Smrt s.r.o. - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Violet stále více zabředá do vztahu s Gregorym a neví jak dál. Je ovšem hloupost se tím zabývat právě ve chvíli, kdy naháníte trola po jeskyních. Pak se velmi snadno může stát nějaká nehoda...

10.01.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2124×

Holka holka, ty v tom lítáš! Zaúpěla jsem sama nad sebou. Měla jsem strašnou chuť se k němu natáhnout a přejet mu prsty po tváři. Zjistit, jaká je jeho pokožka na dotek. Studená, nebo jemná a teplá jako lidská...

Raději jsem vyskočila na nohy.

Překvapeně na mě vzhlédl.

„Už bych měla jít,“ vyhrkla jsem a vystřelila pryč než udělám nějakou pitomost. Tedy než udělám velkou pitomost.

11. Vážně skvělý

V následujících dnech jsem však došla k závěru, že pitomost je asi mým druhým jménem, protože za Gregorym jsem se vydala hned další večer... a ten další... a i ten následující... Byla jsem marný případ.

Čím více času jsem s ním však trávila, tím to bylo horší a on na tom evidentně nebyl líp. Zbožňoval pohled do mých očí. Mnohdy jsme jen tak leželi vedle sebe a zízali si do očí. Já osobně bych tedy dala přednost nějakému pokroku, aby se náš vztah stal trochu více tělesnější - a to ve všech aspektech, to mi můžete věřit - jenže zároveň jsem se šíleně bála.

Dal mi jasně najevo, že jako s člověkem by se mnou nechtěl nic mít. Líbilo se mu, že mě má jen pro sebe, nemusí se o mě bát, že mi může důvěrně prozradit cokoliv, aniž bych to měla možnost někomu vyzradit...

„Sakra, už bych mu to měla říct!“ zavrčela jsem a dál se štrachala jeskyní. „No tak jsem ještě živá, no co. To by snad mohl nějak skousnout...“

Ve tmě na konci jeskyně se cosi hnulo a zafunělo. Automaticky jsem si přivolala kosu do ruky.

„On přece taky není dokonalej...“

Funění rázem ustalo a něco obrovského se tam vztyčilo. V příštím okamžiku se proti mně vyřítil obrovský stín. Jenže to měl chlapec smůlu v mém momentálním rozpoložení neměl šanci...

Pohodila jsem si kosou v ruce a přechytla ji. Jako by to byla baseballová pálka jsem jí prudce máchla...

No tak jo. Nějakou šanci ještě měl. Těsně jsem totiž minula jeho kotník. Teprve pak mi docvakla ještě taková drobnůstka, detail – byl ještě živý.

„Sakra, jsem tu brzo,“ hlesla jsem, jako bych se konečně probrala z vlastních úvah. Vykuleně jsem se zahleděla na deset metrů vysokého trola. Zůstal stát zády ke vchodu do jeskyně a já tak měla tu nechtěnou čest si ho prohlídnout.

Nohy měl jako sloupy a pěkně daleko od sebe. Postojem mi dost připomínal dítě s plínkama. Teda nebýt toho, že byl tak obrovský, shrbený a přerostlý ruce mu plandaly až u kolen. V tom co by se dalo s trochou zvrácený fantazie považovat za obličej, měl naprosto tupý výraz.

Zamžourala jsem do jeho pohledu, který najednou zašilhal někam kousek za mě. Ještě se vztekle vyceněnýma zubama se najednou zvrátil dopředu a hlučně dopadl kousek přede mě. Ze stropu a stěn popadala sprška prachu a kamení.

„Tak to bysmě měli,“ zabručela jsem si spokojeně, když se z jeho těla začal uvolňovat jeho duch.

Přicupitala jsem k němu, ať už to mám z krku. Většinou jsou totiž tak mimo z té změny, že než si to stačí vůbec uvědomit, fik a šupnu je zase dál.

Jenže tenhle při své tuposti asi nepostřehl, že je jen duch a bez nějakého rozkoukávání a zdržování pokračoval tam, kde přestal... vrhl se ně mě.

Byla jsem tak v šoku, že jsem ani nestihla zareagovat a jeho přerostlá pracka mě zasáhla přímo do břicha. Zahučela jsem bez jakékoliv elegance až ke stěně. Při dopadu jsem slyšela nepříjemné prasknutí.

Zmoženě jsem se zvedla a cítila, jak se mi hojí odřeniny a modřiny. V puse jsem cítila odpornou pachuť. Nevnímala jsem to a polkla ji. Teď jsem měla jiný starosti. Kosa byla na kusy. Přesto jsem se však nehodlala jen tak vzdát. Hmátla jsem po ostří, které naštěstí zůstalo celé a jen co se ke mně zase rozběhl, proťala jsem mu jím nohu. Jeho obrys se okamžitě rozostřil a začal se zmateně vytrácet.

„Vážně skvělý,“ hlesla jsem při pohledu na zbytky z násady mojí kosy. Byla na padrť. Mohla jsem si okamžitě přivolat další, ale i tak mě to podráždilo. Přenesla jsem se raději domů. Prošla jsem halou a po schodech nahoru, nesouc po paží trosky kosy.

Nevšímavě jsem minula i Trevora.

Ten za mnou zůstal nevěřícně hledět.

„Co... co...“ žbleptal a nevěřícně na mě poulil oči.

Nevrle jsem se k němu otočila.

„Co zas?!“ skříkla jsem po něm. Teď jsem na jeho vtípky neměla opravdu náladu.

Jenže on jen otevíral a zavíral pusu a hleděl mi přitom kousek pod bradu. Bylo to divný. Vykročila jsem ke svému pokoji k zrcadlu. Jestli tam mám jen šmouhu, tak ho už vážně přetrhnu.

Když jsem však došla před zrcadlo, čelist mi poklesla a naprosto věrně jsem napodobila Trevora. Němě jsem otevírala pusu a nevěřícně zírala na svůj obraz. Když můj němý šok konečně polevil a já bylo schopna konečně nějak reagovat, rozezněl se celým domem můj šílený řev.

Na krku jsem neměla žádnou šmouhu. Mé tělo bylo stále v nehmotné formě a hlava mi poletovala jaksi ve vzduchu. Levitovala si kus nad mým hrudníkem a mezi nimi bylo naprosto prázdno. Zmizel mi krk!

Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování