OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt? Zapomeň! – 1. kapitola

04.01.2011 (17:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1005×

Pouť

Jen jsem tam tak seděla, neschopná slova. Můj svět se zhroutil jako domeček z karet. Vytáhnete jednu kartu a spadnou všechny ostatní. Až na to, že Diego nebyl v mém životě jen jedna karta. Byl pro mě to nejdůležitější na světě.

„Já vím, že to pro tebe není lehké. Vím, jak jsi ho měla ráda. Pro nás to taky není lehké. Byl to můj syn. No, vlastně pořád je. V hloubi duše. Ale...“

„Jak?“ vydala jsem ze sebe.

„Letadlo, kterým se vracel z Ameriky, havarovalo,“ vysvětlila mi Marta.

„Ne! To nemůže být pravda!“ vykřikla jsem. „Že je to jen nějaký hloupý fór? Je tu nějaká skrytá kamera? Nebo to děláte jen proto, aby jste zjistili, jak moc mi na Diegovi záleží?“ křičela jsem ještě víc. Do kuchyně se mezitím seběhla celá rodina. Diegův otec – pan Juan Parkins; a bratr – Ximen. Nečekané bylo, že babička Parkinsonová sem také přišla... tedy spíše dokulhala. Chodila o holi, protože měla něco s levou nohou. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, co přesně se jí stalo. Z ní jsem to nemohla vůbec vymáčknout a ostatní z rodiny mi řekli sotva jedno slovo. Buď to také nevěděli nebo mi to prostě nechtěli říct.

„To bude v pořádku,“ utěšoval mě Ximen a konejšivě mě hladil po zádech. Marta mě objala a já jsem jí smáčela triko ve svých slzách.

„To není pravda,“ mumlala jsem pořád dokola. Ximen mě pak odnesl do obýváku a položil mě na pohovku. Zakryl mě dekou. Pak odešel a já jsem slyšela z kuchyně tiché mumlání. Teď mi ale bylo jedno, co říkají. Byla jsem ve vlastním světě. Myslela jsem jen na Diega. Na jeho teplou náruč; na jeho španělský přízvuk; na jeho utěšující slova, kdykoliv se mi stalo něco špatného; na jeho polibky...

Diega znám už dva roky. Od svých sedmnácti let. Potkali jsme se ve Španělsku. Já jsem tam byla s nevlastním tátou a on jel navštívit rodinu. Bydleli jsme ve stejném hotelu. Když jsem se dozvěděla, proč je ve Španělsku, přišlo mi zvláštní, že ho jeho rodina nenechala bydlet u nich doma. Ale nijak zvlášť jsem to neřešila. V den odjezdu mi řekl svou adresu a já ho jela o týden později navštívit. Zamilovali jsme se do sebe a doufali, že nás rozdělí jen smrt. A to se právě teď stalo. Ale proč teď? Proč ne později? A proč já musím žít a on je mrtvý? Proč?

„Tak co, je ti lépe?“ zeptala se smutným hlasem Diana a přisedla si ke mně na pohovku. Trochu jsem skrčila nohy, aby měla dost místa. Napřímila jsem se, abych jí viděla do očí. Zase ta bolest, smutek... Musela jsem odvrátit zrak a zadívala a se vypnutou televizi.

„Jo, je to lepší,“ odvětila jsem. Nic nebylo lepší, ale ten vztek už mě přešel.

„Nepodnikneme něco? Ve vesnici teď mají pouť. Určitě se ti tam bude líbit. A alespoň si všichni odpočineme. Jdu to oznámit ostatním.“ Nečekala na mou odpověď a s hrdostí, že ji něco takového napadlo, odešla zpět do kuchyně. Ozvalo se opět mumlání a po chvíli už se Marta a Ximen předbíhali na schodech, kdo bude dřív nahoře. I když oběma bylo už něco přes dvacet let, pořád se chovali jako malé děti. Vstala jsem a šla najít Dianu. Byla v ložnici a prohrabávala skříň. Jakmile mě spatřila, usmála se a poslala mě do Diegova a mého pokoje. Čekala tam na mě moje zavazadla. Vytáhla jsem z nich džíny a triko a převlékla se.

„Jsi připravená?“ zeptala se Marta a nakoukla do pokoje. Místo odpovědi jsem šla směrem k ní, a pak seběhla shody.

„Kdy bude pohřeb?“ zeptala jsem se tiše Ximena, který se snažil rozvázat uzel na botě.

„Příští měsíc. Ale nenašlo se jeho tělo, takže v rakvi budou jen nějaké věci. Jako třeba fotky na památku a tak.“ Přikývla jsem. Nedivila jsem se, že se nenašlo jeho tělo. Pokud letadlo havarovalo v moři...

Všichni jsme vyšli z domu a nasedli do menší dodávky. Babička zůstala doma. Zamávala nám, a pak zabouchla dveře, které vedly na terasu. Juan objel jezero a zamířil k vesnici, která byla odtud asi kilometr. Ani nevím, jestli se to dá nazývat vesnice. Je tam jen pár domů, obchod a jiné potřebné věci. A právě tento týden se tam koná pouť.

„Já jdu na Ruský kolo!“ křikl Ximen a rozběhl se. Juan a Diana se vypařili na cukrovou vatu a já s Martou jsme se rozhodly jít na autíčka. Zábava jak pro malé děti. Ale co se dá dělat? Nic lepšího tu není a můžu být ráda alespoň za nějaké rozptýlení.

Autíčka zas tak hrozná nebyla. Bavilo mě narážet do Martina auta. Nebyla tak dobrý řidič, takže se jí podařilo do mě narazit jen dvakrát. Po autíčkách jsme si šli dát něco k snědku. Moc tu toho nenabízeli, ale nakonec jsme vybraly spíše sladké – cukrovou vatu. Procházely jsme se okolo kolotočů, uždibovaly cukrovou vatu a snažily se v davu lidí najít ostatní.

„No vážně! Já mluvím pravdu. Viděla jsem ji na vlastní oči!“ Marta mě cestou zahrnovala informacemi ze školy. Holka jménem Silvie Mlýnková se minulou sobotu vydala na procházku po městě. To bylo neuvěřitelné, ale ještě více neuvěřitelnější bylo, že na sobě měla kalhoty a triko a nebyla nalíčená. Podle Marty je Silvie dokonalá kopie panenky Barbie.

„A co ty a škola? Jak se má sestra a co rodiče?“ začala se vyptávat. Avšak já jsem jí odpovědět nedokázala. Zírala jsem k jednomu stánku, o který se opíral nějaký kluk. Ale ne ledajaký. Ten stejný kluk, kterého jsem viděla na včerejším večírku. Marta něco mumlala, ale její slova mi připadala hodně vzdálená a tlumená. Můj svět se scvrkl jen do jediného bodu a tím bodem byl ten kluk. Bylo to neuvěřitelné, vždyť... jak tu může být? To mě sledoval?

Marta se mnou zatřepala a já je konečně vrátila do normálu. Podívala jsem se na ni.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Už jsem myslela, že ti budu muset dávat elektrický šoky. Co se stalo? Byla jsi mimo!“

„Jak dlouho?“

„Jak dlouho co? A jo... asi pět minut. Nevím, nestopovala jsem to.“ Očima jsem střelila po místu, kde byl ten kluk. Ale teď už tam nebyl. Začala jsem se nervózně rozhlížet. Nikde nebyl. Možná jsem si jen něco představovala...

Vzpomněla jsem si na Martiny otázky. „Jo, škola je v pohodě. Učitelé jsou pořád nudní a my jsme pořád naštvaní.“

„Proč naštvaní?“ zeptala se Marta.

Sjela jsem ji udivujícím pohledem, ale nakonec jsem jí odpověděla. „Když musíme mít za učitele zrovna tyhle idioty...“

„Aha.“

„Moje ségra je stejná jako vždy. Nic se nezměnilo od mého posledního vypravování. Snad jen to, že má snad tunu nových kousků oblečení, takže jí musel Oskar koupit novou skříň. A rodiče? Neustále v práci.“

„Jak vidím, tak sis ještě nezvykla říkat Oskarovi tati.“ Zasmála jsem se.

„Proč bych mu měla říkat tati? Vždyť ho ani nemám ráda!“ Nekřičela jsem, pouze jsem se pobaveně ptala.

„Ale pamatuj, že to byl on, kdo vás vytáhl z dluhů.“

„Mluvíš jak moje máma.“ Zasmála jsem se ještě víc. „A musím připomenout, že my jsme nebyly v dluzích. Já, moje máma a sestra jsme v dluzích nebyly. To táta!“

„No vidíš! Tvůj táta. On si klidně umřel a nechal vás v dluzích. To jeho by jsi neměla mít ráda!“

Zase jsem se zasmála. „Ale tátu mám ráda, protože je to můj pravej táta. Ale Oskar... no, jak bych to řekla... on je... jako trn v oku. V mým oku.“

Tentokrát se zasmála Marta a dál už to nerozebírala. Jen jsme pokračovaly v cestě. Stále jsme se rozhlížely, jestli neuvidíme ostatní.

„Hele, víš co? Lepší bude se rozdělit. Já to vezmu kolem Ruského kola, k autíčkům a k dalším atrakcím. Ty se poohlédni poblíž stánků.“

„Dobře.“ Otočila jsem se na patě a zamířila nejdříve k cukrové vatě. Už jsem tu svou měla snězenou a nutně jsem potřebovala další dávku cukru. Na obličeji jsem ucítila něco studeného. Vzhlédla jsem k nebi. Sníh. Tady to není nic neobvyklého. Ale na to, že je podzim je tu až příliš sněhu.

Koupila jsem si další cukrovou vatu. Tentokrát s jahodovou příchutí a šla obejít další místa. Ještě bych se mohla zastavit pro něco k pití a k jídlu. Nemůžu se donekonečna cpát cukrovou vatou. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou a šla dál. Ohlédla jsem se přes rameno, jestli by nebylo lepší se vydat opačným směrem. A pak jsem ucítila náraz a začala padat dozadu.

Čekala jsem, až spadnu na zem, ale nic se nestalo. Pod sebou jsem cítila něčí ruce. Konečně jsem se odvážila otevřít oči. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt? Zapomeň! – 1. kapitola: