OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt? Zapomeň! – Prolog

02.01.2011 (15:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 944×

On je mrtvý

„Pane Hrubý, co nám o tom povíte?“ otázala se učitelka fyziky a všichni studenti v učebně stočili pohled do poslední lavice.

Pan Hrubý nebo-li Jirka měl hlavu položenou na lavici a vypadalo to, že spí. Což byla asi pravda. Učitelka Hudečková přešla třídu a zamířila k Jirkovi, který ještě stále ležel na lavici a nevěděl o světě. Učitelka se k němu sklonila a prohlédla si ho. Pak se napřímila a ukazovátkem, které svírala v ruce, švihla o Jirkovu lavici. Ten se probudil a úlekem nadskočil. Začal se rozhlížet po třídě a jeho zrak spočinul na učitelce. Nervózně se usmál a přikrčil se na židli. Učitelka otevřela ústa ke svému mega dlouhému proslovu, který měla vždy, když někdo nedával pozor. K Jirkovu i našemu štěstí zazvonilo, učitelka zamumlala něco ve smyslu, že příště bude písemka a já jsem si rychle nahrnula věci do batohu, počkala na Jirku a společně jsme zamířili ke dveřím.

„Tak, proč to bylo tentokrát?“ zeptala jsem se ho, když jsme byli na parkovišti.

„Rodiče. Ty jejich neustálý hádky jsou k nevydržení.“ Zasmála jsem se, i když to nebylo vůbec k smíchu. Litovala jsem Jirku, protože on to neměl ve svém životě tak jednoduché. Po chvíli jsme se rozdělili a každý zamířil ke svému autu. U toho mého už čekala má sestra a zběsile na mě mávala. Usmála jsem se na ni a mlčky jsem usedla za volant.

„Dnes budeš asi balit věci, že?“ zeptala se mě, když si sedla na místo spolujezdce a vytáhla z batohu mobil.

„Jo. A opravdu nechceš jet se mnou? Je to tam úžasný! Ty hory, jezero, jejich dům...“ začala jsem se rozplývat.

„Alex, mám tě ráda, ale nenuť mě, abych s tebou jela navštívit tvého přítele a jeho rodinu.“ Začala něco ťukat do mobilu.

„Nechci tě nutit, jen říkám, že by to bylo skvělé. Oni by tě moc rádi poznali.“

„Možná někdy jindy. Třeba o Vánocích. Teď se nemůžu ulejt ze školy. Moje průměrný známky se den ode dne zhoršují a tak teď musím makat, abych vše dohnala.“

„Fajn, tak o Vánocích,“ přikývla jsem a vyjela z parkoviště.

Moje sestra zbytek cesty mluvila jen o nějakém večírku, který se dnes večer koná. Ráda bych šla, ale bus mi jede brzo ráno a proto se musím pořádně vyspat.

Ihned jsem se pustila do balení. Moje sestra mi začala pomáhat záhy poté, co si nalakovala nehty na nohou. Nevěděla jsem, jak dlouho v Jeseníkách zůstanu a tak jsem si zabalila jen pár kousků oblečení a nějaké další potřebné věci.

„Teď, když už máš všechno sbalené, mohly bychom zajít na tu párty. Co říkáš?“

„Stelo, víš přece, že...“

„Ne, prostě půjdeš a tečka. Musíme si tě ještě pořádně užít, než nám zase zmizíš.“

„Mizím jen na pár dní a navíc... to jsi ty, kdo je středem pozornosti, ne já!“

„A to vadí? Hele, já se tě jen snažím někam vytáhnout. Teď, když jsi ještě normální. Až se vrátíš, tak to s tebou nebude k vydržení, protože budeš létat někde v sedmým nebi.“

„Chci tě upozornit, že já nelétám v žádném nebi. Jsem jen šťastná a to je vše. Kdybys byla na mém místě, věděla bys, o čem mluvím. Diego je prostě senzační a určitě ho musíš někdy poznat.“

„Někdy,“ zdůraznila, aby tím ukončila tuhle debatu. „Tak, můžeme jít?“ zeptala se ještě.

„Ještě nejsem oblečená a jak vidím, ty taky ne.“ Sjela jsem ji pohledem od hlavy až k patě. Stela se jen usmála a zmizela ve svém pokoji. Já jsem zamířila ke skříni, ve které jsem měla zbylé oblečení, a vyhrábla z ní nějaké šaty. Večírky jsem neměla moc v oblibě, ale jako nevlastní dcera pana Vávry a sestra Stely jsem se musela takových věcí účastnit. Stela byla po otci. Společenská, bláznivá a ukecaná. Když táta zemřel, na pár týdnů ji to zasáhlo, ale pak se chovala zase normálně a útěchu našla v alkoholu. To máma si našla přítele a nakonec se za něj vdala. A tak se stala paní Vávrovou. Já jsem ale nedokázala otce vymazat ze své minulosti, proto jsem si ponechala své pravé příjmení. Slavíková. Stele to bylo jedno a ani nevěděla, co říká, protože byla opilá, ale nakonec jí také zůstalo příjmení Slavíková.

Seběhla jsem schody, obula si kozačky a počkala na Stelu. Po chvíli vyběhla ze svého pokoje v třpytivých šatech modré barvy a tvářila se šťastně. Na to, že byla o dva roky mladší než já, vypadala mnohem starší.

Usmála jsem se na ni a společně jsme se vydaly do místního baru. Divím se, že v zapadákově, jako je tahle vesnice, existuje něco jako bar. Ale existoval. A právě tam se konal ten večírek.

Když jsme přišli, párty už byla v plném proudu. Na parketu to vířilo těly pohupujícími se v rytmu hudby. Všechna místa k sezení byla obsazená. Stela mě zatáhla za rukáv a odtáhla mě k jednomu stolu. Kluci ze třídy nám tam drželi místo. Byl tam Jirka, Ondřej a Dan. Posadila jsem se, Jirka mi skočil pro něco k pití a já se pustila do rozhovoru s Ondřejem. Mluvil o výletu na hory, který se má konat v zimě. Poslouchala jsem ho, přikyvovala a čekala, co z něj dál vypadne. Nakonec se rozpovídal o nějakých značkový lyžích a tohle téma přešlo v téma o karoserii auta Porsche 911 GT2 RS.

Jirka se po chvíli vrátil s kelímkem pro sebe i pro mě. Napila jsem se a ihned poznala alkohol. Na večírku jako je tento je to úplně normální, ale já se nechtěla opít, vzhledem k tomu, co mě čeká zítra. Ještě jednou jsem si lokla a pak kelímek trochu odsunula.

„Nejdeš tančit?“ zeptala jsem se Jirky. Přikývl.

„A co já?“ zeptal se udiveně Ondřej. Pokrčila jsem rameny na znamení lhostejnosti. To ho zřejmě naštvalo, ale nijak to neřešil. Přidali jsme se k těm lidem na parketu a po chvíli už jsme mezi ně dokonale zapadli. Byla jsem ráda, že jsem nakonec šla.

„Proč vlastně odjíždíš? Zase...“ křičel Jirka, aby přehlušil hudbu.

„Jedu navštívit kamarádku,“odpověděla jsem. Nebyla to pravda, ale nemohla jsem mu říct o Diegovi, protože to bylo tajné.

„Nenavštěvuješ ji nějak často? Proč radši nejsi s námi?“

„S vámi jsem každý den. S ní se vidím jen tak jednou za půl roku. Což není často.“ Jirka jen pokrčil rameny.

Po chvíli jsme si šli sednout. Stela se za pár minut také vrátila ke stolu a začala je rozhlížet. Určitě hledala svou další oběť. Pak se pohledem zastavila někde u baru.

„Ten kluk se po tobě dívá,“ zašeptala ke mně. Jirka se napřímil a začal se rozhlížet.

„Já jsem myslela Alex, ne tebe!“ křikla na něj. Jen se usmál. Někdy mě štvalo, jak žárlí. Vždyť jsme spolu ani nechodili. A ani nebudeme.

„Kde?“ zeptala jsem se. Stela pokývala hlavou a já jsem se podívala tím směrem. A opravdu, stál tam kluk a díval se k našemu stolu. Krásný... naprosto dokonalý, ale na Diega nemá.

„A nedívá se na tebe?“ zeptala jsem se Stely.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „No tak, běž. Zatancuj si s ním, flirtuj!“ Jirka se zase napřímil.

„To nejde,“ řekla jsem. Uslyšela jsem vedle sebe Jirkův úsměv.

„Ale jde! Vždyť Diego je daleko! Klidně můžeš. On tu není. No tak, bav se. Diego se o tom nemusí dozvědět!“ pobízela mě. Pak se zasekla. Jako všichni ostatní u stolu. Stela, protože vykecala jeho příjmení, a ostatní, protože nevěděli, o kom je řeč.

„Neporoučej mi!“ vyštěkla jsem na ni a zvedla se k odchodu. „Ti nic nevíš o Diegovi a o mně! Možná bys něco věděla, kdyby jsi nebyla tak líná a nezajímala se stále jen o sebe. Kdyby jsi se rozhodla ho se mnou jet někdy navštívit, bylo by vše jinak! Ale ty už taková jsi. Zajímá tě jen svůj život, na ostatní nebereš ohledy a nikdy nejevíš ani špetku zájmu o své příbuzné! Nech mě a Diega být! Kdybys mě někdy poslouchala, možná bys věděla, jak moc ho miluju... Už se těším, až odsud vypadnu!“ Popadla jsem kabelku a vyběhla ven. Na chvíli jsem se zasekla, nadechla se čerstvého vzduchu a pak se zase rozběhla. Domů.

Zamkla jsem se v pokoji a převlékla se do pyžama. Začal mi zvonit mobil. Jirka. Nechala jsem ho zvonit dál a ulehla do postele. Vyčerpáním jsem usnula.

„Mějte se tady hezky!“ křikla do domu, když jsem zavírala hlavní dveře. V jedné ruce jsem svírala ucha od tašky. Uslyšela jsem nějaká slova, kterým  jsem nerozuměla. Zabouchla jsem dveře a druhou rukou chytla držadlo na kufru.

Nastoupila jsem do autobusu, řekla řidiči, kam mám namířeno a usedla na sedadlo.

Cesta probíhala klidně, ani jsem nepozorovala, jak dlouho vlastně jedeme. Jednou jsem přesedla na druhý autobus, který jel až k jižnímu úpatí jedné hory sousedící s jezerem. No, za horu se to ani považovat nedalo. Byl to prostě větší kopec.

Vydala jsem se cestičkou kolem kopce, pak obešla jezero a konečně zazvonila na zvonek domu. Otevřela mi Diana Parkinsonová; matka Diega. Diego měl španělské jméno, anglické příjmení a bydlel v České republice. Jejich rodina má kořeny ještě ve Franci a Irsku. Pozdravila jsem ji a objala. Diana mi vzala kufry a nechala je na chodbě. Rozhlédla jsem se po době. Jako vždy byl dokonale uklizený a z kuchyně se linula neodolatelná vůně.

Ze schodů právě scházela Marta, Diegova sestra. Jakmile mě spatřila, rozběhla se ke mně a objala mě. I když se usmívala, v očích měla smutek. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale než jsem stihla něco říct, už mě strkala do kuchyni, kde Diana pekla nějaké koláčky. Marta mi dala jeden kousek a já ochutnala. Chutnal výtečně. Jako všechno, co Diana uvařila. Talíř s koláčem jsem odložila.

„Nechutná?“ zeptala se Diana.

„Je výtečný, ale... Co se děje? Stalo se něco?“

„Jak... jak víš, že se něco stalo?“ zeptala se Marta zaskočeně.

„Tuším to. Vidím to ve vašich očích.“

„Pravda je taková...“ Diana se odmlčela. Pokývnutím hlavy jsem ji pobídla k pokračování. Nadechla se řekla: „Diego je mrtvý.“

Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt? Zapomeň! – Prolog: