OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 4. kapitola

19.03.2010 (18:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1893×

4. Tři, dva jedna... cvak!

 Z venku se ozývaly příšerné ptačí skřeky, které mě nutily uvažovat o pořízení zbrojního pasu. Nakonec mě ty potvory donutily vylézt z postele. Rozespale jsem mžourala na své nohy, dokud jsem jim nedůvěřovala natolik, abych vstala.

Ťapala jsem ještě rozespale ke dveřím, když mi pohled padl na budík. Zatuhla jsem na místě. Čtvrt na jedenáct. To mě držte! Znovu jsem se dala do pohybu. V klídku jsem se došourala do kuchyně. Škola už je pro dnešek zabitá, to nemá cenu. Měla jsem však v plánu něco mnohem důležitějšího.

 O necelé dvě hodinky později jsem už rychleji, než je běžně zdvořilé, zavřela vchodové dveře.

"Tatíí!" zařvala jsem do nitra domku.

"Jsem tady," dostalo se mi klidné a suché odpovědi.

Vdusala jsem do pokoje odkud se ozval jeho hlas. Seděl v křesle a četl nějakou obstarožní knížku.

"Jak jsi mě tam mohl takhle nechat?!"

"Měl jsem práci." Ani se nenamáhal přestat číst.

"Mohl jsi alespoň něco říct! Zůstala jsem tam stát jen pyžamu a nevěděla jak se dostat zpátky!"

Konečně zvedl pomalu hlavu a otočil ji ke mně.

"Ale dostala ses zpět."

Uáááááá. Měla jsem šílenou chuť prostě řvát.

"Docela mě však překvapuje, že jsi sem přišla pěšky," dodal a zmateně kroutil hlavou na hubeném krku.

"Jak pěšky," nechápala jsem. Tři, dva jedna... cvak! "To jako, že se můžu přemísťovat i normálně?" vytřeštila jsem na něj svá fialková kukadla. Uauu! To je skvělý!

Křivda byla náhle zapomenuta. Tohle byla celkem přijatelná kompenzace.

"Musíš se přece nějak přemísťovat, až budeš opět muset převést nějakou duši."

Právě jsem uvažovala nad tím, že můžu vstávat do školy o půl hoďky později, takže význam jeho slov mi docházel hooodně pomalu. No možná bych ho i raději přeslechla.

"Jak budu muset - to budu chodit sama?"

Tátův repertoár výrazů byl sice značně omezený, ale pohled "to je idiot", který byl určen výhradně mě, mu šel dokonale.

"Kdybych chodil pokaždé s tebou, tak by tvá výpomoc tak nějak ztrácela smysl," podotkl značně pomalu, abych to stihla pochopit i já. "Což mi také připomíná ten včerejší nemilý incident," nechápavě se na mě podíval. "Jak je možné, že máš takové mezery co se bytostí týče?"

"Zapadlé lesy a liduprázdné pustiny nejsou pro holku v nejlepším období puberty zrovna tím nejlákavějším místem k trávení volného času," ušklíbla jsem se. "Tak sorry, že s tímhle jsem se ještě nesetkala."

"Jenže to tvé nejlepší období puberty už trvá třicet let, tak jsem doufal v nějaký posun kupředu," opáčil.

"No to zkus říct těm hormonům," odsekla jsem mu. Já nemůžu za to, že stárnu tak pomalu!

"No," snažil se táta dostat od tématu, které nepatřilo právě k jeho oblíbeným. "To však nic nemění na tom, že příště už to bude pouze na tobě. Jak bude čas, tak se ti dotyčný sám objeví před očima a zjistíš kdy a kde."

Aháááá. Další záhada byla vyřešena. Ta chlupatá bestie co jsem v noci zahlídla (než jsem naprosto neladně propadla zdí) byl ten týpek z lesa.

"Což mi připomíná, už je na čase," poklepal si na staré ručičkové hodinky. Než jsem stačila otevřít jen pusu, tak byl v čudu. Ještě chvíli jsem hleděla na prázdné křeslo. Tohle mi dělal pořád. Občas jsem měla i podezření, že toho využívá, aby se vyhnul některým našim rozhovorům.

O okamžik později už pokojem zavládlo naprosté ticho. Nikdo tam už nebyl.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 4. kapitola: