Skrytá v krvi 9 • OurStories.cz ~ naše povídky

Bonie sleduje ostatní do města. Chce se jen podívat. Chce je vidět tak, jací opravdu jsou, to co je teď i ona. Bez nějakých uhlazených lidských přetvářek.
Jenže to by nemohla být ona, aby se do toho taky nepřimotala a nevztekla Henryho tak, že řekl i to, za co by si nejraději sám vrazil...

24.10.2012 (13:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2615×

Další večer se nálada v domě změnila. Cítila to i Bonie.

„Co se děje?“ obrátila se k Margaret.

„Jdou zase na lov.“

Ta jediná věta vehnala Bonie adrenalin do žil. Napětí se přelilo i na ni. Už je jednou viděla bojovat, ale tenkrát vlastně netušila, na co se dívá. Možná to bylo zvrácené, ale chtěla to vidět znovu.

Srdce jí bušilo a dech se divoce dral z plic. Sledovala ostatní až sem. Nikdy dřív, dokud byla člověk, by ji nenapadlo, že by mohla sledovat auto. Teď se jí to zdálo normální a jen se u toho zadýchala.

Ocitli se v opuštěné čtvrti města. Jen pár kilometrů od místa, kde je potkala poprvé. Bylo to fascinující, sledovat je při tom. Nemluvili, ale přesně věděli, co kdo má dělat. Jen si občas naznačili pohybem ruky.

Obešli sklad a ztratili se jí z dohledu. Nechtěla o to ale přijít. Přeběhla do stínu vedle budovy a chtěla nahlédnout dovnitř. Zabránil jí v tom ale hluk kousek od ní. Evidentně nebyli všichni upíři tam uvnitř. Jeden z nich zůstal hlídat venku.

„Ahoj,“ vystoupila ze stínu.

Bylo jí jasný, že jestli by šel dál, tak by jim vletěl přímo do zad.

Sladce se na něj usmála.

„Prý tu má být někde tajná párty. Ale asi jsem se ztratila.“ Po těch dvou větách jí snad IQ kleslo o třicet bodů a především při tom stupidním výrazu.

„To sice netuším, ale třeba bysme se zabavili my dva.“ Díval se na ni tak, jak ještě nikdo předtím. Jakoby byla něco chutnýho k snědku. A jí se z toho dělalo zle. Přistoupil k ní a natáhl po ní ruku.

Ta její ale vystřelili k němu. Jeho natěšený úsměv se stáhl v bolestný škleb. Svírala nůž a po prstech jí začala stékat jeho krev. Trhla jím nahoru. Pustila ho a odstoupila. Vlastně netušila, jak ho dokázala jen tak bodnout. Necítila ale pro to žádné výčitky. Nic, jen sledovala, jak doklekl na zem.

Vlasy jí pročísl průvan. Zaregistrovala blýsknutí něčeho kovového a upír před ní dopadl na zem. Ruce měl rozhozené a z hrudi mu trčel nůž, hned kousek nad tím jejím.

Otočila se. Bylo to právě včas, aby mohla zblízka pohlédnout do vzteklé Henryho tváře. Paže se jí ocitly v ocelovém stisku. Zacloumal s ní tak, že se jí vlasy rozletěly do stran.

Snažila se mu vysmeknout, ale marně.

„Co tu, ksakru, vyvádíš?!“ sykl na ni.

„Snažím se vám krýt záda.“

„Ty?!“ zaprskal posměšně. „Fracek co se staral vždycky jen sám o sobě a nadá se mu věřit ani co by se za nehet vešlo?“

„Jestli sis nevšiml, tak teď jsme na jedný lodi. Ať se mi to líbí nebo ne, musím zůstat s váma. Tak se snažím být aspoň užitečná!“ Měla co dělat, aby nekřičela.

„Užitečná? Čím, že nalákáš jednoho upíra na ten svůj pěknej ksichtík, aby zburcoval ostatní?“

„Nebýt mě, vpadl by vám do zad, ty kreténe!“

„Nechci vás rušit,“ využil Karl okamžiku, kdy se ti dva nadechovali, „ale máme tu nějakou práci.“

„OK, jdeme na to,“ přikývl Henry. „A ty tady zůstaň. Hlídej, aby už nás zvenku nečekaly žádný další takový překvapení.“ Při těch posledních slovech se ohlídl po Bonie. Bylo jí okamžitě jasný, koho má vlastně Gregory hlídat.

Bonie začala přecházet vztekle sem a tam, jen co zmizeli Henry se Samuelem a Karlem za rohem.

„Ten namyšlenej kretén. Chová se, jako by sežral všechnu moudrost světa... Slyšels co mi řekl?“

Gregory se líně opíral o zeď a pozoroval okolí.

„Jo,“ přikývl aniž by se na ni podíval. „Že jsi pěkná.“

„A navíc...“ chtěla pokračovat. „Co?“

„Vy dva se navzájem asi moc neposloucháte, co?“ ohlídl se po ní. Tiše zírala do zdi kousek od Gregoryho hlavy a snažila se přehrát si znovu jejich rozhovor. Vážně to řekl?

Čekali tam v tichosti, až dokud se zevnitř neobjevily první záblesky plamenů a ti tři se nevynořili kousek od nich.

„Jdeme,“ zavrčel na ně Henry a vykročil k autu.

„Co takhle vzít i to jejich?“ kývl Gregory na toyotu zaparkovanou u plotu. „Je nás teď o jednoho víc a sorry kluci, já se s váma mačkat ve třech vzadu nehodlám.“

„Dobře vezmem ho,“ souhlasil Henry. „A ty jdeš se mnou,“ chytil Bonie za paži, když vyrazila k jejich autu. „Chci tě mít na očích.“

Samuel se za nimi díval.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Věř mi,“ ozval se Gregory, „teď by ses mezi ty dva dostat nechtěl.“

* * *

Bonie sledovala vystupující klouby na jeho rukou, když křečovitě držel volant a čekala, kdy mu konečně dojde trpělivost a začne po ní řvát.

„Jak ses vlastně dostala z domu?“ zeptal se ledovým hlasem.

„Proklouzla jsem za vaším autem, než se zavřela brána.“

„A cos měla v úmyslu? Nakráčet si tam a odkráglovat všechny tím svým mrňavým nožíkem?“

„Vlastně jsem se chtěla jen koukat.“

„Koukat?“ Ohlídl se nevěřícně po ní. „Uvědomuješ si vůbec, že tohle není žádná podělaná hra? Stačí jedna chyba a je po nás! Jsi v euforii z nové síly, že si neuvědomuješ následky toho, co děláš. A dokud si to v tý svý palici neurovnáš, tak nevystrčíš ani nos z domu, je ti to jasný?!“ řval, řval a řval...

„Mám jen jeden dotaz,“ ozvala se.

„Jaký?“ odsekl.

„Vážně si myslíš, že jsem hezká?“

V autě se rozhostilo ticho. Neodpověděl. Nepopřel to.

„Bezva,“ broukla potutelně. S tím zajela hlouběji do sedačky. „Probuď mě, až tam budeme.“

Celou cestu byla stulená v sedačce, ale neusla. Nešlo to. A vlastně ani nechtěla. Na to jí dělalo až moc dobře vědomí, že zná konečně nějakou jeho slabinu. A co víc, tou slabinou byla ona.

Prudce s ní cuklo, když zastavil před domem.

„Vypadni.“

Otočila se k němu a otevřela oči.

„Tak sladký žádosti se nedá odolat.“

Otevřela dveře a sklouzla na zem. Sotva stačila zabouchnout dveře, když se rozjel.

* * *

Ležela s pažemi založenýma za hlavou a zírala do stropu. Představa, že se Henrymu líbí jí nejprve připadala jako pitomost, ale když se ho na to zeptala...

Kdyby to byly kravina, vmetl by jí to do tváře. Jenže on mlčel. Mlčel a zuby měl zaťaté.

Byl to zvláštní pocit. Líbilo se jí to vědomí. Nikdy se nikomu nelíbila. Vlastně ani sama sobě. Jenže se toho tolik změnilo.

Přetočila se na břicho a polštář zmuchlala pod bradu. Snažila se přijít na to, proč je z toho tak nadšená. Jestli proto, aby mohla Henrymu oplatit všechny ty podrazy a bezohledné chování, nebo v tom bylo něco víc. Netušila. Ale hřálo to. Opájela se tím pocitem.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování