OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 47. kapitola

23.03.2013 (20:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 769×

Chester

„Co to tady do hajzlu vyvádíte?" Vlezu bez zaklepání k Zacharymu a Angele. Celý dům je na nohou a Diana v šoku, protože se co chvíli přestává hýbat. Jenže když se rozhlídnu po podkroví, původce všeho nenajdu. Za to nahou Angelu ležící nehybně na posteli ano. V první chvíli si pomyslím, že je snad mrtvá! Přikleknu si k ní. „Ang..." Proplesknu ji trochu. Oči má podivně zastřené a já si až teď všimnu, že z ruky jí ještě vytéká proužek krve. Upře na mě pohled a pokusí se zvednout. Zabalím ji do deky, protože je jak hadrová panenka. Zachary ji dal zabrat. „Kde je?" zajímám se.

Pokrčí rameny. „Nevím, někam odletěl."

„A co se to tady dělo? Neublížil ti?"

Tentrokrát hlavou zavrtí. „Ne, všechno je dobrý. Jen jsem mimo z toho pití," pokusí se zvednout, ale nejde jí to. „Asi to ještě chvíli bude trvat," usměje se koutkem úst.

„Stáhnu ti to," ukážu jí na zápěstí a najdu obvaz. Zachary se nachlastal a v tom úprku jí to zapomněl zahojit. Naštěstí to není nic velkýho. „Proč odletěl?"

„Nějak to tady nezvládal..." zamumlá a já poznám, že se o tom moc bavit nechce.

„Jo, to jsme poznali všichni," odpovím, ale víc na ni nedotírám. Promluvím si s ním sám, až se vrátí. Teda doufám, že se vrátí, jinak budeme mít další problém s Angelou. Zack má schopnost, že dokáže všechny upíry nechat ztuhnout… Jenže když je z míry, nedokáže to uhlídat a děsí tím skoro celý barák. Dobrá a nebezpečná schopnost, především, když je uchycená na jeho emocích a on ji neovládá tak, jak by měl…

*** *** ***

Diana

Čučím do prázdna a chvěju se, protože ten pocit, že nemám vládu nad svým tělem, je tak nepříjemnej a bolestivej. Kdybych nebyla dravec, ale jenom nějaký ucho, asi bych se na místě počůrala. Naprostý ztuhnutí bez nějakýho varování je stejně skvělý, jako když má člověk průjem a zrovna jsou všechny záchody obsazený. Feromony, to je něco jiný. Ty jsou fajn. A voní, ale tohle… To byl takový šok, že jsem měla málem vlhký kalhotky a vzrušením z mýho manžela to nebylo.

„Všechno už je … fajn…“ řekne Dexter a doslova se pomazlí s tím posledním slovem. Hladí mě po vlasech, jako by to dělal poprvé a já si představuju, jak na mě civí těma svýma temně hnědýma pichlavýma očima. Kupodivu je jemnej a ne jako šmirgl papír. On je skutečnej upír se zubama jako jehličky a já moc dobře vím, jakej je to prevít. Tohle se mu ani trochu nepodobá!

„Je mi fajn,“ zabručím a snažím se vymazat si z ksichtu ten šok. Musím vypadat jako vyděšená sova, když valím bulvy a zírám do prázdna. A vidím… Stále vidím kulový. „Jenom nesnáším tu tmu. Je všude kolem,“ ušklíbnu se surově. „Jako by mi někdo narval hlavu do hrnce a zapomněl rozsvítit.“

„Jak se ti to vlastně stalo?“

Sakra, proč ten jeho hlas zní tak sklesle a zoufale? Proč ty doteky?

Diano, jestli se zase zamiluješ, tak si mě nepřej!

Surově protočím oči. To by nebyl můj anděl strážný, kdyby se neozval. Dick má neutuchající schopnost mě dožírat. A to i v mém vlastním mozku! Přemýšlím, jak vybrousit z toho jeho dotazu. Přece jenom pro něj a ostatní musí být Chester svině na entou. Čím víc se to roznese, tím rychleji budeme z tohohle období temna venku. Odkašlu si, aby můj hlas zněl chraplavěji a uvěřitelněji. „Chester mě nechal přivázat ke stromu, protože jsem zlobila. Chtěl vyzkoušet, jak přežiju na sluníčku, sakra…" ušklíbnu se sarkasticky.

„Ten zasranej zmrd!" usykne nenávistně Dexter a přeněžně mě obejme, až mi padne pusa. Malý je z toho stejně ohromený jako já. Sice mě bodá v podbřišku, ale není to tak děsivé, protože jsme to neočekávali. On mě fakt objal!

„Jo, je to zmrd…“ zapředu jako kočka a znovu se mi v myšlenkách objeví obraz Chestera. Rozhodně vypadá jako pořádnej hajzl a to je na něm sexy. Když bude pro ostatní zmrd, snadněji svou rodinu ochrání. Vdechnu jeho vůni a položím si hlavu na jeho rameno. Má měkkou bundu, která příjemně hřeje i přes ten jeho chlad.

Diano… Zklamané zachmuřené zavrčení se mi vryje až do mozku, i když je Dick nejspíš ve svém pokoji a dělá oči na mou sestru, tak musí lézt do hlavy mně.

Otravo… Vrátím mu stejnou mincí a schválně provokativně zabořím nos do Dexovi mikiny.

„Co tady do hajzlu děláš?!“ Ten surový ostrý tón mě vyděsí na tolik, že sebou trhnu.

A najednou je Dexter pryč a namísto něj cítím intenzivní Chesterův chlad, který mi jde až do morku kostí a Dex je k poznání pouze podle žabáckého tichého kvílení.

„Nech ho,“ pronesu smířlivě. I když netuším, co mu dělá, dokážu si představit, že má teď Chazzy oči rudý jako majáky a nejspíš tiskne Dexe pod krkem – a to je ještě něžnej!

„Nedělej si s ním starosti, Dianko…“ ozve se s cvakajícími zuby Dexter.

Při té zdrobnělině svého jména se celá oklepu a do páteře mi sjede strach. Oskar mě vycvičil dobře… Byl na tohle mistr. Kolikrát jsem všem říkala, aby mi tak neříkali?! Děsím se toho, sakra! Zakleju v duchu.

Klid, ty bázlivé děcko, ozve se mi posměšně v hlavě a mně je jasný, že mi to Dick vrací.

Uraženě našpulím rty.

„Vypadni, než ztratím zbytky kontroly a rozmáčnu ti ksicht o zeď!“ Zní výhružně a naštvaně, dochází mi přemýšlivě. I když nevidím, tu surovou nenávist a násilnost cítím téměř hmatatelně. Aha, Chazzy je nasranej…

Úžasný postřeh, Maličká. Tobě říkají blesku, viď?

A tobě říkají ten, co jsem mu ojel starou, že jo? Neodpustím si rýpnutí a Dick se div nezakucká.

Tak tohle od tebe bylo ošklivé, Di. Podpásovka… A utichá.

Vím, že mám od něj nějaký čas pokoj, než mi zase odpustí nebo než zase spadnu do průseru, aby mě musel zachraňovat spolu s Chazzym.

„Co si do hajzlu myslíš, že děláš? Radím ti! Se mnou si nezahrávej! Víš, jaký jsi srab!“ Ta poslední věta zní posměšně a mně dochází, že ho Chester asi trochu přidusil, protože Dex lape po dechu. „A teď táhni nebo ti pomůžu!“ řekne to takovým razantním stylem, že i já mám v tu chvíli chuť zvednout zadek a slepě se odplížit jinam.

Když zaslechnu tupou ránu, jako by Chazzy Dexe vyhodil z okna a sprosté zaklení, který se ozývá z venku, přežvýknu: „Zdá se mi to nebo ho fakt nemáš rád?“ Sarkasticky povytáhnu obočí a složím si dlaně poklidně do klína.

„Za to ty ho máš ráda nějak moc," zavrčí tlumeně ještě v ráži a já zaslechnu lehké zaskřípění, jak zavírá okno. „Co se tady s ním máš co objímat?" brblá žárlivě dál.

Je tak rozkošnej, když žárlí! Mám chuť se rozpustit jako pěna na pivě. „No, on přišel a byl hrozně milej... úplně jinej..." zadrmolím a projedu si dlouhé černé vlasy. „Sakra, Chazzy, přece bys nežárlil. Ty seš můj manžel a on byl jenom ... záskok," zazubím se, protože mi to přijde vtipné, ale Chester to asi neocení.

„Fajn!“ zavrčí příkře.

Říkala jsem, že nemá smysl pro humor…

„Tak já ti ho sem teda pustím, když po něm tolik prahneš a půjdu na půdu za Angelou. Vypadala, že potřebuje utěšit.“

Sičák! Zamračím se a pevně zatnu dlaně. „Fajn, sakra, tak si klidně běž..." pokrčím rameny a když uslyším bouchnutí dveří, zatajím dech. On. Mi. Zdrhnul. „Sakra, Chazzy..." vytřeštím oči. Přece to neudělal nebo sakra jo? „Asi moc zlobíme, tatínek nás nechce..." pohladím se po břiše a usyknu bolestí, když se mi otevře rána na krku. „Nebuď tak přecitlivělej..." dostanu ze sebe a nechci brečet, protože to nejsou moje emoce, ale jeho. „Brečíš za tatínkem? Sakra, víš, kolik je na světě tatínků? No jo, já vím, ty chceš jenom toho svýho… Co ty budeš za upíra..." hlesnu sarkasticky a když mi čísi ledová dlaň zajede na podbřišek, aby tak vnímal všechny ty teskné pocity, které náš syn ted v sobě má a slyšel jeho němé zoufalé volání. Bezmocně sebou trhnu, protože jsem se lekla a vnímám ty doteky, které nebolí. Chester... Takže neodešel. Podbřiškem se mi rozline absolutní láska, vděk, úleva a spokojenost.

„Já ti dám více tatínků…“ ozve se mi těsně u ucha. „Malý je hodný, ale maminka nám zlobí.“ Nejspíš se šklebí. Cítím na krku jeho ledový jazyk a uvolním se, když mi olizuje ránu na krku a hojí mě. „A podle všeho jsme v tom spolu za jedno, takže by sis z toho měla vzít ponaučení.“ Lehce mě kousne, až spokojeně zamručím.

„Je na tebe fixovanej. Sakra, to neplatí. Nehraju.“ Zamručím a políbím ho tápavě na rty. „Chce jenom tatínka..." odfrknu a obejmu Chazzyho kolem krku, zatímco se i se mnou zvedne a postaví mě na nohy jako bych byla peříčko. „Pověz mi, co to bylo? To nový sochařský umění, kdy všichni ti darebáčci, včetně mě, ztuhli jako sochy? Zase Zack?"

„Sám nevím. Nahoře jsem akorát našel ležet nahou Angelu a Zachary nikde. Někam odletěl, tak musím počkat, až se uráčí vrátit, protože Angela moc sdílná nebyla. Prý to nějak nezvládl. Takže mu asi ruply nervy, ale proč, to jsem se jaksi nedozvěděl…“ zamumlá zamyšleně a mně dochází, že si s tím dělá stejnou starost, jako já, i když na něj ta Zackova schopnost neplatí… 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 47. kapitola: