OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 16. kapitola

03.03.2011 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2406×

Po rameni mi přejely chladné prsty, aby mi odhrnuly vlasy na záda a nezakrývaly můj krk.

„Okamžitě ji pusť, Herolde!“ V hlase mu zněl těžko potlačovaný vztek a snad i trochu strach. Očima sledoval každý jeho pohyb.

Herold se sklonil blíž ke mně a jeho dech mi ovanul krk.

„To asi nepůjde,“ uchechtl se.

Nestačila jsem ani vyjeknout a Gregory se dal do pohybu. Vyrazil přímo k nám. Chodbou se ozvalo heknutí a náraz.

„Ne!“

Gregory se ocitl v pevném sevření toho druhého. Tlačil jej k zemi s rukama zkroucenýma, aby se nemohl pokusit bránit. Díval se mi vyděšeně do očí. Věděl moc dobře, čemu bude muset přihlížet.

Poslední co jsem viděla, bylo zuřivé škubání, jak se snažil vysmeknout, ale marně. Pak mi výhled na něj zakryla postava Herolda. Vzhlédla jsem k němu. Na tváři měl konejšivý úsměv. Jako by mi chtěl říct, že takhle to prostě musí být a on a ni nikdo jiný s tím nic nenadělá. Pak už mi krk ovanul jeho dech a kůží projely jeho zuby.

16.

Hlava se mi motala a to co se dělo jsem vnímala jako by v mlze. Chladné paže ovinuté okolo mě. Bolest na krku a hladové polykání. Dokonce i zoufalé zvuky opodál. Připadalo mi to celé nekonečné. Jako by to trvalo snad hodinu. Začala jsem přemýšlet, kolik v sobě můžu mít vlastně krve.

Konečně to začalo slábnout, mezi polykáním byla stále delší odmlka. Pak vše ustalo. I bolest na krku. Omámeně jsem zamrkala, abych se trochu probrala. Zahlédla jsem krk a tak jsem vzhlédla výš do nevěřícného obličeje.

Herold. Tak se přece jmenoval. Je to upír. A rozhodně mi není sympatický...

Všechno se mi zase začalo vybavovat.

„Co jsi sakra zač?!“

Herold byl očividně naprosto vytočený. Něco nebylo tak jak mělo a to se mu nelíbilo.

„Violet,“ odpověděla jsem mu, jako by to mělo všechno vysvětlit.

„Co se děje?“ ozval se ten druhý upír. Herold se k němu otočila a znovu mi tak odkryl výhled na Gegoryho. Stále tam ležel přišpendlený k zemi.

„Jako bych vysál tři lidi, ale pořád v sobě má dost krve,“ zakroutil hlavou.

Na okamžik jsem nakrčila čelo, než mi to došlo. Já se přece hned regeneruju! Blbec! Možná, když se slušně zeptá, tak mu to řeknu. Herold, ale o slušném vychování evidentně nikdy neslyšel. Sevřel mi bradu mezi prsty a donutil podívat se na něj.

„Co jsi ksakru zač?“ zavrčel.

Za jeho zády se zvalo hekání a zápas.

„Nech ji!“

Gregorymu se podařilo využít nepozornosti svého věznitele. Než měl čas se vzpamatovat, vyrazil k nám.

Herold mě odstrčil stranou a otočil se k němu čelem. Už ale nestihl vykrýt Gregoryho ránu. Hlava mu cukla dozadu, když ho zasáhl do čelisti. To už se však vzpamatoval i ten druhý. Vrhli se na něj oba.

„Přestaňte!“ vykřikla jsem zoufale, ale nevšímali si mě. Najednou mě popadl vztek. „Hned!“ To už mi zaskřípalo mezi zuby. Chtějí hrát tvrdě, mají to mít!

Změna mého tónu Herolda upoutala.

„Chceš vědět, co jsem zač?“ zapředla jsem. „No tak dobře.“

Během okamžiku jsem se přeměnila.

„Kam sakra zmizela?!“

Oba se začali nevěřícně rozhlížet. Jediný kdo mě viděl byl jen Gregory, který naprosto ztuhl. To jsem však chtěla rychle napravit. Vyrazila jsem přímo k Heroldovi. Prudce jsem mu vrazila do hrudi. Jeho tělo se bezvládně zhroutilo k zemi, zatím co jeho duše odletěla kus stranou.

Dopadl otřeseně na zem a první co uviděl, bylo jeho tělo. Vyděšeně začal otevírat pusu, ale to jsem už byla u něho. Stoupla jsem mu přímo do výhledu a jeho oči putovaly od mých nohou až ke tváři. V jeho děsem rozšířených zorničkách jsem se viděla jako v zrcadle. Ani jsem se nedivila, že je tak vyděšený.

Oči mi doslova plály vztekem, ve tváři chladnokrevný výraz a neklidnými prsty jsem poklepávala do kosy. Snažil se odsunout ode mě dál, ale měl to marné. Popadla jsem ho pod krkem a zvedla do vzduchu. Měla jsem co dělat, abych nezačala zkoušet i ďábelský smích.

Nikdy jsme nebyla zrovna pomstychtivé povahy, ale začínalo mě to docela bavit. Byl tak vyděšený, že se nevzmohl na jakoukoliv obranu. Přitiskla jsem ho ke zdi. Nohama komíhal ve vzduchu.

„Prosím,“ zasípal.

Naklonila jsem hlavu, jako že o tom přemýšlím...

Oči se mu rozšířily a ve tváři nabral výraz, jako by se nejraději prodrabal skrz tu zeď. Spokojeně jsem se uculila.

Úsměv mi však velmi rychle ztuhl.

„Violet?“

Tenhle tichý zvuk mi dokonale vzpřímil všechny chloupky na zádech. Ztěžka jsem polkla a pomalu začala otáčet hlavu. Pokusila jsem se o co nejbezbrannější výraz co jsem dokázala. No asi mi to moc nešlo, ale snaha byla.

„Ahoj tati, co ty tu?“

„Na to bych se rád zeptal já tebe.“

Očima jsem zabloudila po směru jeho pohledu. Herold na tátu upíral nevěřícný pohled a zuby mu téměř cvakaly o sebe. Hned jsem ho pustila a on se svalil na zemi. Naštvaně jsem se na něj podívala. Byla to jeho vina. A toho jeho kumpána taky. Ten právě zmateně klečel u Heroldova těla a šprtal do něj.

„Violet!“ upozornil na sebe táta. „Čekám vysvětlení!“

„Oni si začali!“ bránila jsem se a ukázala prstem na Herolda choulícího se na podlaze. „Kousl mě! Podívej!“ Nastavila jsem mu krk, ale už jsem tam nic neměla. Pohled mi ale padl na tričko, kde se mi vsáklo pár kapek krve.

„Sakra,“ zavrčela jsem a zkoušela to otřít. Tohle bylo moje nejhezčí. Blbí upíři. Chovat se to neumí, pít to neumí...

„To oni dělají, proto se jim většina lidí snaží vyhnout,“ snažil se mi to táta vysvětlit. „A sama dobře víš, že ti nemůžou nic udělat.“

„Ne, mě ne,“ hlesla jsem potichu. Pohledem jsem znovu vyhledala Gregoryho. Stál u zdi, jako by se snažil dostat co nejdále od toho, co se tu odehrávalo.

Táta přejel pohledem mě i jeho a pomalu mu začalo docházet co se tu vlastně děje. Zhluboka se nadechl a chřípí se mu rozčíleně zachvělo.

„Tati, to je Gregory,“ špitla jsem. Znovu se na něj podíval, jako by se chtěl ujistit, jestli to chápe správně. Pak se však zachvěl. Gregory těkal pohledem mezi námi dvěma.

„On nás vidí.“ Táta to spíše zkonstatoval, než že by se ptal.

„Uhm,“ přikývla jsem.

Tohle bylo i na tátu už moc. Popadl Herolda za límec a smýkl s ním k jeho tělu. Okolo se rozeznělo zapalání po dechu a vyděšené zajíknutí, když se znovu jeho tělo probudilo k životu.

„Jdeme.“

Naposledy jsem se ohlédla po Gregorym a přemístila jsem se jako táta. Bylo mi jasný, že ten rozhovor, který mě čeká asi jen tak nezapomenu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 16. kapitola: