OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 3. kapitola

16.03.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2145×

3. Hmmm, vy máte pejska?

Klapnutí mé čelistí už zaniklo k různém houkání, vrzání větví a šumu listí. Pod bosýma nohama jsem měla spadané listí a okolo samý strom. Z mého přívětivého pokojíčku přímo do tmavého vlhkého lesa. Skvělý. Okolo samý divný zvuk a asi nějaká ta zubatá potvora, co by si ráda na něčem zhltla.

No, možná bych se i bála, ale s tátou vedle sebe? Na toho by se jim stačilo je podívat a cvrnknou si do kožichu. Ten už však vedle mě nestál. Okamžitě jsem se tedy vydala za ním. Má otupělost ze šoku začala ustupovat.

A nálada se zhoršovat. Ťapala jsem bosky po mokré hlíně a listí. Naštěstí mé duchařské nohy nemohly prochladnout, ale to evidentně nebylo jediné úskalí. Než jsem se nadála. Škobrtla jsem (a mám takový blbý dojem, že o svou vlastní nohu) a s hlasitým "uáááá... ghu," zahučela hlavou přímo do toho sajrajtu.

Už jste někdy viděli krtonožku hodně zblízka? Já jo a je pěkně hnusná. Tenhle náročný pohybový a vizuální výkon mě však už dokázal probudit dokonale. Má nálada klesla pod bod mrazu.

Přidala jsem v ráznosti svého zuřivého kroku.

"Můžeš mi laskavě říct, kam to jdeme?" zaprskala jsem do kostnatých zad. "Jdeme sejmout nějakýho zatoulanýho turistu či co?"

"Tady není člověka na kilometry daleko," ozvalo se zahuhlání přede mnou.

"Co?!" šprajcla jsem se na místě. "Tak proč tu tedy..."

Byla jsem naprosto mimo. Zmateně jsem zírala na jeho postavu, která se zastavila a otočila ke mně. Táta se zhluboka nadechl. Věděl, že to bude těžký, už ten můj stále více rozzuřenější výraz mu to hodně napovídal.

"Nebudeš převádět lidi. Ty budeš mít na starosti," nezvykle roztěkaným pohledem bloudil okolo mě, "ty ostatní," dopověděl.

"Jak ty ostatní?" nechápavě jsme na něj mžourala, než mi něco blesklo hlavou. "Počkat, počkat," zavrtěla jsem hlavou a máchla do prázdna, "to jako TY ostatní?!!"

Po tváři mu přejel radostný úsměv (v rámci možností jeho ztuhlé grimasy). Evidentně byl rád, že mi to nemusí vysvětlovat nějak obsáhleji. Otočil se tedy a opět vykročil.

"Tohle ale nezvládnu," zaskučela jsem. Bez reakce.

Klusali jsme v tichu ještě pár minut, než se táta zarazil a počkal na mě. Pohled měl upřený před sebe a tak jsem se podívala stejným směrem. Dech se mi šprajcl v krku. Ležel tam nějaký chlap. Tedy na to, že to neměl být člověk vypadal obyčejně. Pokud tedy nepočítám ten stoletej doubek, co si to ustlal přímo na něm.

Nemusela jsem mít ani kurz první pomoci, abych věděla že to má za sebou. No to bysme tu taky byli poněkud zbytečně. Ztěžka a sípavě se snažil o poslední nádechy. S posledním jeho nádechem se rozhostilo ticho. Jeho tělo ochablo.

"Tak do toho," pokynul mi táta.

Vyděšeně jsem na na něj podívala. Já se k němu nepřiblížím. Nikdy jsem horory ani krváky moc nemusela a teď se mám přiblížit k opravdové mrtvole?

"No tak, nemáme na to celou hodinu, za deset minut mám už někde být," řekl netrpělivě a pošťouchl mě dopředu.

Udělala jsem dva krůčky a otočila se zpět k němu.

"Ale jak..." máchala jsem bezradně rukama. O tátovu práci jsem se nikdy moc nezajímala. I to málo co jsem věděla nebylo právě něco, čím se chlubíte spolužačkám o přestávce.

"Ta je tvoje," vrazil mi dřevěnou násadu do poletující ruky. Ani jsem si nevšimla odkud tu kosu vzal, ale na to teď nebyl čas, protože mě začal postrkovat stále blíže k tomu, co z toho nebožáka zbylo. Jeho tělo bylo však to poslední, na co jsem teď zírala. Z něj se totiž vznesla jeho duše. Vypadal tak jako za živa - pokud to tedy můžu posoudit. Jen tak nějak průhledněji a... celistvěji.

Zmateně se rozhlížel okolo, než jeho zrak padl na nás.

"Co... co jste zač?"

"Smrt," ozval se mi za zády tátův znuděný hlas.

"Ale ona tak nevypadá," ukazoval na mě. Pohlédla jsem na sebe, co mu tak vadí. Podrážděně jsem našpulila rty. Na sobě jsem stále měla své oblíbené pyžamo s usmívajícím medvídkem Pú. To ho nikdo neučil, že ukazovat prstem je neslušné?!

Došourala jsme se až k němu. Okolo se vznášel divný odér.

"Hmmm, vy máte pejska?" zeptala jsem se ho. Na chvíli zkoprněl, než začal jeho průhledný obličej nabírat stále sytější barvu. Začala jsem trochu couvat, ale on se na mě vztekle vrhnul. Vyděšeně jsem se ohnala a najednou byl pryč. Odplachtil pěkných pár metrů ode mě.

Sledovala jsem svý drobný ručičky, které ač tak trošku hmotně nyní nedostačující, byly rozhodně silnější než ty jeho.

"Mohla bys..." naznačil už hodně netrpělivě táta.

Ještě tak trošku pod vlivem eufórie jsem přikývla. Si to ten násilák násilnickej zaslouží.

"No a jak vlastně?" zarazila jsem se po třech krocích.

"Prostě ho protneš, narušíš jeho duši," odpověděl, "a ta odejde věčnému klidu či zatracení," doodříkal jako naučenou básničku.

Jen jsem kývla. Bez jakéhokoliv dalšího otálení jsem přicupitala až k němu a máchla. No trefa nic moc. Šlo to tak nějak šejdrem a spíše se jednalo o amputaci dvou končetin, ale svůj efekt to mělo. Jako když máchnete kouřem. Jeho obrysy se pokřivily, rozvlnily a vytratily. Byl ten tam.

"Co byl vlastně zač," napadlo se mě konečně zeptat. Sympaťák to tedy nebyl.

"Jak můžeš mít takové mezery," kroutil táta nevěřícně hlavou. No tak pár těch podivných stvoření co se okolo potulují jsem znala, ale tohle?

"Vlkodlak," povzdechl si.

"Ale vypadal normálně, tedy když nepočítám ten smrad zatuchlýho psa," otočila jsme se zpět k tělu, které tam stále leželo. "Jenže hůř smrdí i někteří týpci v tramvaji a..."

A mluvila jsem do prázdna. Šokovaně jsem se začala otáčet. Nikde nikdo. Těch deset minut, co na mě měl už evidentně uplynulo. Skvělý. Sama, bosá, v pyžamu, uprostřed lesa s kosou v ruce a duch. Nic lepšího mě prostě potkat nemohlo.

Já chci domů!

Náhle se vše okolo mě rozmazalo a já se ocitla opět ve svém pokoji. Nevěřícně jsem stála. Tak takhle to dělá. Nevím, co přesně se mnou udělal, ale dokázala jsem se sama přemístit. No a jestli jsou mé odhady správné, tak stačí jen...

Místností se rozeznělo nadšené zavýsknutí. Nadšeně jsem zírala na své ruce, které byly opět tak, jak měly být. Stačilo na to jen pomyslet. Přiběhla jsem k zrcadlu a zírala jen na sebe, ne na zeď za mnou ale na mé milované tlusté sklo.

No a taky na mé tmavé kruhy pod očima. Já mám tedy šlehu. Všechno na mě začalo najednou dopadat a já se z posledních sil rozplácla na posteli. Tátu si za ten odchod podám zítra. To byla má poslední myšlenka, než jsem naprosto nelidsky vytuhla během tří vteřin.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 3. kapitola: