OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 6. kapitola

27.03.2010 (17:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2003×

6. He... he...

 Nikdy dříve jsem si neuvědomila, jak rychle se dokáží bytosti likvidovat. Nebylo snad týdne, kdy by se tak ze dvě ze tři neodkráglovaly. Ve škole už kvůli tomu začínalo jít do tuhého. Chyběla jsem stále častěji a jediné co jsem snad studovala, byla tlustá bychle se soupisem nejrůznějších bytostí, co mi táta po dalším drobném incidentu přinesl.

Nic jiného mi taky nezbývalo, jinak bych byla schopná si příště dřepnout i na dědečka Hříbečka. Ačkoliv nějaké ty mezery jsem stále ještě měla. Naštěstí má další oběť vypadala celkem klidně. Překvapeně jsem se vzbudila uprostřed noci a zmateně pomrkávala.

Tentokrát to byl nějaký shrbený stařík z lesa. Rychle jsem na sebe hodila první oblečení co mi padlo pod ruku a přenesla se za ním do lesa. Všude bylo samé křáčí, které nedalo proniknou ani troše světla a jen hlasité funění kousek ode mě narušovalo naprostý klid.

Už podle těch chroptivých zvuků to bude mít dědouš brzy za sebou. Otočila jsem se tím směrem a vyděšeně uskočila dozadu. Stál sotva dva metry ode mě a opíral se o suchý kmen stromu. Teprve můj pohyb ho ne mě upozornil. Překvapeně se na mě podíval a vykulil oči.

Viděla jsem, jak se mu hrudník mocně zvedl a on otevřel vrásčitá ústa k vyděšenému výkřiku. No to bylo tak poslední, co jsem si pamatovala. Pak mě to smetlo a všude se rozhostila naprostá tma...

Jako by mě srazil autobus jsem se pomalu snažila posadit. Jako by mi někdo jedním uchem do hlavy nacpal kovadlinu a skrz druhý do ní mlátil kladivem. Ruce se mi třásly a jen pomalinku mi docházelo, co se předtím stalo.

Ještě vytřeštěnýma očima jsem se zahleděla směrem, kde ten dědula předtím stál. Nyní už jeho tělo leželo a jeho duch se nad ním laxně vznášel. Celá rozlámaná jsem se začala šplhat na nohy – v čemž mi skvěle pomáhal nedaleký stromek, po němž jsem se šplhala.

Vrávoravě jsem se nakonec postavila a konečně přeměnila. Dědula na mě zvědavě zízal a nehnul ani brvou, když jsem skrz něj mávla kosou.

Pořád jsem se celá klepala jak ratlík, ale naštěstí moje schopnosti tím nijak neutrpěly. Přenesla jsem se tedy okamžitě domů, do teploučka, bezpečí. Šourala jsem se ke skříni, abych na sebe znova hodila pyžamo, ale najednou jsem se zmerčila v zrcadle.

S hlavou nevěřícně vytrčenou vpřed jsem k němu pomaličku kráčela, aby mělo dost času uvědomit si, co za kravinu mi ukazuje. Mít dost síly, vřeštěla bych, ale takhle jsem jen postupovala dál, až jsem se břinkla do čela o sklo.

Ta druhá – to druhé – co na mě v odrazu zírala, vypadala příšerné. Vlasy vytrčené do všech stran jak po muchlovačce s fénem ve vaně a oči vypleštěné, samá žilka. Rychlostí, jakou bych v tomto stavu od sebe ani neočekávala, jsem vytasila knihu od táty. Prolistovávala jsem jednu stránku za druhou, až jsem našla to, co jsem tak úpěnlivě hledala.

S bezmocným zaúpěním jsem se zvrátila na postel a už se ani nehla.

Budík mi vyváděl snad už dvě minuty, než jsem si všimla jeho poskakování po nočním stolku. Shodila jsem nohy na zem a v sedě si pomalinku – aby mě to nesložilo zpět do duchny – jsem si přehrávala noční události.

Byla jsem grogy, jenže další zbytečné zameškané hodiny jsem si nemohla dovolit. Vlasy jsem si sepnula do culíku a kratší pramínky, které mi zůstaly ještě trčet, napatlala vrstvou gelu. Na oči jsem hodila velké tmavé brýle a vyrazila do školy.

Doufala jsem, že to nějak zkoulím, jenže to bych nesměla ještě na parkovišti málem vlítnout pod kola jednomu z aut. Namáhavě jsem si ho na poslední chvíli všimla a uskočila. Uši jsem měla ještě parádně zalehlé a tak toho, že někdo z toho auta vylezl jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem si všimla podupávající nohy vedle mě.

Putovala jsem pomalu vzhůru a pořád nahoru až jsem zůstala v záklonu hledět do tváře našemu řediteli.

„Mohl jsem vás srazit!“ zaslechla jsem jeho ztišený hlas.

S pusou dokořán jsem se soustředila abych mu rozuměla, že se i on sám zarazil.

„Jste v pořádku?“ začal se starostlivě vyptávat. Od hlavy mě sjel jeho rentgenový pohled a než jsem stihla zareagovat, strhl mi i brýle.

„Co se vám stalo?“ zazněl jeho podezíravý hlas.

„He... he...“ vyloudila jsem ze sebe.

Jeho starost se okamžitě změnila ve vztek.

„Takže vy dorazíte do školy opilá a ještě se tomu budete dobře bavit?“ zaprskal vztekle. „Tahle škola má nějaká pravidla a o studenty vašeho typu tu rozhodně nemáme zájem!“

Otočil se na patě a vyrazil pryč.

„He... he... hejkal,“ vykoktala jsem konečně.

A bylo to v kelu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 6. kapitola: