OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 20. kapitola

13.03.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2061×

Trevor se nadechl a podíval se na něj, jako by uvažoval, jestli mu na to vůbec chce a může odpovědět.

„Prý zná způsob, jak jí pomoct a zapomenout.“

„Zapomenout na co?!“ Gregorymu zaskřípal hlas.

Rozhostilo se ticho. Gregoryho polil děs. Vzhlédl nahoru. Neozývalo se nic, ani slovíčko nebo šramot.

Vyrazil po schodech nahoru. Rozrazil dveře pokoje. Závěsy u otevřeného okna se divoce rozevlály. Pokoj byl úplně prázdný. Zůstal stát ve dveřích. Byla pryč.

„Myslíš...“ zadrhl se mu hlas. „Myslíš, že by jí dokázal vymazat... vymazat paměť? Dokázal by to?“

Trevor hleděl na jeho ztuhlá záda.

„Jo.“

Gregory odjel chvíli před svítáním. Netušil, kdy se Violet vrátí a pochyboval, že by ho chtěla vidět. Nebude si ho pamatovat. Zapomene na všechny ty noci, které strávili společně. Pokud ho znovu uvidí, bude se ho znovu bát. Bude pro ni jen dalším upírem, pro kterého si přijde, až nadejde jeho čas.

Bolestně se usmál. Smrt pro něj najednou nabrala úplně jiný význam.

20.

Gregory seděl ve ztemnělém pokoji a až příliš dobře si uvědomoval zapadající slunce tam venku. Bednění na okně nedovolovalo proniknout ani jedinému paprsku, ale kdyby vyšel dveřmi ven...

Za poslední dva dny na to myslel stále častěji. Bylo by to rychlé a pak by mu stačilo už jen počkat. Posadil by se vedle těch tří v sále a čekal, dokud by se neobjevila.

Byly to už dva nekonečné dny a ještě delší noc, co odjel z jejího domu. Stále se nic nedělo a duchové se objevovali všude po okolí. Někdo se o ně ale bude muset postarat. V náhlé hrůze jej napadlo, že by mohl přijít přímo její otec. Dříve to přece dělával on...

Z pochmurných úvah ho vyrušil nějaký pohyb. Vzhlédl k otevřeným dveřím. Někdo prošel okolo. Pomalu vstal a vyšel na chodbu. Všichni ostatní ještě spali, tak kdo...

Violet šla zatuchlou chodbou a neohlížela se napravo ani nalevo. Mířila přímo k sálu. Gregory kráčel za ní, jako v transu. Nedokázal od ní odtrhnout oči ani hlesnout.

Zastavila se až uprostřed sálu s pohledem upřeným na tři duše, které tam seděly vedle sebe. Strávili tu tolik let, že se ani po smrti nechtěli vzdálit.

„Už je čas.“

Violetin hlas se rozezněl okolo. Konečně mohl nahlédnout do její tváře. Nezračil se jí v ní jakýkoliv výraz. Jako by byla jen prázdná skořápka. Jen někdo, kdo jen přišel odvést svou práci a pak zase beze stopy zmizí. Zamrazilo ho z toho.

Nikdo z těch tři se ani nepokusil protestovat, když k nim přistoupila. Jednoho po druhém proťala ostřím kosy a během pár vteřin už po nich nezbylo vůbec nic. Jejich duše se rozplynuly.

Violet se otočila znovu k odchodu. Kráčela přímo k němu, ale jako by jej neviděla, či neměla potuchy, že on ji může vidět. Už byla téměř u něj a on myslel, že projde přímo skrz něj, když se rozplynula.

Zůstal tam nehnutě stát a cítil, jak se mu ježí chloupky vzadu na krku.

Chodbou se ozvalo odbíjení hodin. Linulo se z otevřených dveří jeho pokoje. Slunce už zapadlo a on mohl ven. Nezaváhal už ani na chvilku. Zamířil k hlavním dveřím a pak dál k městu. Nemusel jít ani daleko. Všude se to tu hemžilo dušemi. Pokud to všude vypadalo jako tady, tak se nemohl divit, že jí trvalo tak dlouho, než se objevila.

Její postava se neslyšně objevila v jedné z postranních uliček. Bez zaváhání se pustila do práce. Sledoval, jak mizí jedna duše za druhou, dokud tu nějaká ještě zbývala. Teprve pak sklopila kosu a vykročila dále.

„Violet!“ Ani si neuvědomil co dělá, dokud nezaslechl svůj vlastní zoufalý hlas.

Zarazila se a i když k němu byla právě zády, pootočila k němu tvář.

„Vím že si na mě nepamatuješ, ale...“ zadrhl se. Netušil co jí říct. „Miluju tě.“

Čekal na její reakci. Na cokoliv, ale ona tam jen stála. Po chvíli se otočila zase před sebe a vykročila pryč. Sledoval, jak mu znovu mizí ze života. Rozběhl se za ní.

„Violet!“ Zastavila se a a otočila k němu. V tom výrazu který měla na tváři se vůbec nevyznal.

„Neudělala jsem to,“ hlesla. „Ty vzpomínky sice bolely, ale chtěla jsem si to pamatovat.“

Natáhl k ní ruku, ale ona ustoupila a zavrtěla hlavou.

„Mám ještě práci.“

Než mohl cokoliv udělat, zmizela mu před očima.

Vzmohl se jen na to tam stát a zírat tím směrem. Okolo se najednou rozhostilo naprosté ticho. Duše zmizely a všude byl najednou nepřirozený klid.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 20. kapitola: