Slunce v žilách - 69. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Chester, Di a to maličké, o které se Chazzy bojí. Má ho vůbec rádo nebo je jen trpěn? A co všechno umí za kouzla nenarozené upíří dítko?

29.11.2014 (16:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 960×

69. kapitola

Chester

Probudí mě tupá rána. Otevřu oči a zjistím, že Diina polovina postele je prázdná. V mžiku jsem u ní. Leží na zemi, celá zkroucená, z očí jí stékají slzy a zrychleně dýchá. „Lásko..." chytím ji do náruče a pomáhám ji zpátky do postele, zatímco jí vyděšeně pozoruju. „Co ti je? Mrně zlobí?" sjedu jí na podbřišek.

Di zafuní. „Používá na mě tu bolest, kterou ... jsi mi ukázal v doupěti. To tak hrozně moc bolí," usykne a znovu se zkroutí. „To malý se tě kvůli tomu ted bolí, i když mu to vysvětluju. Ne. Po. Slou. Chá!“ drtí mezi zuby jedno slovo na několikrát, jak se svíjí.

„Chceš mi říct, že proti tobě dokáže použít nejenom to, co uděláme, ale i to, co je jenom vzpomínkou?" dívám se na ni zaskočeně, protože v tom případě náš nejcitlivější potomek bude ten nejzákařenější. „Tak na to nemysli. Vůbec se o tom před ním nezmiňuj. Nemusí vědět všechno," podložím ji záda polštářem, abych jí potom vyhrnul tričko a oběma rukama jí začal podbřišek hladit, něžně ho líbal a pokoušel se s naším dítětem navázat kontakt bez toho, abych k Di tisknul své čelo, zatímco se mu přes ten dotek snažím domluvit. Nevím, jestli to bude fungovat, ale mohlo by. S Di se mi to během pití taky podařilo.

„Chazzy!“

S těžkým usyknutím se odtáhnu, před očima hvězdičky.

„Co je, sakra?“ Natahuje ke mně ruku.

„Ale nic..." Chytím ji za nastavenou ruku a lehnu si těsně k ní. „Jen mi náš drahoušek ukázal, jak účinkuje moje nová schopnost," usměju se napůl v žertu napůl s výčitkami, zatímco si rukou mnu čelo. Předpokládám, že jako Nad-upír to vnímám přece jen trochu jinak, ale i přesto mě ta vlna zasáhla jak dost bolestivá křeč. Jak se potom museli cítit oni dva... „Omlouvám se. Hrozně moc se omlouvám," přitisknu se k ní zoufale rty k uchu.

„Jo, to bys sakra měl. Asi kvůli tomu natáhnu bačkory…“ protočí ironicky oči a jemně mi rty začne laskat tváře i krk a olizovat mou ledovou kůži.

„Ne. Ne. Já už nechci, abys to zažívala. Doufal jsem, že tím sejmu jen ty blbce a tebe udržím pod těmi příjemnými feromony. Vím, že to není omluva," vzdychnu, „ale radši bych odešel, než abys to musela v budoucnu zažívat zas a znovu..." mumlám a vychutnávám si se zavřenýma očima její doteky.

„Proč ty výčitky?“ zavrčí trochu nejistě.

„Proč? Protože mi na tobě záleží a mám tě rád. To je snad pochopitelný..."

Nebo je to proto, že jsi to udělal schválně a teď toho lituješ? Pomyslí si v duchu a napjatě mě hladí prsty po ramenou.

Trhnu sebou, když si uvědomím, že doopravdy jen díky tomu, že se jí dotýkám, slyším, co si myslí. Vlastně ne. Netrhnu sebou proto, že to dokážu, ale proto, co uslyším.

„Co se tak blbě hejbeš?" vycení špičáky.

„Všechno dobrý," rozhodnu se zatím nic neříkat a odtáhnu se od ní. Nevěří mi. Pořád ještě. Teď ještě víc než předtím. Možná jsem jí vůbec neměl říkat o tom, jaké mám nové schopnosti. Vzdychnu a zvednu se. „Přinesu ti něco k jídlu."

„Dali bychom si ovoce a zeleninu!“ Usměje se jako andílek. „Hejbni, sakra, kostrou!“

„Dobře," odpovím a sejdu dolů, abych z ledničky vyndal čerstvou zeleniu a ovoce, všechno nakrájel a rozdělil do dvou misek. Ani nevím, jestli správně, protože jsem myšlenkami někde jinde.

„Už ti to..." nedopovím, protože Di neuvidím v posteli, ale na druhé straně okna právě v momentu, kdy se hodlá skočit dolů! „Do hajzlu!" syknu, položím tác na stolek, abych byl v další vteřině u ní, silně jí stisknul ruku, a vtáhnul zpátky do pokoje. „Co to do hajzlu děláš?!" vyjedu na ni, protože tímhle mě vážně vyděsila. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že zdraví našeho dítěte riskuješ záměrně! Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?!“

Já nevím! Ozve se mi v mysli. Dýchá chraplavě. „Sakra…“ promne si obličej. „Já myslím, že… že se nechávám trochu unést, no. Mám v sobě bordel. A to malý mi furt dává bolestný šlupky. A myslím, že ti jako nevěří… Bojí se tě, hm. Blbý. Já nevím proč, ale proč by se bál, kdyby neměl důvod?“ pozvedne obočí.

„To nevím..." odpovím, zatímco ji vážně pozoruju a je mi z toho na nic. Naše dítě na mě není naštvané jako předtím. Naše dítě se mě bojí... Sednu si na kraj postele a dám si hlavu do dlaní. „Už se mnou nemůžeš chodit mezi upíry. On nejspíš tu naši hru nechápe a já... nebudu riskovat, že ho díky tomu ztratím... že vás nakonec ztratím oba, i když k tomu mám už dobře našlápnuto," ušklíbnu se hořce, zatímco přemýšlím, jak se to pokusit napravit.

„Není zvyklej, no, a ten šok dneska…“

Zatnu čelist a snažím se s tím, co mi teď řekla, nějak vyrovnat. „Nebudeš se mnou dál chodit..."

„Nechodíme spolu, jsme manželé,“ protočí oči.

„Myslím tím chodit na ty upíří sešlosti,“ opakuju, zatímco se drápy zarývám do prostěradla. „A teď si vlez do postele, přinesl jsem ti to jídlo," zvednu se se vzdychnutím, pomůžu jí si sednout a naservíruju před ní tác.

Dlouze si povzdychne. „Kdybys mi vyléčil ty oči, cítila bych se jistěji, když tady budu..." hlesne opatrně.

„Kdybych to dokázal, udělal bych to už dávno,“ zamumlám a na poslední chvíli zadoufám, že mi nerozuměla. „Máš tu i sklenici krve, pokud budeš mít chuť..." strkám jí k ústům teplý nápoj. Svou krev nenabízím z toho důvodu, že nevím, jestli by ji malý vůbec přijmul.

„Bylo by mi po tý krvi špatně..."

„Dal bych ti svou, ale..." odmlčím se a sklenici postavím zpátky na stolek, aby se nerozlila.

Škodolibě se usměju. „To je jediný, co bychom chtěli nejvíc... Máš majetnický dítě, který chce jenom tatínkovu krev, protože i když tatínek zlobí, je to jeho tatínek." Protočí oči a kousne si do melounu, který jsem jí dal do dlaně. „Bojí se tě, ale zároveň bez tebe nemůže bejt. Kdyby nebylo těch… hm… neshod,“ ironizuje, „tak by na svého dokonalýho tatínka nedal ani dopustit a měl bys nás ustavičně kolem krku. Kdybys tak cejtil ty emoce! Nevím, jestli tě víc miluju já nebo on!“

Usměju se a přitáhnu si ji k sobě na klín. „Tohle přece není žádná soutěž. Oba jste pro mě to nejdůležitější," zavrčím jí jemně do rtů a vtisknu jí polibek. „Ale jsem rád, že i přes to všechno, jsem pořád na prvním místě," otřu se o ní nosem.

„A co jako já?!“ prskne trucovitě.

„Co ty?" nerozumím. „Jsem rád, že jsem i na první místě i u tebe. U vás obou. Tak jsem to myslel," kousnu ji lehce do tváře.

„A na jaký místo bys zařadil mě? Jenom mě, bez toho, abys na mě čučel jenom jako na zdroj následovníků?“

„Ale já na tebe přece neču… nekoukám jako na zdroj následovníku,“ opakuju po ní to podivné přirovnání. „Přece víš, že tvou pozici nemůže nikdo ohrozit," lísám se k ní.

„Jasně, páč jsem tvoje nejmilovanější kořist. A jediná,“ uculí se a kousne mě jemně do krku. „Co pro tebe jsem, padouchu?!“

„Jsi moje žena..." Přejedu jí po prstýnku na ruce. „Moje láska...," políbím ji na krku, „moje všechno..." Otřu se jí rty o ucho a kupodivu mi tohle vyznání nepůsobí žádné potíže. Zvláštní.

Zavrtí se mi spokojeně na klíně a pevně mě obejme. Opravdu si mé doteky užívá. Žádný strach, jak jsem to vnímával kdysi, když jsme spolu začínaly. Snad mi už důvěřuje, i když jsem zvoral, co jsem mohl. „Pro nás jseš taky všechno… Asi…“ uchechtne se. „Kousnu si, jasnačka?“ Velmi jemně mi zuby přejede po kůži.

Jen při tom doteku mi přejede příjemný mráz po zádech. Neodpovím. Jen správně natočím hlavu a dám jí tak propustku na možný výstup až do nebe.

Zakousne se do mě s dětinským nadšením a hltá mou krev. Milujem tě!

Zaúpím a pevně ji k sobě přitisknu, zatímco mám tělo ve jedné křeči a hlavu totálně vymytou. „Já vás taky..." dostanu ze sebe, aniž bych si uvědomoval, co vlastně říkám. Díky doteku jsem slyšel, co řekla a ve stavu neschopnosti jakkoliv myslet a uvažovat, jsem jim to vyznání vrátil. „Ty víš, jak kousnout..." blábolím dál, zatímco mi hojí ranku a já jí rukama bloudím po těle.

„Taky vím kam!“ uchechtne se. „Teď se otoč a nastav zadek, tak tě nejdřív kousnu a pak tě nakopu!“ ušklíbne se ironicky a já se rozesměju.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování