OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 15. kapitola

12.05.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 485×

~~Josh~~

Byl jsem znovu v té savaně. Ležel jsem v trávě a pozoroval nebe. Vedle mě ležela Amorina. Tentokrát to bylo ale celkově jiný. Ona se mě nijak nedotýkala a ani já jí. Leželi jsme jen vedle sebe. Dneska už byla ve své lidské podobě. Otočila ke mně hlavu a zmateně zamrkala.

„Co zas chceš? Sleduješ mě snad?“ vyštěkla na mě tím tónem, kterým umí jen ona. Proč na mě byla naštvaná?

„Am, vždyť já tě miluju!“ Nechápavě se na mě podívala, ale s opovržením v očích.

„Jak mě můžeš milovat, když se vidíme teprve podruhé?!“ otázala se znovu s ledovým chladem, který se odrážel v jejích slovech.

Chtěl jsem k ní natáhnout ruku, dotknout se její tváře, havraních vlasů. A také jsem tak udělal, jenže v půlce cesty k ní mou rukou projela ostrá bolest. Bylo to, jako by mou rukou projel elektrický proud, bylo to, jako by mezi mnou a Amorinou byla nějaká neviditelná stěna.

„Co to bylo?!“ zavrčel jsem. Ona se zasmála.

„To byla moje mysl! Nepustí do mé blízkosti nikoho, koho si nepa-“

Její slova byla umlčena, protože jsem se začal probouzet.

***

Probudil jsem se do již sluníčkem prosluněného pokoje. Z toho snu jsem byl totálně zmatenej. Otočil jsem se na bok a chtěl se koukat, jak Am spí.

Projel mnou strach. Nebyla tam.

Rukou jsem sáhl na její půlku postele. Byla studená.

Včera byla alespoň vlažná, ale dnes... Polil mě studenej pot. Vyskočil jsem z postele a vyběhl z pokoje. Ale hned jsem se vrátil. Zapomněl jsem si oblíct kalhoty, tepláky.

Tehdy jsem si toho všimnul. Oblečení, které měla, když šla spát, bylo roztrhané, leželo na podlaze vedle postele.

Hlavou se mi prohnalo milion myšlenek, jak se tohle mohlo stát, ale jen jedna se mi zdála pravdivá.

Z šatníku jsem vyhrabal šedý tepláky a vyběhl z pokoje ve stejnou chvíli jako Adam z toho Marcovýho. Podíval se na mě s jasnou otázkou v očích, přikývl jsem.

***

Po poradě s ostatníma jsme se dohodli, že se trojčata vydáme hledat. Nick říkal, že se tohle ještě nikdy nestalo. Ještě nikdy se nestalo, aby se všichni tři proměnili ve stejnou noc, či stejnej den. Nevěděl jsem, co to znamená, ale byl jsem si zatraceně jistej, že nic hezkýho. Museli jsme je najít dřív než lovci.

Byl jsem ve dvojici s Nickem, protože Adam se rozhodl, že je dnes správný den vysvětlit Liamovi náš původ. Nick mi nijak nevadil, jen jsem z něho měl divný pocit. Přeci jen byl alfa a já chodil s jeho neteří a ke všemu jsem byl poloměnič.

„Takže, Joshi, jak vám to s Am zatím klape?“ zeptal se, když jsme zrovna šli po okraji jedné fakt vysoké skály. Chtěl mě shodit dolů?

„J-jo, myslím, že nám to zatím dokonale klape...“ odpověděl jsem koktavě. Já nikdy nekoktám, ale on mě k tomu dotlačil.

„To je dobře, to je moc dobře...“ mumlal si pro sebe, že jsem ho málem neslyšel.

***

Už jsme skoro celej den hledali, ale zatím nic. Nikdo neví, jestli jsou pohromadě, nebo každý sám. To nám přidělává ještě větší starosti a práci.

My s Nickem jsme nenašli nic. Ben s Mellisou našli na západě ostrova otisky jaguářích tlap, ale nevíme, jestli jsou jejich. Měl jsem pořád větší a větší strach.

Měl jsem takové hnusné tušení, že si mě Am nebude pamatovat. Co když to bude pravda? Co když si mě opravdu nebude pamatovat? Co když si mě nebude pamatovat jako... jako v tom snu...

