OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy v očích - 4. kapitola

07.06.2011 (10:00) • martisek • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1879×

4. kapitola

Slunce se pomalu posouvalo po obloze a tahalo tak z postele všechny spáče. Přestože se na obzoru pozvolna kupily mraky, vypadalo to na slunečný den.

Sofia se přetočila na druhý bok a povzdechla si. Měla by vstát a připravit do školy, jinak přijde opět pozdě, ale nechtělo se jí. Protože i když svítilo slunce, venku byla zima. A kdo by dobrovolně a bez nátlaku vylezl z vyhřáté postele?

Jakmile ale budík zazvonil po třetí, vstala. Pár minut se dezorientovaně rozhlížela po pokoji, a pak se vydala do koupelny.

Ranní hygienu prováděla zcela automaticky, takže si mohla dovolit, aby se její myšlenky zatoulaly někam jinam.

Stále na sobě cítila pohled jeho očí, stále viděla to stejné překvapení ve tváři, které tam jistě měla i ona sama. A i teď, po bezesné noci, si uvědomovala, že to byla chyba. Měla utéct dřív, než ji zahlédl, ale ona to nedokázala. Možná ani nechtěla…

V pokoji se převlékla a s batohem přehozeným přes rameno se vydala do kuchyně, kde si dala snídani.

Molly už seděla na svém obvyklém místě, před sebou otevřené noviny.

„Dobré ráno,“ pozdravila Sofii a usmála se. „Jak ses vyspala?“

Sofia odvrátila oči od okna a zmateně zamrkala, aby si uvědomila, na co se jí ptala. „Dobře.“ Na chvíli se odmlčela a pak kývla hlavou k novinám. „Něco nového?“

Molly se zasmála a zatřásla hlavou. ,,Nic co by tě zajímalo.“

Prohodily spolu ještě pár slov, než Sofiiny oči střelily s hodinami pověšenými nade dveřmi. S rozloučením vystřelila z domu jako raketa a rychlou chůzí se vydala do školy.

Dorazila jen pár minut před zvoněním a s hlubokým vydechnutím dosedla na židličku. Posledních několik set metrů musela běžet, aby to vážně stihla.

„Jsi ochotná chodit pozdě do výuky jen proto, aby ses mi vyhnula?“ ozval se vedle ní Sebastianův hlas a židle po její pravé straně zavrzala, jak si na ni sedl.

Zavřela oči a několikrát se ještě zhluboka nadechla a vydechla, aby se její tepová frekvence vrátila do normálu. Pak byla schopna se na něj podívat skrz přimhouřené oči a odpovědět.

„Tobě, krasavče? Ne!“ Ironie kapala z každého slova. „To bych si nedovolila. Tvoje oslňující krása a inteligence musí každého přitahovat jako magnet.“

Zakřenil se. „Ty jsi severní pól nebo jižní?“

Sofia protočila oči a podívala se na profesora u tabule, který se marně pokoušel o ticho a pozornost studentů. Bradu si podložila rukou a Sebastiana do konce hodiny ignorovala, jak jen mohla.

Tedy spíše se o to snažila. Každá buňka v jejím těle reagovala na jeho tělo, které bylo tak blízko. Každá její myšlenka patřila jemu. A Sofii se to vůbec nelíbilo.

Sebastian se musel její snaze smát. Byl překvapený tím, jak se dnes tvářila – jako by se včerejší večer nestal. A mátlo ho to. Ale i tak na sobě nedal znát známky jakéhokoli zájmu. Přeci jen - zkazilo by mu to image.

Ignoroval ji, jak jen to šlo, ale v podstatě to nešlo. Oba se snažili o něco, co bylo naprosto zbytečné. Ani jeden nemohl být bez toho druhého, přestože si to ještě pořádně neuvědomovali.

Sofia po skončení školy nešla hned domů, jak měla původně v plánu, ale zamířila do školní jídelny, kde si koupila něco k jídlu. Moc studentů se tady ale nezdržovalo – venku bylo výjimečně hezky, takže všichni stáli u svých aut a vesele se bavili.

Když otočila hlavu k oknu, musela protočit oči. Kousek od ní, na chodníku, stála v kroužku skupinka děvčat. Na první pohled bylo jasné, o čem spolu mluví.

Vždy se nenápadně rozhlédly kolem sebe, a když našly někoho, koho by mohly nějakým způsobem pošpinit, s úsměvem sobě vlastním sklonily hlavy ještě víc a už to jelo.

Znovu protočila oči a hlavu odvrátila. Kdo by se taky dobrovolně koukal na někoho, jako jsou ony?

Od myšlenek ji odpoutaly cizí hlasy, které se rozléhaly celou chodbou až k jídelně. Sofia měla chuť si povzdechnout nahlas, protože podvědomě cítila, že se jí přítomnost přicházejících spolužáků nebude líbit.

Místo toho jen sklonila hlavu a ušklíbla se. Prostě bude dělat, že tady není.

Jako ozvěna na poslední myšlenku střelila hlavou ke dveřím. Ten hlas byl až bolestně známý. Chtělo se jí plakat, ale až tak se neponíží. Ne tady a teď.

Opřela se pohodlně zády o židličku a založila si ruce na hrudi. No co, odejít může kdykoli.

Sebastian se dobře bavil ve skupině nějakých kluků. Ani je pořádně neznal, ale na tom tak nějak nezáleželo. Hlavně že s nimi mohl být někým jiným. Jako třeba před chvílí, kdy šikanovali jednoho z kluků - a to jen proto, že nevyhovoval jejich standardu. Měl špatnou pleť a mastné vlasy. Zjednodušeně nevypadal jako oni.

Sebastian vnímal jejich vtípky a pošťuchování, ale i tak si všiml dívky krčící se na židli kousek od jednoho z oken. Se sebejistým úsměvem se vydal k ní.

Celá banda ho samozřejmě následovala jako kachňata svoji matku. Bylo to dost směšné, a když to Sofia zahlédla, chtělo se jí děsně smát. Naštěstí to ale potlačila a jen jí zacukaly koutky.

Sebastian si bez zeptání sedl na jednu z volných židlí a podíval se na ni. Obecenstvo za jeho zády nevnímal.

„Tak jak se vede, veverko?“ popíchl ji. Její obočí se stáhlo a zamračila se.

„Pásli jsme spolu snad kozy, abys mi tykal?“

Odněkud ze zadní řady se ozvalo obdivné zapískání, ale ani jeden z nich mu nevěnoval pozornost. Teď se pro změnu mračil Sebastian, kdežto Sofia na tváři vykouzlila falešný úsměv a na neviditelném papíře si připsala bod.

„Možná bys měl svoje stádečko vzít na oběd, aby nezačali přežvykovat vlastní tkaničky od bot,“ pokračovala dál. Ani se nesnažila ho nějak vytočit – ono to šlo tak nějak samo, aniž by se musela kdoví jak snažit.

„Hej, Sebastiane, přece si to nenecháš líbit od nějaký malý holky,“ ozvalo se za jeho zády posměšně. Sofia – jako dnes už tolikrát – protočila oči a následně je zaměřila do těch Sebastianových.

„Jste všichni tak originální? Možná byste se ode mě měli držet dál, abyste mě nenakazili, víš.“ Svoji řeč doplnila sladkým úsměvem, ve kterém byl jasně vidět ten sarkasmus.

Jenže tohle bylo už i na jeho zázračné sebeovládání moc. Přes tvář mu přelétl hněv, který ale hned ovládl, a nasadil svoji obvyklou masku nezájmu.

„Běž si nasbírat šišky, veverko,“ zavrčel na ni, zvedl se a s ostatními vyrazili k výdeji jídla. Bylo mu jasné, že to neznělo ani zdaleka tak hrozivě, jak mělo. Pila mu krev. Strašně. Ale přesto bez ní nějakým zvráceným způsobem nemohl být.

Ještě se na ni otočil, aby tak uviděl, jak sklopila hlavu a zatvářila se smutně. Proč?

Když zaplatil svoje jídlo a podíval se nenápadně po stolu, u kterého seděla, zel prázdnotou. Jako by tam nikdy nebyla. Ale zloba, kterou stále cítil, byla důkazem toho, že jejich rozhovor skutečně proběhl.

Sofia šla pomalu chodbou směrem k východu a občas do někoho vrazila. Nebylo to schválně, jen jí prostě ostatní nevěnovali dostatečnou pozornost. Nemohla si stěžovat, že by jí to nevyhovovalo – zrovna teď si přála zmizet z povrchu zemského -, ale bylo to… zvláštní.

Jak ji míjeli ostatní – blonďaté dívky stejně vypadající jako ty, které před chvílí pozorovala, nebo géniové zaujatě pozorujíc své notebooky – připadala si tak trochu mimo. Jako by ani na tenhle svět nepatřila, jako by byla jen pozorovatel cizích životů. Někdo, koho čeká něco zajímavějšího. Napínavějšího.

Zatřepala hlavou a prošla dveřmi na čerstvý vzduch. Bravurně se vyhnula největšímu frmolu a vyrazila rychlou chůzí tou známou cestou.

Dveře od domu otevřela tak prudce, až málem srazila k zemi Molly, která si v předsíni svlékala kabát. Obě se ulekly a následně na to rozesmály.

„Myslela jsem, že budeš dneska v práci celý den,“ řekla Sofia a zavřela vchodové dveře. Následně se o ně opřela a počkala, dokud nebude mít místo, aby si mohla odložit.

Molly zafuněla a pak se otočila na Sofii. „Máš snad v plánu něco, při čem nechceš, abych zavazela?“ Zvedla obočí a koutky jí zacukaly.

„Jasně. Velká párty, spousta pití a nahých těl svíjejících se ve zběsilém rytmu na našem kuchyňském stole.“

Molly to radši přešla bez komentáře a vydala se do kuchyně. Jakmile toho byla Sofia schopná, následovala ji.

Celé odpoledne pak strávily společně v obývacím pokoji zabaveny různými činnostmi. Molly vzala do rukou pletací jehlice a Sofia se zrovna učila dějiny americké literatury, když se ozval domovní zvonek.

Sofiina hlava vzlétla rychleji, než bylo normální. Rozšířenýma očima se podívala na Molly a pak ke dveřím. Kdo by to mohl být? Vrtalo jí hlavou, když se Molly zvedla a šla otevřít.

Chvilku na to se ozývaly zvuky jako otevření dveří a rozhovor její pěstounky s návštěvou. Poté Molly strčila hlavu do dveří obývacího pokoje a usmála se.

„Mohla bys nás tady nechat, Sofi? Paní McLaught by chtěla vyložit karty.“ Znovu se omluvně usmála. Sofia jen přikývla, vzala si učebnice a pomalým krokem se vydala k sobě do pokoje.

Učebnice mrskla na stolek, který stál u okna, a tak, jak byla, padla na postel. Chtělo se jí plakat, přesně jako ostatní dny. Cítila se sama. Zlomená a ztracená. Podvědomě si uvědomovala, že tohle není její život, že takhle to rozhodně nebude vypadat věčně.

Jenže k čemu jí to vědomí bylo, když ona všechno chtěla změnit teď. Hned. Když se chtěla vážně rozbrečet, nešlo to. Praštila rukou do polštáře a zvedla se na nohy.

„Můžu se na všechno vykašlat!“ zakřičela tak, aby ji nikdo jiný neslyšel. Poté popadla pyžamo a s ignorováním skutečnosti, že je ještě dost brzy, zalezla do koupelny.

Teplá voda uvolnila její napětí a všechno s sebou odnášela pozvolna pryč. Teď už se Sofia cítila podivně prázdná, jako by se jí nic netýkalo. A nějak si přitom nebyla jistá, jestli je to dobře nebo ne.