OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt je jen začátek - 13. kapitola

16.12.2010 (15:00) • SafiraDarkfire • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 952×

Kapitola 13. – Msta

Jedno světlo zmizelo! Ti parchanti! Pomstím se jim! Já jim dám ničit moji armádu! Vyběhla jsem z postele a okamžitě se začala oblékat.

„Co se děje?“

„Někoho zabili!“

„Hej, klídek, zlato! Jednáš ukvapeně!“

„Je mi fuk, jak jednám! Mně nebudou ničit armádu!“

„Dyť ani nevíš, kde a kdo ho zničil!“

„Ale ano, vím!“

„Cože?“ Stojí přede mnou a drží mě za paže, abych se zklidnila.

„Vím kde i kdo! Vidím to. Byla to Safira! Zabila ho.“

„Počkej… To je nějaké divné! Safira? To nejde, ona nezabijí, vždyť to víš!“

„To je mi fuk! Zabiju ji!“

„Uklidni se!“ Zatřese se mnou.

„Nech mě být! Je to moje věc!“ zavřeštím na něj. Vysmeknu se mu a odhodím jej od sebe.

„Dobře. Uklidni se. Popovídáme si o tom. Zřejmě vědí, co se stalo. Takže na tebe budou připravení. Nezapomínej, že nejsi až tak neporazitelná. Vědí, jak se ti dostat pod kůži.“ Poslouchala jsem ho, ale zároveň jsem jeho řeči, do poslední chvíle, pouštěla druhým uchem ven.

„Jo máš pravdu, vědí to. Ale mně je to fuk. Nezabijí mě. Vím to. Nedokážou to.“ A usměju se na něj. V hlavě se mi začal rodit plán.

„Co chceš dělat? Teda krom toho, že je chceš zabít.“

„Počkám si na večer. Přes den mi je armáda na nic.“

„To ano. Přes den je slunko zabije. Nás ne. Je to zajímavé.“

„Jo, to je,“ šeptla jsem a dooblékala se.

„Kam jdeš?“

„Něco si musím vyřídit.“

Stála jsem před jeho dveřmi a čekala, až mi otevře. Ale nic. Zaposlouchala jsem se do útrob bytu. Nikdo tam nebyl. Kde jenom může být? Rozhodla jsem se dostat se do jeho bytu za každou cenu. Vytáhla jsem sponky z vlasů a strčila je do zámku. Zaposlouchala jsem se a párkrát s nimi zaštrachala. Nakonec zámek cvaknul a dveře se otevřely. Potichu jsem je za sebou zavřela.

Byt vypadal pořád stejně. A díra ve stěně byla opravená. Člověk by neviděl rozdíl, ale upír ano. Přesunula jsem se do ložnice. Nepotřebuju, aby mě vycítil okamžitě, jak vejde. Nemusela jsem čekat dlouho. Za pár minut jsem slyšela, jak vešel do bytu a zamknul za sebou. Proč pak asi zamyká?

„Vím, že jsi tady. Vylez!“ promluvil do ticha bytu. Tak jsem tedy vylezla ven.

„Jak si to věděl?“

„Zamkl jsem, než jsem odcházel. A nikdo jiný by sem nešel. Co chceš?“

„Co bych asi mohla chtít?“

„Nevím.“ Chová se obezřetně. Drží se ode mne dál. Kroužíme po obýváku kolem stolečku a gauče s křesly.

„Co kdybych se chtěla usmířit? Co kdybych chtěla ten úžasný sex, který jsem s tebou zažila? Co kdyby…“

„Nekecej mi tady blbosti! Řekni mi doopravdy, co po mě chceš!“ vyjede po mně.

„Ty a tvá netrpělivost. Pořád jsi stejný. Vždycky se jí necháš ovládat.“ Usměji se. „Chceš teda doopravdy vědět, co po tobě chci?“ Zastavím se. On taky. Sklopím hlavu, ale nepřerušuju náš oční kontakt.

„Jo, chci to vědět.“

„Tebe,“ řeknu mu potichu. Sleduju jeho reakci. Vyděšeně se na mě dívá a začíná pomalu couvat. Ruce má však připravené k útoku a zuby se mu taky trochu zvětšily.

„Jak to myslíš, mě?“ Jenom se usměju a přeskočím jedinou zábranu, která mě držela dál od něj. Stála jsem před ním a dívala se mu do očí. Zuby mu vyrostly zase o nějaký kousek víc. Udělal poslední krok vzad, narazil do stěny. Usmála jsem se o to víc a nechala své zuby vyrůst po spodní okraj dolního rtu.

„Myslím tím tvoji krev.“ Okamžitě na mě zasyčí a snaží se mě od sebe držet dál. Začnu se smát. Přijde mi to prostě směšné. On má jenom základy obrany. Zatímco já! Jsem Astarté! Okamžitě jsem ho skopla na zem. Chytila mu jeho ruce, otočila jej na záda a sedla si na něj.

„Ale copak to vidím? Že by to byl strach v tvých očích? Odkdy se ty bojíš?“

„Nebojím se! Nic mi neuděláš!“ Povytáhla jsem pravé obočí.

„Nepamatuješ si, co jsem udělala Kubovi!“

„Ale u něj si měla důvod! U mě jej nemáš!“ Musím se začít smát.

„Prej nemám důvod! Mám spousty důvodů!“

„Například?“ Vím, že se snaží získat čas. Ale bude mu to houby platné.

„Například ten, že jsi nejlepší výzkumník, co zde je! A mohl bys přijít na to, jak beze mne léčit mou armádu!“

„Už se stalo,“ poví mi to s takovým ledovým klidem, až mě z toho zamrazí.

„Lžeš!“

„Ne! Nikdy jsem ti nelhal!“

„Opravdu? Tak jak!“

„Stačí kapka tvé krve! Kterou už mají v sobě všichni. A teď už jenom stačí, aby vyléčili tvé mláďata!“ Usměji se na něj, jak nejlaskavěji dovedu. Taky se usměje. Okamžitě se mu zakousnu do krku. Začnu pít jeho krev. Cítím příval síly, která se mi ukládá po celém těle, jak jeho krev proudí mými žilami. Zatímco já sílím, on uvadá. Jeho síly odcházejí do mě a jeho odpor je čím dál slabší. Poslední zachvěv jeho tělem a pak všechno skončí. Chvilku se na něho koukám a polykám poslední zbytky krve z úst, když se jeho tělo začne rozpadat v prach. Překvapeně zvednu obočí.

Co to jako má být? To se jako každý upír promění v prach, nebo co? To je nějaké divné ne? Nakonec pode mnou zbude jenom hromádka popela. Zvednu se, střepu si z kalhot poslední částečky toho, co z Petráše zbylo a vydám se zase zpátky domů.

***

Sedím nad Petrem a dívám se mu do očí. Vidím v nich strach, ale i zprávu. „Pomoc!“

„Ale co pak to vidím? Že by to byl strach v tvých očích? Odkdy se ty bojíš?“

„Nebojím se! Nic mi neuděláš!“ Povytáhla jsem pravé obočí.

„Nepamatuješ si, co jsem udělala Kubovi!“

„Ale u něj si měla důvod! U mě jej nemáš!“ Musím se začít smát.

„Prej nemám důvod! Mám spousty důvodů!“

Pak jsem se najednou ocitla opět v síni s Janem a Romanem. Otočila jsem se na ně.

„Co jsi viděla.“

„Tea, právě zabíjí Petra.“

„Musíme tam okamžitě jít a zachránit jej,“ oznámí rozhodně Jan.

„Chceš riskovat, že tě taky zabije?“ řekne mu Roman.

„A to necháme Petra umřít!“ vykřiknu naštvaně.

„Co budeme dělat?“

„Jdu tam.“ Okamžitě se zvednu a nečekám na to, co mi ti dva řeknou. Rozběhnu se ven k Petrovu domu.