V noci jsem nezamhouřil ani oko, ani jsem nemohl. Bál jsem se o Am a Liam se rozhodl, že si musíme promluvit. A pak začal povídat své pocity. Z jedné strany jsem byl moc rád, že se mi s tím chce svěřit, ale pak mi došlo, že tady nikoho jiného z rodiny nemá...

„Takže, tobě nevadí to, co jsi?“ zeptal jsem se ho, když domluvil.

„Vždycky jsem chtěl bej jinej než ostatní, takže v tom nevidím problém!“ odpověděl s úsměvěm na tváři. „A navíc Becca je taky poloměnička! Nemám si na co stěžovat!“

Tak rád jsem ho viděl šťastnýho. „Takže, klape vám to?“ zeptal jsem se ho rodičovsky po pár minutách ticha, které se pomalu měnilo v trapný ticho.

„Jsme spolu asi tak jeden den, ale musim říct, že celej můj svět a život převrátila naruby!“

***

Dneska jsme zase rozděleni na skupiny, ale dnes jsem s Adamem a Nickem. Dnes jsme se rozdělili jen na dvě skupiny. Všichni jsme vyrazili na západ.

Už pár mil jsme šli podle jaguářích stop, které vedly k oceánu.

Najednou se před námi něco šustlo. Všichni jsme zkameněli. Ozvalo se divné zasténání a pak ticho. A pak se před náma objevila pro mě známá osoba.

Můj táta. Slyšel jsem, jak se Adam nebo Nick zajíknul, nedokázal jsem říct kterej.

„Tati?“ zeptal jsem se.

„Turnere?“ zeptal se Nick chvilku po mně.

Táta na naší skupince držel pohled. Nedokázal jsem odhadnout, co se mu teď honí v hlavě.

„Nicolasi?“ zarazil se. „Joshi, Adame?“

„Co tady děláš, Turnere?“ zeptal se výhružně alfa. Zdálo se, že ho hodně překvapilo, že ho vidí zrovna tady a teď.

„Mohl bych se zeptat na to samé!“ zavrčel můj otec. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné.

„Řekne mi, sakra, někdo, co se tady děje?“ zakřičel jsem na ně. Oba sebou cukli, dokonce i Adam.

Nastalo ticho. Nikdo nepromluvil až do chvíle, než začal Adamovi vyzvánět mobil.

Ten odešel kousek od naší skupinky a začal vyřizovat hovor. My jsme zůstali zticha a jen se navzájem vraždili pohledy.

„Už je našli!“ zavolal na nás beta. „Byli spolu. Am ani Eric si nic nepamatují. Ben říkal, že nepoznali ani Mellisu. Marc prý pořád volá Charline. Minulost můžete vyřídit potom, ale teď už ale musíme spěchat! Víte, že cesta bude dlouhá!“

Něco se ve mně zlomilo. Nepamatuje si mě. Nepamatuje si mou lásku k ní. Moje tušení bylo pravdivé.

Sakra! Doufal jsem, že nebude! Tak moc jsem zatraceně doufal!

„Joshi?“ vytrhl mě někdo z myšlenek. „Joshi, je mi to strašně moc líto!“

„Myslím, že když už se dozvěděl, že jeho milovaná asi není jeho pravou, mohl by se dozvědět i něco o svém pravém původu!“ řekl nakonec můj otec.

„Turnere, myslím, že na toho kluka je toho dneska už moc!“ zastal se mě Nick.

„Budoucí alfa musí vydržet hodně!“ zavrčel už naštvanej táta. To upoutalo celou mou pozornost.

„Říkals budoucí alfa?“ zeptal jsem se zmateně. Přikývl. „Jaks to myslel?“

„Na to ti musí odpovědět tvůj pravej otec!“ odbyl mě.

„To seš přece ty!“

„Ne, nejsem. Je to Nicolas Nicholas!“ řekl tím svým tvrdým hlasem.

Tak a další kapitola je za námi! Omlouvám se, že nebyla ve slibovaném termínu, ale tenhle víkend jsem neměla fakt moc chuť psát... Jinak se pomalu blížíme ke konci povídky! Vidím to tak na tři, možná víc, možná míň kapitol. Jsem ráda, že píšete komentáře, jejichž počet se u každé kapitoly rozrůstá. 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 15. kapitola: