OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 1. kapitola

11.03.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3363×

1. Ani za zlatý prase!

Klusala jsem nepříliš nadšeně po nepříliš používané pěšině. Slunce vyloženě pražilo a já tím pádem měla další věc na kterou jsem mohla nadávat. Klidně bych se ploužila jako šnek, ale moje momentální nálada a ani fakt, že by mi to bylo stejně na nic, mi v tom prostě bránili.

No jo, komu by se vlastně chtělo za Smrtí. Procházím právě tím nejšílenějším obdobím puberty, kdy nesnášíte vše co MUSÍTE a ze slova povinnost vám okamžitě naskáče kopřivka. Ale tomuhle se opravdu vyhnout nedalo.

Konečně jsem před sebou zahlídla menší domek. Prodrala jsem se úzkým chodníčkem ke dveřím. Okolo byla suchá vysoká tráva, která se mě škrábala na nohou. Taky by si to tu mohl posíct, praxi s kosou už má...

Zabušila jsem na dveře a bez čekání vešla. Chtěl abych přišla, tak co bych s tím dělala nějaké okolky. Nikde se však neozval ani nejmenší zvuk.

"Tatí?!" zavolala jsem, ale bez odezvy.

No jo. To je celej on. Pořád jen práce, práce a práce. Že ho to ještě baví. Kecla jsem si tedy zatím do křesla v obýváku. Staré pružiny zaskřípaly a já jen doufala, že si to teď zrovna nějaká nerozmyslí a nelíbne mě přímo do zadnice.

Uvelebila jsem se do co nejpohodlnější polohy a rozhlédla se. Nepamatuju si, že by se tu kdy s něčím hnulo. Vše bylo stále stejné. Samé tmavé barvy, závěsy zatáhlé a jen úzký pruh osvětloval místnost.

Táta byl vlastně jediný příbuzný koho jsem měla. Když jsem jako prtě vyzvídala o mámě a podobně, tak mi prostě oznámil, že si mě stvořil. Jen tak. Šup. Vezmeme trošku blatíčka, pár očí z mloka a trochu vyškublých vlasů a ejhle, mám dceru!

Podle mě to však byla kravina, na to jsem byla až příliš lidská. Podle mě prostě jednou uklouzl a já jsem byla následek toho jeho držkopádu. Vždy se o mě staral, ale měla jsem z toho pocit, jako by to měl za trest. Jako by si zvolil sám pro sebe alternativní trest - takové veřejně prospěšné práce. Jeho provinilost však nebyla asi zas tak velká, aby obětoval zbytek svých prořídlých vlasů a jediné nervy a nechal si mě přímo u sebe. Zůstalo tedy u dvou návštěv ročně, což bylo tak nějak nejpřijatelnější pro obě strany.

Proto mě tak překvapilo, když mi došla stará zažloutlá obálka s krátkým vzkazem, abych k němu přišla.

Čekala jsem snad čtvrt hodiny, když se ozvaly do toho příšerného klidu okolo kroky. Hned na to už vrzly hlavní dveře a do pokoje vešel otec. Jeho vysoká postava se akorát vešla do dveří, ale na šířku by se tam vlezl snad pětkrát. Ani jsem se nedivila, že jeho vyhublá postava dala vzniknout báchorkám, že je jen samá kost.

Jeho řídké bělavé vlasy mu zplihle vysely na ramena a oči vypoulené, s nažloutlým bělmem a neuvěřitelně světle modrými zorničkami. No, jistě se mi nemůže nikdo divit, že na třídní schůzky jsem ho nikdy nezvala.

"Ahoj tati," pousmála jsem se na něj. No jo, byl to můj táta, toho si člověk vybírat nemůže. Navíc, když máte jen jediného blízkého "člověka", naučí vás to občas přehlídnout nějakou tu jeho chybičku.

"Přišlas pozdě," řekl jasným hlasem a sevřel rty opět do přísné linky.

"Ale jsem tu," a to je přece hlavní ne? "Docela by mě ale zajímalo proč."

Přešel pokojem, který mu sloužil jako obývák i pracovna zároveň - moc návštěv rozhodně neměl, tak co na tom vlastně sejde? Vysvlékl si šedivé sáčko a pomalu jej pověsil na ramínko. Sledovala jsem každý jeho pohyb a začínala docházet k názoru, že se mu do toho opravdu nechce. Netrpělivě jsem se ošila až pružiny hlasitě zakvílely.

"Lidí stále přibývá," začal konečně. "Začíná toho být moc a tak jsem se rozhodl, že je na čase, aby jsi začala dělat taky něco užitečného. Budeš mi pomáhat."

Jeho světlé oči se zavrtaly vyčkávavě do mě, čekal na mou reakci, které se taky dočkal.

"Tak to mě pos..." hlesla jsem v šoku. Ten mě však po pár vteřinách přešel.

Vyskočila jsem na nohy.

"Ne, ani mě nehne," začala jsem se vztekat a chrlit ze sebe přímo do jeho nehybné a nereagující tváře. "Na to zapomeň! Klidně si mě vyděď, ale tohle... ani za zlatý prase!" ještě bych dopadla jako on. Starej, rachitickej, plešatej a bez jakéhokoliv společenského života. To bych si raději tu kosu hodila sama.

O tomhle jsem odmítala i debatovat. Popadla jsem tedy svůj batoh a vyrazila z jeho domu. Byla jsem od něj snad minutu vzteklé chůze, když se zjevil ve dveřích.

"Zítra tě vyzvednu."

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 1. kapitola: