OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smečka Rudých pouští - 9. kapitola

13.04.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 429×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

                                                   ~~Amorina~~

„Proč? Proč Valérie?“ zavrčim už po sté.

„Proč? No, přeci protože!“ vysměje se mi. „Nejmenuji se Valérie. Jsem Marion.“

Moje nejlepší kámoška mě unesla. Opravdu se to děje? Bohužel, ano.

Marion? Opravdu? Hebrejské jméno? Její jméno je Bylina? Ona? Haha. Sem se nasmála.

Byla jsem v nějakém sklepě. Ruce jsem měla v kovových poutek nad hlavou. Nohy jsem měla svázané provazem. Byla jsem tu už tolik dní a Liam se mnou. Nevím kde. Jen vím, že byl v té dodávce taky.

Stýskalo se mi. Po mamce, tátovi, sourozencích a Joshovi. Dokonce jsem si za ten čas tady konečně uvědomila co k němu cítím. Je to láska. Jinými slovy jsem se do něj zamilovala.

„Každej přece ví, že měniči jsou velice vynalézaví a že někteří z nich mohou měnit podoby. Chceš vidět jak doopravdy vypadám? Nebo bys radši vyděla jak Orlando zabíjí toho lidskýho červa?“ smála se hystericky. „Nebo máš jěště jednu možnost! Můžeš chcípnout ty!“

Jak mi tohle mohla udělat? Jak mohla? Jak se mohla vydávat za školačku? Jak vypadá?

„Chci možnost číslo dva!“ zavrčím. Začně se mi ztrácet před očima. Pak jí už nevidím. Najednou se přede mnou objeví stará stařena.

Křivý dlouhý nos, bradavice na nose. No, fuj! Jak jsem se s někým takovým mohla přátelit?

„Chtěla bys slyšet proč jsem tě unesla?“ zeptala se nakřáplým hlasem. Neměla jsem pro ni slova. Nechtěla jsem mluvit. Chtěla jsem už navždy mlčet. Přikývla jsem.

„Když chceš, tak ti to povím,“ začala. „Je to již dlouho co tvůj děd Francino zemřel a tvůj strýc Nicolas přebral pozici alfy. Víš, že jsem tvoje teta? Víš, že máš tetu? Byla jsem Francinova prvorozená dcera, ale bohužel nemanželská. Byla jsem ta, která se nepočítala. Byla jsem jím zavrhnuta hned po narození. Moje matka mi vyčítala moje početí den za dnem. Byla jsem nechtěná a nikdo se mi to nebál říct do očí a bez ostychu. Nazývali mě budižkničemu nebo vulgárními slovy. Pak jsem to zjistila. Důvod. Bylo mi teprve dvacet a měla jsem před první proměnou. Šla jsem za svým pravým otce, nevyslechl mě. A tím jsem ho začala nenávidět a jeho celou rodinu taky. Tenkrát jsem mu řekla, že jesli se v jeho rodině ještě někdy narodí dívka, zabiju jí před její první proměnou. Zabila jsem už dvě. Tvoje dvě sestřenky. Tak osvobozující pocit... A teď se chystám zabít i tebe!“

Nechtěla jsem jí už poslouchat. Chtěla jsem, aby konečně zmlkla.

„Mlč! Mlč už konečně, ty jedna hnusná plesnivá babizno!“ zaječela jsem. Moje netvy to už nevydržely. Překvapeně se na mě podívala. V očích měla smích.

„Ty mi budeš poroučet, holčičko?“ zasyčí. „Já jsem ta, která rozdává příkazy a rozkazy!“

„Dědeček Francino měl pravdu. Seš zrůda. Neměla ses narodit...“

„Orlando, přines mi tu ocelovou hůl!“ zakřičí.

Orlando je její syn. Když byla Valérií byl to její otec. Nechápu jak se s ní někdo mohl spářit a k tomu jí ještě udělat dítě. To opravdu můj mozek nebere.

Orlando přišel za neselou minutu s tlustou dlouhou tyčí.

„Teď jdi pro toho lidského hňupa!“ přikázala mu. „Tak s kým začneme? Ty sis svou ochutnávku smrti už užila. Teď je řada na něm.“

Možná je to lovec, ale v tomhle je nevinný. Nemá se mu to dít. Můžu za to já.

„Liama nech na pokoji,“ zašeptám. „Svou zlost si můžeš vybít na mně,“

Zasměje se. „Je vtipné, že Kerry i Lora říkaly to samé. Byly to jen hloupé husy. A ty? Ty jsi horší než ony. Ony se na to alespoň dokázaly podívat. Dívaly se jak mučíme jejich lidské hračky!“

Orlando přišel a táhl za sebou Liama. Byl špinavý a měl otrhané oblečení. Na tváři se mu rýsoval jeden šrám za druhým. Zalapa jsem po dechu.

Podíval se na mě. „Amorina?“ podivil se. Sklopila jsem oči. Nevydržela jsem se mu koukat do očí, když vím, že je tady kvůli mně. Jeho oči plné strachu.

„Tak začněme!“ řekla radostně Marion.

„Chci být první,“ vydechla jsem. Liam se ostře nadechl. Nečekal to. Nečekal, že byy měnič mohl pomoct lovci. Třeba ani neví, že jsem menička.

„Jak chceš. Jsi jiná než jsem si myslela. Nejsi husa, ty jsi rovnou kravka!“

Orlando mi uvolnil nejdříve nohy potom i ruce. Taková bolest.

Odvedl mě do prostředka místnosti. Dal Marion ocelou tyč.

„Čím mám začát?“ zeptala se jízlivě. „Tak ráda bych začala od trubu. Třeba v tobě probudím tvou šelmu...“

„Ty jsi měnička, Amorino?“ zeptal se Liam. Přikývla jsem.

„Tys mu to neřekla?“ dělala si naoko starosti. „Tak milenečci, myslím, že je konec vaší lásky!“ Začala se hystericky smát. Myslela si, že jsme milenci?

Pak to začalo.

Mlátila mě tyčí do břicha, zad a hlavy. Bolest byla nesnesitelná. Křičela jsem, brečela a prosila ať přestane. Jenže ona si to užívala. Urážela mě, ponižovala mě. Vyžívala se v tom.

Ležela jsem již na zemi a ona mi pořád nedávala pokoj. Krev mi tekla po obličeji, dokonce jsem ji i kašlala. Kopala mě do zad, a pak nějak zmizela. Celý svět zmizel. I bolest. Nevnímala jsem okolní svět, jen jsem koukala na zem.

Někdo mě zvedl ze země.

Nesl mě v náručí pryč. Šeptal mi uklidňující slova, která jsem neslyšela.

Najednou jsem ležela na zelené a měkké trávě.

V mým zorným poli se ukázala Liamova hlava. Zatřásl se mnou.

Moje oči se zavřeli.

Celý svět zmizel a s ním i veškeré pozůstatky po bolesti...

Není to nijak zvlášť dlouhá kapitola. Chtěla bych poděkovat těm, kteří si ještě pořád čtou tuhle povídku, protože poslední dobou moc nestíhám... Takže všem moc děkuju :). A ještě bych se chtěla omluvit za špatný popis toho, jak Marion mlátí Am. Zkrátka a dobře neumím popisovat rvačky, násilí ani války. To mi jednoduše nejde :).

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smečka Rudých pouští - 9. kapitola: