a Henry vkráčel do pokoje držíc Bonie za paži. Ta za ním vztekle prskala a kulhala na pravou nohu.

„Jsi v pořádku?“ přelétla ji starostlivě Matgaret.

Henry jí clouml k volnému křeslu, až na něj dopadla. Okamžitě si chytila nohu do dlaní.

„Asi jsem si o něj zlomila palec.“

Znovu ho probodla pohledem.

„Ahoj Bonie. Shodli jsme se, že vzhledem k téhle situaci by bylo dobré si stanovit nějaká pravidla,“ ozval se vysoký blonďák. „Protože víš co jsme zač, nemůžeme tě jen tak pustit, alespoň zatím ne. časem určitě něco vymyslíme, ale mezi tím, by bylo fajn se domluvit, co a jak.“

„Co znamená časem?“ přimhouřila oči.

„To nemám ponětí, nikdy jsme tohle nemuseli řešit,“ odpověděl po pravdě. „Bylo by ale asi fajn se trochu poznat.“

Nedůvěřivě ho sledovala. Byl na ni milej, až z toho dostávala kopřivku.

„Margaret nám řekla, že se jmenuješ Bonie. Já jsem Samuel. Ten u okna je Gregory,“ představil toho svalnatýho, „tamhle ten je Karl...“

„Jo s tím už jsem měla taky tu čest,“ kývla na něj neutrálně. Rozpačitě zvedl ruku.

„No a Henryho už znáš.“

Ani se po něm nemusela ohlížet, aby věděla, že stojí u dveří a hlídá. Jako by snad měla každou chvíli vystartovat pryč.

„Vynasnažíme se, aby ses tu cítila dobře, ale na oplátku bych tě chtěl poprosit, abys neopouštěla dům. Alespoň prozatím.“

Sledovala je. Bylo to tu pohodlný. Vlastní postel, jídlo kdykoli měla hlad, koupelna a čistý oblečení. Jenže nikdy na jednom místě nezůstala moc dlouho. Byla běžec, utíkala už jako malá a nikdy s tím nepřestala. Zatím to bylo asi to jediný, co ji chránilo kejhák.

„Dobře,“ přikývla. Bylo na nich vidět, jak se jim ulevilo. Věřili jí.

Byla dobrá lhářka.

* * *

Bonie sledovala Margaret v kuchyni.

„Takže vy jíte i obyčejné jídlo?“ zahuhlala s bradou podepřenou dlaněmi.

Margaret se zasmála.

„Měla bys vidět, kolik toho ta banda spořádá. Občas si tu připadám jen jako kuchařka a domácí.“

„Tak proč to děláš?“

„Protože mě to baví a...“ zarazila se. „Nemohla bych dělat to co oni. Schvaluju to, ale já sama bych to nedokázala.“

Bonie složila ruce zaujatě na stůl.

„Pořád mi to nějak nedává smysl. Proč ty druhé vlastně zabíjíte?“

Margaret nasypala lžičku soli do hrnce a začala ji rozmíchávat.

„Nejprve to bylo jen kvůli obraně. Byli jsme pro ně slabý kusy.“

Bonie se překvapeně napřímila.“

„Upírem se můžeš buď narodit nebo tě na něj můžou přeměnit. My všichni jsme byli kdysi lidmi a na to nikdy nezapomeneš. Každý se s tím ale vyrovnává jinak. Někdo se tváří, že to bylo jen slabé období, které už zcela pominulo. Jiný se s tou změnou nikdy nesmíří a nedokáže chladnokrevně zabíjet. Pro ty druhé je to jen projev slabosti.“

Margaret hleděla nepřítomně před sebe a po chvíli jako by se teprve probrala a vrátila zpátky k její otázce.

„Nejprve jsem byla jen já a Samuel. Jen jsem se schovávali a bránili. Pak jsme jednoho večera narazili i na Henryho. Zachránil nám tenkrát krk. No a postupně jsme se rozrostli ještě o Gregoryho a Karla. Z pouhé obrany se stala ochrana našeho domova a pak to přerostlo dále. Prostě nemohli přihlížet tomu, jak vyvražďují bezmocný lidi, kteří nemají nejmenší šanci.“

„Díky,“ odfrkla si.

Usmála se a její nostalgická nálada byla ta tam.

„Tebe bych ale mezi slabé moc neřadila. Ačkoliv na to nevypadáš, máš v sobě obrovský kus odvahy a kuráže.“

„Takže vy se krví neživíte?“ změnila Bonie raději téma. Srovnávání lidi versus upíři by vážně raději oželela.

„Samozřejmě, že ano. Bez ní bychom nedokázali přežít. Jen na jídle by nikdo z nás dlouho nepřežil. Stačí nám ji pít jen párkrát do týdne, ale bez ní bychom do měsíce zemřeli.“

„Takže si občas odběhnete do města a...“ nechala vědu vyznít do ztracena.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „Karl nám ji obstarává ze zdejší nemocnice.“

„Aha,“ na víc se nezmohla. Nedokázala si představit tu citlivou Margaret, jak ucucává krev z nějakého pytlíku. Popravdě tomu bylo ale snadnější uvěřit, než že by přepadávala nic netušící lidi v temnotě uliček.

„Jaký to vlastně je?“

„Co?“

„Pít krev.“

Margaret naklonila zamyšleně hlavu.

„Asi jako droga. Pohltí tě a máš pocit, že najednou dokážeš skoro cokoliv. Jako by ti nalili život do žil. A s každým douškem víš, že se toho nikdy nemůžeš vzdát. Toho pocitu i síly.“

„A zkusilas to? Nepít krev?“

„Ano,“ přikývla. „Málem mě to zabilo. Byla jsem rozhodnutá, že lidi nikdy nebudu vysávat, že jsem se vyhladověla téměř k smrti. Mohla jsem jíst cokoliv a přesto měla stále hlad. Vypít několik litrů vody a přesto mi krk stahovala nesnesitelná žízeň. Nebýt Samuela, už bych tady asi nebyla.“

* * *

„Jsi v pořádku?“ ozvala se Margaret přes dveře.

„Jo, už jo,“ zahučela Bonie a spláchla obsah svého žaludku. „Jen jsem se asi moc přecpala.“

„Možná jsi neměla tak hltat.“

„Možná,“ přitakala. „Ale už je to fakt dobrý, klidně jdi spát.“

Ještě chvíli počkala, než se z chodby ozvalo klapnutí dveří. Chlapi byli pryč a všude najednou zavládlo ticho.

Přešla k umyvadlu, aby si vypláchla pusu a pak se i trochu napila, aby tu hroznou pachuť spláchla v krku.

Podívala se na svůj odraz. Zírala na svoji tvář. Po chvíli si stáhla i triko, ve kterém spala. Za poslední dva dny do ní cpala Margaret jedno jídlo za druhým. Snažila se, aby nevypadala jako smrtka. Jenže ona na sobě neviděla žádnou změnu. I to břicho měla pořád propadlé. Když toho totiž snědla víc, tak to šlo okamžitě ven. Jako by její tělo bylo zvyklé už jen na tu trochu jídla a víc ho prostě nezvládalo.

Vlastně takhle vypadla vždycky, ale myslela si, že je to jen z nedostatku jídla. Jenže i teď, když už ho měla dost, její tělo to odmítalo. Přesto hlad měla pořád. Byl to její neúnavný společník. I teď ho cítila...

Bonie se na sebe zahleděla a vzpomněla si na Margaretina slova. Mohla sníst cokoliv a přesto měla stále hlad...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování