OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 5. kapitola

23.03.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1937×

5. Hledám jednu bludičku

 Nervózně jsem ťukala tužkou o už notně špinavou stránku v sešitě. Už uběhly dva dny a nic se nedělo. Žádné zrůdičky, které by se mi zjevovaly před očima. Tedy ne že bych si stěžovala, ale to ticho před bouří mě docela vytáčelo.

„Slečno Dethová? Mohla byste laskavě zaměřit svou pozornost i na mou maličkost?“ zavrčela přesládlým hlasem naše učitelka.

„Ehmm, jistě,“ zavrtěla jsme se provinile na židli.“

No je tedy pravda, že tuhle látku už jsem znala asi i líp než ona, ale změna z hledění do blba na hledění na blba mi už za ta léta celkem šla. Probíraná látka se během těch let měnila jen málo, tak jsem neměla žádné problémy zvládat testy, ale s tím ostatním jsem měla trošku problémy.

Na jednom místě jsem zůstávala tak nanejvýš tři čtyři roky, aby nebylo nápadné, že jsem se za tu dobu příliš nezměnila, ale přesto se má složka vždy zvládla nadít do nadprůměrných rozměrů. Problémky s docházkou, občas konflikty s učiteli, sem tam drobné potyčky se spolužáky, první pokusy s cigaretou taky nedopadly nejlépe...

Nebyla jsem právě bezproblémová, ale kdo by něco takového řešil, když jsem stejně za chvíli opět začínala někde jinde s čistým štítem?

Šourala jsem se na další hodinu. Z toho napětí jsem měla posledních pár dní náladu pod psa. Táta přece vědíval dopředu kdy bude mít práci. Určitě na to má nějaký fígl, než jen sedět a čekat na zadnici.

Kecla jsem si na své místo. Byla to už poslední hodina – takže se táhla jak basetí grynty nad miskou žrádla. Tedy alespoň těch prvních dvacet minut. Právě jsem mžourala tupě na nákresy fotosyntézy, když se mi při mrknutí před očima objevila nějaká holčina. Narovnala jsem se jak pravítko a znovu zavřela oči. No, holčina... Podle té její nezdravě zelené barvy, einsteinovu háru, cárům co jen tak tak schovaly co měly a prehistorické petrolejky to zaručeně byla bludička.

Vyšvihla jsme se na nohy a už upalovala ven. Ladností jsem rozhodně neoplývala, obzvláště když jsem cestou dupla pár lidem na batoh a jednomu spícímu borci na nohu – no a o nenápadnosti jsem si mohla nechat leda zdát.

Můj manévr měl šokovat našeho nebohého profesora natolik, abych se stihla protáhnout na chodbu. Jenže tenhle už byl na mě asi už tak zvyklý, že se probral nezvykle brzy.

„Co to má znamenat?!“ zvýšil hlas a probudil zbytek třídy.

„Potřebovala bych...“ kroutila jsem se jak žížala před rybářem a přemýšlela nad obstojnou výmluvou, kterou jsem u něj ještě nepoužila.

„Anooo?“ protáhl podrážděně.

Když je nejhůř, pomůže jen jediné... Zkřížila jsem nohy a začala se útrpně ošívat.

„No víte... Já jsem to právě... Já opravdu musím...“

S náležitým výrazem diskrétnosti a stydlivosti nad tímto ženským tématem to zabralo vždycky – tedy u chlapů.

Jeho oči mě zděšeně přelétly nahoru a dolů, jako by snad zjišťoval riziko, které by mohlo hrozit i jemu a ostatním zde přítomným. Rychlým ztuhlým pohybem přikývl. Vyrazila jsem ze dveří a za zády už jen zaslechla, jak hned začal napjatým hlasem pokračovat ve výuce.

Chodba byla prázdná, tak jsem se okamžitě přemístila.

Nohama jsem došplouchla přímo do smradlavý bažinky.

„Fuj!“

Zhnuseně jsem přešlapávala v tom sajrajtu. Bylo mi jasný, že tyhle kecky jsou už na odpis. Raději jsem se tedy zneviditelnila. Takhle už jsem se nemohla více zaprasit. Vyrazila jsem dále, ať už to mám za sebou. Netrvalo to ani dvě minuty a za jedním křáčím jsem zahlédla něco se hýbat.

Přicupitala jsem blíže a zahlédla pěkné stádečko bludiček. Bylo ještě světlo, tak se tu jen znuděně válely a rozvíjely strategii na blížící se turistický zájezd. Pohledem jsem sondovala tu svoji, ale po té tu nebylo ani památky.

Stála jsem si tam hezky vedle křoví, neviditelná a naprosto v klídku. Mělo to jen jedinou vadu. Ony totiž bludičky jsou napůl hmotný a napůl ne, taková zdrštěná duševní energie. Jenže to mi nějak nedocvaklo a teprve po chvíli jsem si po všimla, jak jejich zapálená debata začala utichat. nakonec všechny zíraly jen na mě s pohledem naprosté nechápavosti.

Když mi konečně docvaklo, že mě vidí (líp bych jim šla vidět už jen s transparentem) hodila jsem po nich svůj neviňoučký úsměv. Na učitelky nezabíral a na ně evidentně taky ne. tak jsem to vzdala.

„Hledám jednu bludičku,“ vychrlila jsem ze sebe a čímž jsem si u nich moc nešplhla.

„No tak jsi jich našla trochu víc,“ rýpla si jedna z nich.

„No já hledám jinou,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Asi takhle vysoká,“ mávla jsem rukou do výšky, jakou tady měly všechny.

„Nazelenalá pleť,“ zkoušela jsem to dál – marně.

„Petrolejka v ruce.“ Stále marně.

„Připitomnělý vraz a úsměv.“ Začínala jsem to vzdávat.

„Jóóóóó... Julča!“ vyhrkla jedna z nich.

Díky Bohu! oddechla jsem si. Už jsem se začínala bát, že budu prohledávat celou zdejší bažinu.

„A kde ji najdu?“

„No podle toho, co jí chceš,“ odsekla další.

Potvory jedny namyšlený.

„No tak nějak ji...“ přejela jsem si prstíkem přes krk.

No co, tohle bych neokecala, tak jsem šla s pravdou raději ven.

„Támhle,“ ukázala mi více než ochotně jedna z nich a ostatní jí přikyvovaly.

Jakmile zjistili, že mám v úmyslu jen odkráglovat jednu z nich, tak roztály. Nechápavě jsem se na ně podívala.

„Je praštěná a dělá nám jen ostudu.“

„Jo, chtěla tu začít dělat večerní průvodkyni.“

Tak proto!

Takže nejen převádět duše, ale také dělat probírku slabých kusů. Fakt bezva job! zaskřípěla jsem zuby.

Vydala jsem se směrem, který mi ukázaly a během chviličku už jsem ji měla. Cídila si tu svou petrolejku a něco si u toho zvesela mrmlala. Jen co mě zahlídla, zářivě se na mě usmála. Jenže jak jsem se k ní stále více blížila s odhodlaným výrazem, její úsměv začal uvadat. Evidentně jí začínalo docházet, co jsem zač – průšvih na dvou nožičkách.

Cáklá Julča naráz vyskočila a začala upalovat pryč. To snad ne, ještě ji tu budu muset honit!

„Stůj!“ zařvala jsem celkem zbytečně a vyrazila za ní.

Po tak čtvrt hodince svižného běhu jsem musela uznat, že jako průvodkyně by byla opravdu hrozná. Šinula si to přes ty nejhorší bahna a sajrajty. Stále se jí však dařilo mi unikat. Já byla částečně hmotná, což mi dávalo výhodu oproti duším, protože jsem byla silnější než ony, ale takhle ludra na tom byla podobně.

„Hele, už mě to vážně nebaví,“ hekla jsem jí do zad.

„Tak to vzdej,“ houkla na mě zpět.

„Tak to ani náhodou,“ na to jsem byla až příliš tvrdohlavá.

Julča začala znovu upalovat, ale já toho měla plný zuby. Vztekle jsem hmátla k nohám a chňapla šutr. Okolním rašeliništěm se ozvala hlasitá dutá rána a následné šplouchnutí. Nevěřícně jsem hleděla na Julču, jak se krásně natáhla přímo ksichtem do bláta.

„Jo!“ zavýskla jsem a upalovala k ní.

Teprve se začala štrachat ven, když jsem se nad ni postavila. Jen jsem na ni pomyslela a kosa se mi objevila v ruce. Jediným mávnutím jsem ji poslala do věčných lovišť, kde si může provázet jak dlouho bude chtít.

Jen petrolejka po ní zbyla. A docela hezká, vycíděná. Popadla jsem ji a přemístila se rovnou domů do koupelny.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 5. kapitola: