OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 10. kapitola

17.04.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 466×

                                                            ~~ Liam ~~

Právě jsem udělal dvě věci, o kterých jsem si myslel, že jsou nemožné.

1. Držel jsem zbídačenou, ale přesto nádhernou Amorinu Nicholasovou ve svém náručí.

2. Držel jsem ve svém náručí měničku, kterou jsem tajně miloval už od prvního dne, kdy jsem ji viděl.

No do prdele!

Právě jsem zachránil měniče tím, že jsem jedno měniče zabil. Proč bych neměl zabít i Amorinu? Ona je přeci taky měnička, nebo jak můj tatík říká: Zvrhlina přírody.

Problém je v tom, že ona je moc krásná na to, aby zemřela. Miluju ji, i když ví, že lovím její druh, mohla by ona milovat mě?

No, dost nesmyslů! Teď musím hlavně zjistit, kde jsme.

Byli jsme kousek od dálnice. A na dálnici musí být určitě nějaké značky.

Dal jsem se do běhu. Am jsem nechal ležet pod stromem, snad mi ji nikdo neukradne.

Přelezl jsem krajnici a podíval se. Byli jsme sto kilometrů severně od Melbourne. Takže někde u Mongonského národního parku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si budky s telefonem, jelikož ten můj se mi někde ztratil, přišla mi vhod. Prošmátral jsem kapsy a našel stodolarovku a pár drobných. Rychlým krok jsem se k ní vydal.

Ale komu mám zavolat? Harveymu? Joshovi? Tátovi, nebo snad strejdovi?

Josh bude ta nejlepší volba.

Naházel jsem do toho křápu peníze a vytočil jeho číslo.

Vzal to hned po druhým pípnutí. „Prosím?“

„Joshi, tady je Liam. Potřebuju pomoct!“

„Sakra, Liame! Víš, jak dlouho jsme o tobě neslyšeli?! Táta je z tebe úplně zdrcenej a ty mi po dvouch tejdnech zavoláš, že potřebuje pomoct?“ ječí.

„Tak hele! Je se mnou Amorina. Kvůli ní jsem byl dva zatracený tejdny zavřenej v nějaký kobce! Pak jsem se musel koukat, jak skoro zemřela, a ještě jsem se dozvěděl, že je měnička! Tak dovol, že jsem se neozýval!“ křičel jsem zpátky.

Bylo ticho.

„Kde jsi?“ zeptal se nakonec poraženecky.

„Jsme sto kiláků severně od Mongonskýho nároďáku. Prosím, přijeď rychle,“ vydechl jsem úlevou.

Teď už pomalu jsem šel zpátky k Am.

Byla tam, kde jsem ji nechal, respektive ležela tam, kde jsem ji nechal. Sedl jsem si vedle ní a opřel se zády o kmen stromu. Její hlavu jsem si položil do klína. Ještě pořád dýchala. Musí to vydržet do té doby, než přijede Josh s lékárničkou.

Seděl jsem a přemýšlel. Často takhle přemýšlím, přemýšlím o mámě a o mém dosavadním životě.

Byl jsem vrah, namyšlenec a ten nejhorší bratr a syn pod sluncem, a k tomu všemu jsem byl mrzák.

Nejhorší na to všem je, že já si to zasloužím. Zasloužím si být mrzák.

Víte, kolik jsem zabil měničů? Nejméně dvacet.

Začalo se stmívat a brácha nikde.

Seděl jsem s Amorininou hlavou pořád v klíně a hrozně se nudil. V životě jsem se víc nenudil.

Najednou jsem se zamyslel. Jak nás může Josh najít, když neví, kde jsme?

A do prdele!

Rychle jsem vstal a běžel k silnici.

Přibližně za hodinu jel kolem mě velký jeep, kterej byl určitě jeho.

Vyběhl jsem na silnici a máchal rukama do všech stran. Všiml si toho a prudce zastavil. Začal couvat a pak stál kousek ode mě.

Vystoupil z auta a šel ke mně. 

Obejmul jsem ho. 

Tak rád jsem ho viděl.

V první řadě bych se ráda omluvila za krátkou kapitolku. Víte, mám toho poslední dobou fakt hodně. 

Máme tady první kulatiny! Ráda bych poděkovala všem věrným čtenářům této povídky :).

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 10. kapitola: