OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 8. kapitola

05.04.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 411×

                                                     ~~ Josh ~~

Už je to čtrnáct dní, co jsem viděl naposledy tátu. Čtrnáct dní jsem nebyl doma a on se po mně ani nesháněl. Liama jsem potkával každej den ve škole, kromě víkendu. Vždy jsme se pozdravili a prohodili pár slov. Amorina měla pořád za prdelí své dva bráchy a já si s ní nemohl promluvit o mých citech k ní. Vyhejbala se Rose, Riverovi i hudebně nadaným dvojčatům. Málokdy nás pozdravila. Při přírodních vědách, výtvarce i geometrii mě ze všech sil ignorovala, byla v tom fakt dobrá. Já bych to nevydžel. Opravdu jsem se do ní zamilovával a dokázal jsem si to přiznat. City si ke mně našly cestu zpět, především láska.

Pak najednou zmizela. Nikdo neví kam. Marc s Ericem mě několikrát vyslýchali, jestli o ní opravdu něco nevím. Prej asi utekla z domova. Ani bych se jí nedivil. Včera za mnou přišel její táta Adam a řekl, že si musíme promluvit. Řekl, ať přijdu dnes v pět odpoledne, tím pádem mám ještě hodinu. Nemám tušení, co mi chce říct, ale bude to něco důležitýho. Také jsem dnes soukromně mluvil s Ericem a jeho bráchou. Potvrdili mi mou domněnku, že jsou měniči, a poukázali na pár faktů o Amině zmizní.

Byl jsem tak blbej, nebo slepej? Bilo to do očí. Liam zmizel stejně jako ona. Byl s ní. Ale kde? Kde byli? Zmizela s ním dobrovolně? Je ještě na svobodě? Je ještě naživu?!

Tyhle otázky zaplavily mou mysl jako vlna tsunami. Jel jsem jeepem k Nicholasovic domku, když na mě začalo troubit auto za mnou. Byl to jeep mýho táty. Toho jsem nechtěl potkat. Snažil jsem se ho ignorovat, ale pak mi začal bombardovat esemeskama a pořád dokola mi volal. Zastavil jsem u krajnice a vylezl z auta. On udělal totéž.

„Nevim, kde je!“ zavrčel jsem na něj. Jasně, že chtěl vědět, kde je jeho mladší syn. Nechtěl se mi omluvit.

„Kam ten prokletej kluk mohl zmizet?!“ zařval a udřil zaťatou pěstí do kapoty jeho auta. Zkroutil tvář v bolesti. Byl naštvanej a vytočenej.

„Jak sis ho vychoval, takovýho ho máš! Chceš ještě něco? Mám už někde bejt,“ snažil jsem se říct normálním hlasem, ale nepodařilo se mi to. Byl o oktávu výš. Sakra. Nesmí poznat, že jsem nervozní. Nic neříkal, a tak jsem šel zpět ke dveřím jeepu.

„Nechtěl jsem bejt na tebe takovej, nikdy. Jen se jí strašně moc podobáš. Ve všem. Vzhledem, chováním, mluvením, dokonce i gestama, který děláš. Mrzí mě to. Možná ti to nikdy neříkám, ale mám tě moc rád a nechci, abys sis myslel, že jsem tě zavrhnul a Liama začal hýčkat. Je toho prostě moc. Chci mu jen vynahradit jeho protézu, za kterou můžu beztak jen já,“ ozval se za mnou jeho tichý a chraplavý hlas. Otočil jsem se na něj. Po tvářích mu tekly slzy a brada se mu třásla.

„Nemůžeš za to,“ řekl jsem mu a objal ho. „Můžu za to jen já. Kdybych byl lepší syn, máma by od nás neodešla, nebyl bych označován za vraha a nepřemluvil bych tě, abychom se přestěhovali pryč z Rena a ty bys Liama nebral s sebou na lov a nepokousal by ho lev a byl by úplně v pohodě a bez protézy,“ vydechnul jsem mu do ucha, ale jen šeptem. On se ostře nadechnul.

„Joshi, ty někde v tom svým mozečku víš, že to není pravda. Jsi jen osamělý a tak děláš rychlé a nesmyslné závěry. Za minulost může, to ani já nevim kdo, ale už ji nezměníš. A ty nejsi vrah. Já ti věřím. Nemohl bys Samyho zabít. Byli jste jako bratři. A ať jsem ho měl rád, nebo neměl rád, ať jsem podporoval nebo nepodporoval vaše přátelství,“ řekne téměř láskyplným hlasem, kterým mluvil jen kdysi s mámou. Vyprostil jsem se z objetí a šel ke svému autu. Byl jsem zmatenej a hlavně nerozhodnej, jestli mu mám odpustit všechny ty roky, kdy si mě nevšímal.

Bez jakéhokoliv slova jsem nasedl a odjel. Už meškám pět minut. Sakra, sakra a ještě jednou sakra.

K Nicholasovým jsem dorazil asi tak za deset minut. Hned jak jsem vypnul motor, otevřely se vchodové dveře a z nich vyšla Melissa. Vystoupil jsem z auta a šel směrem k ní.

„Dobrý den, Mel,“ pozdravil jsem jako první. Usmála se tím rodičovským úsměvem, kterej jsem naposledy viděl v třinácti letech.

„Ahoj, Joshi. Jdi dovnitř, Adam na tebe už čeká.“

Vešel do jejich domku a hned narazil na Marca, kterej nebyl moc rád v mé přítomnosti.

„Co ten tady dělá?“ rozkřikl se na celý dům. Byl naštvaný, že jsem jemu a Ericovi přiznal své city k Amorině.

„Joshi, máš zpoždění. A ty Marcu, nekřič tady! Joshe jsem pozval, abychom spolu vedli naprosto upřímnej rozhovor,“ ozval se Adamův hlas ze schodů. Jeho syn se na něj zděšeně podíval.

„Ty se mu to chystáš říct?“

„V tuhle chvíli nemůžu jednat jinak. Požadovali to, ví, kdo unesl Amorinu.“

„Oni? To jako Cookovi?“

„Přesně ti. Chtějí, abychom mu to řekli my. Oni se na to necítí a bojí se jeho reakce.“

„A ty se jí nebojíš?“

„Sakra! Řekne mi tady někdo, o čem to, do prdele, mluvíte?!“ zakřičel jsem na ně. Oba se na mě vyplašeně podívali.

„To se brzo dozvíš, vrahoune!" vyštěkl Marc. Jak o tom, do pekla, ví? 

„Marcusi, jdi do svého pokoje, okamžitě! A ty, Joshi, pojď se mnou do pracovny," rozkázal Adam. Marc si s poznámkami vzal ze stolku laptop a odešel do kuchyně. 

Následoval jsem Adama do jeho pracovny, kde mi řekl, ať se posadím, že to bude drsná a nečekaná informace a hlavně dlouhá řeč. Sám si sedl za psací stůl, ruce si složil pod bradu a začal povídat.

„Víš, Joshi, to, co ti řeknu, nepřijmeš hned. Budeš zmatenej, ale zítra ti to vysvětlím. Dneska ti jen povím pár důležitých informací. Možná se ti to bude zdát ujeté, ale prostě to tak. Neměl bych to být já, kdo ti to řekne, ale v tuhle chvíli nemám jinou možnost, tvoji prarodiče to tak požadují," odmlčel se.

„Moji prarodiče? Já žádné nemám!" Byl jsem zmatený, a to se odráželo i na mém hlasu.

„Ano, tvoji a Liamovi prarodiče. Jsou to rodiče tvojí mámy. Jsou to Cookovi. Jsou to taky měniči a jsou ze smečky Australian lions. A tím pádem jsi poloměnič, a tak i tvůj bratr."

Byl jsem totálně zmatenej. Takže mám babičku a dědečka. A oni jsou měniči. A já s Liamem jsme taky měniči, ale jen poloměniči. Ach můj bože! Otec nás bude chtít prodat nebo zabít! Teda, až se to dozví.

To musí bejt snad zlej sen!

Další díl povídky. Nakonec jsem se pro pozastavení nerozhodla. Nevím, proč jsem nemohla psát nebo proč jsem neměla inspiraci, ale to je teď jedno. Doufám, že se vám kapitolka líbila :).

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 8. kapitola: