OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 13. kapitola

02.05.2014 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 526×

~~Josh~~

Už je to skoro týden a Am se pořád neprobudila. Ben říká, že je to pro měniče normální, ale mně se to stejnak nějak nezdá.

Podle mě se už jednou probudila, ale prý to byly jen halucinace. Ale i to je možný, protože jsem se už dlouho pořádně nevyspal, nenajedl a ani nenapil, nezdály se mi žádné vzrušující sny o Am.

„Joshi,“ zašeptala.

Přiskočil jsem k posteli, na které ležela. „Am?“ zeptal jsem se. „Am? Ty jsi opravdu vzhůru?!“

Její oči se otevřely, ale jen na škvírečku.

„Joshi?“ zeptala se chraplavým šeptem.

„Jo, jsem to já,“ odpověděl jsem. „Am, musíš otevřít pořádně oči, jo? Zkus to!“

Svaly na jejím obličeji se napnuly. Oči se jí otevřely o trošku víc.

„Joshi,“ zašeptala znovu. Opakovala moje jméno pořád dokola, nedala se uklidnit.

„Am, počkej chviličku, ano?“ řekl jsem. „Dojdu pro Bena!“

Pohladil jsem ji po tváři a vyběhl z místnosti. Křičel jsem přes celej barák, že se už vzbudila. Náhle se rozlítly vchodové dveře, ve kterých stál Adam s Marcem a Eicem. Zastavil jsem se v půlce pohybu. Věděl někdo z nich, že byla Am v bezvědomí? Řekl jim to Liam? Já jim totiž nic neříkal.

„Joshi!“ zavolal Amořin táta. Co mu mám říct? Sakra. Proč musím bejt tak blbej? „Musíme si promluvit!“

„Dobře, ale ne teď. Neviděli jste Bena?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Ne, neviděli,“ odpoví Marc s nepřátelským pohledem.

„A Liama?“ zeptám se.

„Ne-e,“ zavrtí hlavou Eric.

„Už jsi s ním mluvil o tom, čím jste?“ zeptá se Adam.

„Ne, nevěřil by mi. Radši to nechám na vás. Už půjdu za Am!“

***

Když jsem se vrátil k ní do pokoje, byl tam s ní Liam. Nevšiml si mé přitomnosti. Zrovna jí dával pusu na tvář.

„Víš, nikdy jsem k žádné z holek necítil to, co cítím k tobě,“ začal, „vím, že ty jsi měnička a já lovec a syn lovce, ale jestli citíš to, co já k tobě stejně, mohli bychom to zvládnout. Možná to jsou moc silná slova, ale, Am, já tě miluju! Víš, já lituju všeho, co jsem v životě udělal. Vím, že nejsem ten typ člověka, kterej by litoval svých hříchů, ale jsem ten typ, kterej má výčitky svědomí. Když zabíjim měniče, mám pocit, jako že já jsem jejich pán. Mám nějakou moc, moc nad jejich životem. Můžu opustit svoje sračky, můžu uniknout tomu, že mám zpackanej život, můžu uniknout tomu, že je náš otec zrůda!“

„Proč mi to říkáš?“ zeptala se ochraptěle Amorina.

„Tys mě neposlouchala? Já tě, sakra, miluju, Am!“ řekl důrazně.

Bylo mi ho líto, ale v tom dobrým slova smyslu. Chtěl jsem ho obejmout a říct mu, že všechno přežijeme, spolu. Chtěl jsem ho podpořit v tom, že konečně našel dívku svých snů, ale nemohl jsem. Našel si dívku svých snů, která byla zároveň dívkou mých snů.

Nechtěl jsem radši slyšet, co Am odpoví, a tak jsem potichounku zavřel dveře a odešel pryč.

***

Už je to nějaká chvilka, co jsem odešel pryč. Šel jsem na pláž, která byla jen pár metrů od domu. Seděl jsem na písku, nohy jsem měl pokrčené a přitažené k hrudi, na vrcholky kolen jsem si položil hlavu a přemýšlel o všem, co jsem za posledních pár týdnů prožil.

Nakonec jsem došel k závěru, že musím udělat to samé, co můj mladší brácha. Musím jí říct, jak se okolo ní cítím.

Slyšel jsem něčí kroky, které se ke mně přibližovaly a modlil se, ať to není Amorina nebo Liam. Ty dva jsem zrovna teď nechtěl vidět, slyšet, no prostě nic.

„Je mi to líto, Joshi,“ řekl Adam. Věděl jsem, o čem mluví.

„Takže zemřel?“ zeptal jsem se zbytečně. Do očí se mi hrnuly slzy. Jsem přece kluk, nesmím brečet!

„S největší pravděpodobností jo, ale nenašli jsme jeho tělo. Buď ho zajali, což je ta menší pravděpodobnost, nebo ho zabili na místě a vzali si jeho tělo jako kořist. Je mi to opravdu moc líto, Joshi.“

„Mám to říct Liamovi já, nebo mu to řeknete vy?“ zeptal jsem. Mým tělem proudilo tolik emocí. Smutek, bezmoc, škodolibá radost, lítost, láska, odpuštění...

„Zítra si s ním mám v plánu promluvit o tom všem. Nevím, jak to vezme, ale čekám, že hůř než ty.“

„Díky, že jste mi to řekl, pane Nicholasi.“ Zvedl jsem se a odešel.

***

„Zvládneš tam jít po svých, nebo ti mám pomoct?“ zeptal jsem se Am, která se mnou chtěla jít na procházku.

„Stačí, když mě budeš občas podpírat,“ odpověděla.

Povytáhl jsem obě obočí. Koukla na mě.

„Já to opravdu zvládnu!“ ujistila mě.

Šli jsme po lesní cestě a povídali si o všem možném. Nemohl jsem uvěřit tomu, že máme tolik společných témat na povídání a tolik společných zájmů.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekla, když jsme se posadili na lavičku, která byla na břehu menší říčky.

„Jo, jsem stejnýho názoru,“ přitakal jsem.

Dlouho bylo trapný ticho.

„Chtěl jsem ti říct jedinou věc,“ začal jsem.

„Víš, ještě nikdy jsem to nikomu neřekla,“ řekla ve stejnou chvíli jako já.

Zasmáli jsme se tomu a ona řekla: „Tak začni!“

„Fajn, to, co cítím k tobě, jsem cítil jen k jediný osobě, která mě stejnak nakonec podvedla a odkopla. Kvůli ní jsem se vzdal tolika věcí a začal znova brát dorgy. Bože, byl jsem tak blbej,“ začal jsem. „Vždycky jsem chtěl takovej vztah, jako měl táta s mámou. Jenže pak od nás odešla, ale nejhorší je, že jsem ji několik let vinil za to, že nás jen tak opustila. Teď už ale vím proč. Byla měnička a oni ji pak zabili. Nevím, proč ti to tady vykládám, protože ty to určitě víš. Ale abych se k tomu dostal, Am, já... já tě miluju. Vím, že se známe málo, ale už jen to, že jsem tě mohl alespoň každej den vidět, mě dělalo tím nejšťastnějším chlapem na celým světě! Tohle, co k tobě cítím, je pro mě fakt výjimečný! Ty jsi výjimečná. Nejsou to tvoje nádherný oči, dlouhý nohy nebo tvoje prsa, ale jsi to ty, která mě dělá lepším!“

Chvíli seděla jako zařezaná, ani nepromluvila.

„Sakra, Joshi, to je to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl! Já nemůžu říct, že tě miluju. Můžu říct, že tě začínám milovat!“ řekla přiškrceným hlasem.

Přitáhl jsem si ji na klín. Oba jsme věděli, co teď bude následovat.

Oba jsme se koukali na rty toho druhého. Cítil jsem, jak svoje rty přikládám na ty její. Zasténala blahem. Cítit tlak jejich rtů na ty moje byl ten nejkrásnější pocit, kterej byl v tu chvíli k nezaplacení...

Bylo to jako v tom snu.

No, tohle bylo o moc lepší.

Moje milé čtenářky, už se pomalu dostávám k bodu, kdy budu muset udělat jeden velikánský zvrat. Nejen abych vás překvapila, ale taky abych se konečně dostala tam, kam se dostat chci a potřebuju. :) Všimla jsem si, že jste moji povídku i několikrát nominovaly na Nejlepší povídku dubna, za což vám velice děkuju. ;) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 13. kapitola: