OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt? Zapomeň! – 2. kapitola

05.01.2011 (19:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 953×

Můj pronásledovatel

Nade mnou se skláněl ten kluk, kterého jsem potkala včera na večírku. Ten samý, na kterého jsem dnes zírala. Byla jsem trochu zakloněná dozadu a nespadla jsem jen díky tomu, že mě včas zachytil. Pomohl mi normálně se postavit a usmál se na mě.

„Promiň, že jsem do tebe vrazil,“ začal se omlouvat. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

„Zvláštní, že jsi vrazil zrovna do mě. Protože okolo je hodně místa...“

„Šťastná náhoda.“ Zase se usmál.

„Náhoda? Já si spíš myslím, že jsi to udělal schválně! Proč jsi mě prostě neobešel?“

„Už jsem se ti omluvil! Tak to prostě nech být!“

„Já a nechat to být?“ Posměšně jsem se zasmála. „Tak hele! Přestaň mě sledovat!“

„Cože? Já tě nesleduju!“

Protočila jsem panenky. „Ne? A co to bylo na tom večírku? Proč ses díval na mě? A co děláš tady? Neříkej, že je to jen nějaká náhoda! Viděla jsem tě u toho stánku, jak sis mě prohlížel a teď tohle!“

„Jak říkám – prostě náhoda. Omluvil jsem se ti, tak to nech být.“

„Já to být...“ Někdo mě popadl za paži. Otočila jsem hlavu.

„Hele, já tu celou dobu hledám ostatní a ty se tu klidně vybavuješ s nějakým klukem!“ zasyčela Marta.

„Promiň. Tak co, našla jsi Ximena a ostatní?“

„Jo, Ximen je ještě na ruským kole a jeden známý mi řekl, že rodiče jsou v hospodě. Sakra! Mohla jsem si vzít mobil!“

„Tak jdeme za Ximenem.“ Přikývla a táhla mě pryč. Ještě jsem hodila po tom klukovi jeden zlostný pohled a pak se věnovala Martě. Ihned se rozpovídala, i když jsem jí rozuměla jen každé páté slovo.

„Co se děje?“ ptal se Ximen a zrovna si chtěl koupit jednu jízdu na autíčkách.

„Můžeme jít už domů?“ zeptala jsem se. Ximen schoval peníze zpět do peněženky, objal mě kolem ramen a šli jsme pro Dianu a Juana.

...

Byla noc. Spala jsem v Diegově pokoji. No, teď už v mém pokoji. Díky pouti jsou se trochu uvolnila, ale pořád jsem byla na dně. Snažila jsem se předstírat, že jsem v pořádku, ale v pořádku nic nebylo. Vůbec nic. Hlavou mi vrtal ten kluk. Můj pronásledovatel. Štvalo mě, že mě pronásleduje, teda, pokud to tak opravdu je. Možná, že je to jen náhoda, ale to by byla sakra velká náhoda. Ale horší však byly myšlenky na Diega. V hlavě jsem toho měla tolik, na co bych ráda zapomněla. Přála jsem si, aby všechny myšlenky na Diega zmizely a já mohla začít normálně žít. Bez známky toho, že by Diego existoval. Ale pak tu byly krásné vzpomínky. Tak krásné, že bych na ně nechtěla nikdy zapomenout. Ale jak mám bez Diega žít? Jak?

Židle se převrátila. Nebylo to nějak extra slyšet, protože dopadla na koberec, ale já jsem to slyšela. Otevřela jsem oči a rozsvítila lampičku na nočním stolku. A opravdu. Židle ležela na zemi. Snad mě nepřišel Diegův duch strašit...

Zhasla jsem se snažila se na to zapomenout. Ala jak mohla židle sama od sebe spadnout? To nedávalo smysl! Přitáhla jsem si přikrývku víc k tělu, až mi ven čouhala jen hlava. Ani nevím, čeho jsem se to vlastně bála.

Ozval se další zvuk. Šustění papírů. Co nejtišeji jsem natáhla ruku k lampičce a zírala do míst, kde je stůj. Rozsvítila jsem a spatřila muže. Zvedl hlavu a já se setkala se jeho pohledem. Ten kluk.

„Co po mně chceš?“ zasyčela jsem vztekle, ale také jsem se bála. V tuhle chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Začal těkat očima po pokoji. Zřejmě hledal způsob, jak zmizet. Nakonec se rozběhl a vyskočil z okna, které bylo otevřené. Vstala jsem z postele a vydala se k oknu. Moc jsem toho neviděla. Světlo měsíce osvěcovalo vrcholky kopců a kolem jezera jsem viděla utíkat siluetu muže. Přitiskla jsem k sobě silně víčka a pak je zase otevřela. Muž běžel dál a nakonec se ztratil za kopcem. Okno jsem zavřela, ale už jsem nešla spát. Naházela jsem si věci do kufru, převlékla se a vyšla z pokoje. Potichu jsem sešla schody, abych nikoho nevzbudila. Otevřela jsem dveře a vyšla na terasu. Po mé levé ruce bylo venkovní posezení a napravo byla dvě proutěná křesla s polštáři a nízký dřevěný stolek. S povzdechem a slibem, že se sem už nikdy nevrátím, jsem sešla schody a zamířila stejným směrem, jakým utíkal můj pronásledovatel. Ocitla jsem se opět na jižní straně kopce, kde je autobusová zastávka. Avšak v tuhle hodinu žádný autobus nejel, proto jsem šla do vesnice. Z poutě ke mně doléhala hudba. Já jsem ji ignorovala a šla na druhou stranu města. Na autobusovou zastávku to trvalo sotva pár minut. Možná budu mít štěstí a zastihnu nějaký dálkový autobus.

Cestou jsem se stále rozhlížela, jestli mě nesleduje můj pronásledovatel.

...

Zaplatila jsem jízdenku a usedla na sedadlo. Z kufru jsem si vytáhla zimní bundu a oblékla si ji místo té, kterou jsem teď měla na sobě. Byla jsem hodně promrzlá z té jedné hodiny čekání na autobus. Ale i tak jsem měla štěstí. Vedle mě si sedl muž, i když byl celý autobus prázdný. Přitiskla jsem se víc k oknu, abych mezi námi vytvořila co největší mezeru. Stočila jsem zrak k vrcholkům hor, které čněly nad vesnicí. Sníh se pod měsíčním svitem třpytil. Byl to krásný pohled. A dnes poprvé jsem zalitovala toho, že opouštím tohle místo.

„Vrať jí tu peněženku!“ ozval se nějaký hlas. Rychle jsem odvrátila zrak od té krásy a spatřila svého pronásledovatele, který toho muže vedle mě propaloval pohledem. Muž se zvedl a na sedadle, na kterém seděl, přisála peněženka. Má peněženka. Muž vysedl z autobusu a zamířil směrem k pouti. Můj pronásledovatel se posadil vedle mě.

„Děkuju.“

„Příště si dávej na své věci větší pozor.“ S jeho slovy jsem si k sobě ještě víc přitiskla tašku, kterou jsem měla položenou na klíně, a jednou rukou jsem chytla držadlo kufru, který ležel vedle mých nohou.

Můj pronásledovatel se zasmál. „Neboj, já ti nic neukradnu.“

„Vážně? A cos teda dělal v mém pokoji?“

„Já jsem ve tvém pokoji nikdy nebyl.“

„Nelži mi!“ okřikla jsem ho. Autobus se rozjel.

„Já ti nelžu. Co bych tam asi tak dělal? Možná se ti jen něco zdálo.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale on mi jen položil prst přes ústa a tím mě umlčel. Jeho dotek mě naprosto odzbrojil. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal ještě víc. Prst však záhy oddělal. Zírala jsem na něj naprosto omámená. Po chvíli mě tohle přešlo a já jsem opět cítila tu nenávist. Nic jsem však nenamítala a jen jsem koukala z okna. Možná, že se mi opravdu jen něco zdálo.

„Přesedáme,“ ozvalo se vedle mě.

„My?“

„Jo, my,“ přikývl a vytáhl mě ze sedu. Vzal mi kufr a oba jsme vysedli z autobusu.

„Spoj do Přerova nám jede za půl hodiny.“

„Nám?“

Rozesmál se. Já jsem na něj jen nechápavě hleděla. Nic neříkal a posadil se na lavičku. Teď se nechápavě podíval on na mě. Pokýval hlavou na místo vedle sebe. Přisedla jsem si k němu. Objal mě rukou kolem ramen a přitiskl si mě k sobě blíž. Vybavily se mi vzpomínky na Diega. Takhle mě objímal on.

Bylo tak lehké si místo svého pronásledovatele představit Diega. Bylo to, jako by teď seděl vedle mě, objímal mě a já cítila jeho dech na svých vlasech. Chvíli jsem věřila, že neumřel, že je tu pořád se mnou.

Ale jakmile můj pronásledovatel promluvil, věděla jsem, že jsem si to jen představovala. „Bus už je tady. Pojď.“ Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy, který se mi draly ven z očí.

„Můžu zná tvé jméno?“ zeptala jsem se. Zasmál se, ale neodpověděl.

„Fajn, tak když mi nechceš říct své jméno, tak si tě pojmenuju podle svého. Co třeba... Otrok?“

„Něco lepšího nemáš?“ zeptal se a rozchechtal se.

„Ne,“ odsekla jsem uraženě.

„Fajn.“

„Takže ty mi své jméno neřekneš?“

„Ne,“ odsekl protentokrát on.

„Proč?“ Místo odpovědi mi zaplatil jízdenku a táhl mě na sedadlo skoro až vzadu.

„Já mám peníze!“ křikla jsem na něj. Zasmál se. Nechal mě, ať si sednu na místo u okýnka a pak se posadil vedle mě.

Řidič po pěti minutách nastartoval. Jelo s námi ještě několik cestujících. Ale já se o ně nezajímala. Prohlížela jsem si svého pronásledovatele. Byl asi o hlavu vyšší než já, vypadal na dvacet let, černé vlasy měl rozcuchané, černé oči, ústa vytažená do úsměvu. Na sobě měl džíny a bílou bundu, díky které vynikaly jeho vlasy a oči. Působil velmi mile, i když byl děsně otravný. Ale jedno musím uznat. Je až vražedně sexy. Zasmála jsem se tomu. Nechápavě se na mě podíval a když zpozoroval, jak si ho prohlížím, usmál se. Já jsem zase rychle zvážněla a pro jistotu se zadívala z okna.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt? Zapomeň! – 2. kapitola: