OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 15. kapitola

02.03.2011 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2259×

„Zůstaň.“

Měla jsem chuť brečet.

„Já... já nemůžu.“ Hlas jsem měla přiškrcený, jak se mi dral skrz ten knedlík v krku. Zavrtěla jsem hlavou a moje tvář prošla jeho dlaní. Svěsil ji. Ještě pár vteřin na mě hleděl, než se otočil a vešel do domu.

Stála jsem tam a hleděla na zavřené dveře. Do zad se mi začalo opírat ranní slunce. Hřálo, ale procházelo skrz mě. Netvořila jsem ani stín.

15.

Netuším kolik hodin bylo, když jsem se konečně přenesla domů. Jako v tranzu jsem prošla okolo Trevora až nahoru do mého pokoje. Dosedla jsem ztěžka na postel a přitáhla si kolena k tělu.

„To rande asi moc nedopadlo.“ Trevor opatrně vplul skrz dveře. „Byl naštvanej? Pohádali jste se?“ Nebyla jsem schopná mu odpovědět. Přešel až k mojí posteli a kleknul si kousek ode mě.

„Violet, on si tě nezasloužil, byl to...“

„Chtěl abych tam zůstala,“ hlesla jsem. V tom okamžiku už jsem to nevydržela a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. „A já tam chtěla zůstat.“

Dolehla jsem si na postel a stulila se.

„Jako zůstat s ním?“ ujišťoval se Trevor, jako by to nedokázal pochopit.

„Chtěla jsem říct ano...“ popotáhla jsem, „copak ale můžu? Zjistil by co jsem zač.“

Znovu se mi před očima objevil ten jeho vyraz. To, když mě žádal, abych byla s ním i ten, když jsem ho odmítla. Snažil se na sobě nedat nic znát, ale ten pohled...

Jen vzdáleně jsem vnímala Trevora, když odešel a nechal mě samotnou. Tohle jsem si musela protrpět sama. Choulila jsem se jako zraněné zvíře a tišila vzlyky o paži. Bála jsem se, že o Gregoryho přijdu. Nemohla jsem být s ním, protože by zjistil pravdu o tom kdo jsem.

Při vzpomínce na jeho chování, na to jak byl celou noc napjatý a myslel jen na tohle mi však došlo i něco dalšího. Teď už to nebude jako dřív. Věděla jsem, že už si nebudeme moct jen bezstarostně povídat a trávit spolu noci. Dostali jsme se k hranici, kterou byla ta jeho otázka. Všechno se přece vyvíjí, každý vztah, ale ten náš už neměl kam. Co když ho ztratím?

Vzlyky ustaly. Náhlý des mě sevřel jako pařáty. Nedokázala jsem si představit, že bych se s ním už neviděla.

„Co mám dělat?“ zašeptala jsem do prázdného pokoje. Pokud něco neudělám tak ho ztratím.

Trevor ležel na podlaze v hale a sledoval karavanu mravenců, která si to mířila přímo k jedné zdi, kde mizeli v drobném otvoru. Měl podezření, že je to zrovna zeď sousedící s kuchyní. Když zaslechl kroky na schodech, docela se mu ulevilo. Rozhodně nezněly šouravě jako od zdeptaného člověka. Konečně se z toho dostala...

Otočil se k ní. Měla na sobě sukni a dlouhé tričko, které obepínalo její tělo.

„Jdeš za Gregorym?“ zeptal se celkem zbytečně.

Přesto přikývla.

Sledoval jak zavřela oči. Už ji takhle viděl snad stokrát. Vždy se pak její obrys rozostřil a ona se přemístila.

„Nezapomeň se přeměn...“ Jeho hlas vyzněl do prázdna. Nevěřícně zamrkal, ale zíral už jen do prázdna. Jen pomalu mu docházelo co má v plánu. Přemístila se za ním ve hmotném stavu a udělala to úmyslně.

Sotva jsem se objevila v tmavé zpustlé zahradě, projel mnou chlad. Možná to bylo spíše strachem, ale to bylo vlastně jedno. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy. Možná o Gregoryho příjdu, ale ať skončím v pekle, jestli se za něj alespoň nepokusím bojovat!

Vykročila jsem k domu. Všude bylo ticho a tma. Jen zevnitř se linula slabá záře. Připadala jsem si jako Mařenka směřující do perníkové chaloupky po tom, co četla pohádky bratří Grimmů.

Otevřela jsem dveře a vešla. Z vlhkých zdí okolo na mě padala tíseň, ale pořád jsem kladla jednu nohu před druhou. Když jsem se dostala ke dveřím Gregoryho pokoje, téměř se mi kolena roztřásla úlevou.

Byl však prázdný. Jeho rakev byla otevřená a po něm ani stopy. Ztěžka jsem polkla, když mi došlo, že bude někde v domě. Tady někde uvnitř, kde jsou i ti další.

Zavřela jsem dveře a vykročila znovu chodbou. Na stěnách byly občas svícny se svíčkami. Jejich plamen alespoň trochu ozařoval to okolo. Z dálky ke mě dolehlo několik hlasů, ale žádný nepatřil Gregorymu a naštěstí zněly hodně vzdáleně. Proto jsem sebou tak cukla, když se nějaký zvuk ozval hned za mnou.

Ohlédla jsem se. Ze šera další chodby se vynořila vysoká postava. Vteřina naděje, že se mi ho konečně podařilo najít, okamžitě pohasla. Byl to někdo jiný. Jeho pohled byl zabodlý přímo do mě. Jeho prvotní překvapení se během chvilky změnilo na nadšený úšklebek. Za zády se mu objevil ještě další.

„Copak to tu máme.“ Jeho hlas zněl jako zapředení kočky. Tichým krokem dravce se vydal ke mně. Ustoupila jsem o pár krůčků dozadu, ale přesto se v okamžiku ocitl u mě.

Začal okolo mě kroužit. Jen silou vůle jsem se nutila ke klidu. Nemohli mě zabít, ale ani to nedokázalo potlačit můj strach. Shlížel na mě jako na kořist, zatím co ten druhý jen postával kousek opodál, jako by doufal, že na něj něco zbude.

Ztěžka jsem polkla. I ten nepatrný pohyb odvedl jeho pozornost. Pohled mu sklouzl na můj ohryzek a pak ke krku, kde mi pod kůží divoce tepala žíla. Nasál vzduch do nosu, jako by moji krev mohl i cítit.

V šeru chodby se mihl další stín. Zavřela jsem oči. Byla jsem jak mršina na kterou se začínají slétat supi.

„Violet?“

Ten slabý šepot mě donutil je znovu otevřít. Ten stín se stále nepohnul, ale ten hlas bych poznala kdekoliv. Gregory tam stál neschopný pohybu. Jako by nedokázal hned vstřebat to co vidí. Mě, živou z masa a kostí a ty dva vedle mě.

„Hm, Gregory, to ty jsi k nám slečnu pozval?“

Po rameni mi přejely chladné prsty, aby mi odhrnuly vlasy na záda a nezakrývaly můj krk.

„Okamžitě ji pusť, Herolde!“ V hlase mu zněl těžko potlačovaný vztek a snad i trochu strach. Očima sledoval každý jeho pohyb.

Herold se sklonil blíž ke mně a jeho dech mi ovanul krk.

„To asi nepůjde,“ uchechtl se.

Nestačila jsem ani vyjeknout a Gregory se dal do pohybu. Vyrazil přímo k nám. Chodbou se ozvalo heknutí a náraz.

„Ne!“

Gregory se ocitl v pevném sevření toho druhého. Tlačil jej k zemi s rukama zkroucenýma, aby se nemohl pokusit bránit. Díval se mi vyděšeně do očí. Věděl moc dobře, čemu bude muset přihlížet.

Poslední co jsem viděla, bylo zuřivé škubání, jak se snažil vysmeknout, ale marně. Pak mi výhled na něj zakryla postava Herolda. Vzhlédla jsem k němu. Na tváři měl konejšivý úsměv. Jako by mi chtěl říct, že takhle to prostě musí být a on a ni nikdo jiný s tím nic nenadělá. Pak už mi krk ovanul jeho dech a kůží projely jeho zuby.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 15. kapitola: