OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrťák 2 (2. část)

21.08.2024 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 154×

Ubytovali jsme se v prvním motelu zpět v Řecku, na který jsme cestou narazili. Nejlepší způsob jak zmást nepřítele je udělat přesně to, co by nečekal. A kdo by čekal, že se znovu přeneseme zpět do Řecka, když nás tady našli. Pod svícnem je největší tma, říká se. Nevypadalo to, že by v motelu bylo ubytováno moc lidí, a soudě dle té špíny a bordelu se ani nedivím. Vlézt do té sprchy byl pro mě nemyslitelný úkol, ale zvládl jsem ho. Hned jsem se převlékl do trenek a trička na spaní. Riley už spala, když jsem vylezl z koupelny. Odpočíval jsem v posteli se zavřenýma očima a rukama za hlavou, po pár minutách jsem se znovu propadl do hlubin podobných spánku. A byl jsem za to vlastně rád, mám totiž na něj pár otázek. Jakmile se obraz začal formovat, zapojil jsem svou mysl a přetvořil krajinu do paloučku u pohoří Parnas.

„Dozvěděl ses něco užitečného od Velvet?“ Vynořil se zpoza vysokého modřínu poblíž paloučku.

„Teď tu budu klást otázky já,“ vyjel jsem na něj. „Proč si mi neřekl, že je Jerome taky Nefilim, když jsem se před tím o něm zmínil?“ Zmateně na mě koukal, ale já mu jeho výraz nevěřil.

„Já to nevěděl, nikdy jsem se s ním vlastně nesetkal dost blízko na to, abych cítil jeho magickou energii.“ Zamračeně s vráskou mezi obočím jsem ho pozoroval. Pochopil, že mu nevěřím. „Nevěříš mi,“ pronesl. Opravdu se mi těžko chtělo věřit tomu, co říká.

„Já nevím. Nevím, jestli můžu.“

„Asi ses už rozhodl.“ Nemínil tím ale rozhodnutí ohledně důvěry.

„Já se snažím, vážně.“ Raději jsem změnil téma. Na jeden nádech jsem ze sebe začal chrlit první věty, co mi proběhly myslí. „Potřebuju získat kapku Jeromovy krve, abych od věštkyně zjistil, kdo je jeho otcem. Potřebuju něco, od čeho se můžu odrazit, nevím, kterým směrem postupovat, abych prokázal, že toho chlapce v nemocnici zachránil on a ne Riley. Potřebuju je svést z její stopy,“ vydechl jsem nakonec. Chvíli si mě pozoroval, snažil jsem se telepaticky napojit na jeho myšlenky, abych věděl, co se mu honí hlavou, ale čekal to. Postavil si bariéru. Tenhle snový svět funguje úplně stejně jako reálný. Jelikož spolu sdílíme sen a naše mysl je propojená, člověk by řekl, že číst myšlenky druhé osobě bude jednoduché. Ale není. Snad si nemyslel, že jediný důvod, proč s ním teď mluvím, je ten, že něco potřebuju. Řekl jsem to asi tak třikrát. Povzdechl jsem si. Chystal jsem se odpojit. Uvědomil si, co se chystám udělat, a promluvil, aby mě zarazil.

„Nech to na mně.“

„Co?“

„Zajistím kapku jeho krve a donesu jí věštkyni. Ty se tam už vrátit nesmíš, hned budou vědět, že tam jsi. Navíc to tam budou určitě hlídat. Pak se s tebou zase spojím a předám ti informace.“ Pletu se v něm. Od začátku se v něm pletu. Co když Lucifer vůbec není ten zlý?

„Budu tě zas čekat,“ řekl jsem mu. „Kde přesně najdu toho tvého přítele, toho šamana?“

„Musíš do středu Tasmánského ostrova, do Wilburville. Řekni mu, že jsi ode mě. Dluží mi pár laskavostí.“ Přešel ke mně a položil mi dlaň na tvář a pak se sen rozplynul. Probudil jsem se. Neptejte se, proč to udělal. Čeká nás další cesta. Tentokrát do Austrálie, ze které se nějak musíme dostat na ostrov. Snad Lucifer zajistí Jeromovu krev a budeme vědět víc. Vedle mě Riley vystřelila z postele, leknutím jsem sebou trhl. Nečekal jsem to.

„Co se děje?“ Zmateně jsem se na ni díval. Nečekal jsem, že tak vyletí.

„Našel mě, on mě našel.“ Nechápal jsem, o kom to mluví. Kdo ji našel?

„Uklidni se. Pověz mi, co se děje?“ snažil jsem se ji konejšit.

„Byl tady. Ví, kde jsme.“

„Kdo?“

„Jerome, nějak se na mě ve spánku napojil. Nechtěla jsem mu nic říkat, ale vytáhl to ze mě.“ To není možné.

„Riley, pokud to ty sama nepovolíš, nemůže se jen tak někdo na tebe napojit?“

„Bránila jsem se, ale nějak jsme splynuli. Bylo to zvláštní a zároveň strašně povědomé. Cítila jsem z něj svou vlastní moc. Myslíš, že když je taky Nefilim, tak se můžeme navzájem propojit?“ Upřímně jsem si to nemyslel. Muselo v tom být něco mnohem většího. I když jsou oba stejného druhu, i tak se jejich moc musí nějak od sebe lišit. Je to jako s DNA, ani dvojčata nemají stejný vzorek, vždycky budou něčím jedineční. V magickém světě by to mělo být stejné, přesto tu stále visí otázky. Nefilim nikdy nebyli dost prozkoumáni na to, abychom o nich věděli více.

„To nevím, ale zjistím to. Teď musíme pryč, pokud ví, kde jsme, bude tu každou chvíli.“ Popadli jsme své věci a oba jsme v nočním prádle vyběhli z motelu. Museli jsme se co nejrychleji dostat z Řecka do Austrálie.

Po tom, co jsme se od motelu dostali dost daleko na to, abychom se mohli převléknout do všedního oblečení a neběhali po městě ve spodním prádle, jsme se na chvíli zastavili a dopřáli si pár minut oddechu. Mezi tím jsem našel spoj z Řecka do Austrálie. Lustroval jsem letové plány a nejlépe nám vycházel let v devět hodin ráno z Athén s jedním mezipřistáním v Hamadu a pak do Melbourne. Od letiště jsme momentálně necelé tři hodiny. Autem.

„Musíme se zviditelnit a pojedeme na letiště taxíkem, jinak bychom to nestihli,“ řekl jsem Riley, když jsem v aplikaci, kterou jsem si stáhl přivolal taxi.

„Máme vůbec nějaké peníze na zaplacení?“

„Budeme mít.“ Napsal jsem esemesku Luciferovi, ve které jsem ho žádal, aby mi poslal pár peněz a doufal jsem, že se nikdo nebude pídit po tom, proč posílá reálné peníze doprostřed Řecka. Zanedlouho se mi v kapse objevilo pár papírových bankovek.

„To ti poslala Morana.“ Zvedl jsem hlavu od kapsy a zadíval se jí do očí. Kývl jsem hlavou na souhlas. Teď ještě nemůže znát pravdu. Taxík dorazil za jedenáct minut, než jsme nasedli dovnitř a nechali se odvézt na letiště, znovu jsem rozdupl jednorázový telefon, ze kterého jsem Luciferovi poslal esemesku, aby nás nikdo nenašel a vydali jsme se na cestu. Na letišti jsme hledali, ze které ranveje nám to letí, když jsem si všiml podezřele vypadajících osob procházejících mezi lidmi. Zatím jsem necítil jejich energii, v tom množství lidí se všechno mísilo do sebe. Že jsou to nadpřirozené bytosti se mi potvrdilo ve chvíli, kdy jedna malá holčička prošla přímo skrze jednoho z nich. Zatáhl jsem Riley za ruku a vedl ji k obchodu, kde prodávali různé věci s logem leteckých společností včetně oblečení. Oběma jsem nám vzal dvě kšiltovky.

„Nasaď si ji a schovej si pod ni vlasy,“ řekl jsem Riley a podal jí kšiltovku. Udělala přesně to, oč jsem ji požádal. Sám jsem si kšiltovku nasadil na hlavu a kšilt si trochu stáhl dolů, aby mi nebylo vidět do obličeje. Ze stojanu na brýle jsem si vzal první falešný pár, který mi padl do ruky. „Nevzbuzuj moc pozornosti, drž se u mě a nekoukej se po lidech. Jsou tu hledači.“ Jednou kývla na souhlas. Snažil jsem se nás protlačit skrz dav ke vchodu k jednotlivým terminálům. I přes to, že jsem si počínal opatrně, jsme neunikli slídivým očím hledačů. Rozpoutala se honička.

„Běž!“ křikl jsem na Riley a doufal, že mě následuje. Utíkal jsem směrem k terminálům, cestou se snažil vyhýbat lidem, kteří by se hodně divili, kdyby do nich narazila neviditelná síla. Zprava nám do cesty vběhl jeden hledač, okamžitě jsem stočil směr doleva a snažil se proběhnout mezi židlemi a stoly jednoho občerstvení. Cestou jsem srazil židli, když se jeden z hostů zrovna chystal odejít a vsunul mi ji přímo do cesty. Zakopl jsem a natáhl se jak široký, tak dlouhý na zem. Udělal jsem přemet a postavil se znovu na nohy a utíkal dál. Riley mi byla v patách. U terminálů jsem se vydal vpravo, kde hlásali náš let. Skrz okno jsem si všiml, že do letadla nakládají poslední zavazadla. Hledači byli asi dvacet až třicet metrů za námi. Přeskočili jsme turniket a doufal jsem jen, že neviděli do kterého terminálu jsme zaběhli. Pravděpodobně se rozdělí a budou hledat zvlášť. U pultu před vchodem do letadla stál poslední člověk, letuška se akorát chystala zavírat dveře. Za sebou jsme uslyšeli hluk, ale nikoho jsem zatím neviděl. Na poslední chvíli jsme vběhli do tunelu a vydali se k letadlu. Dveře za námi zacvakly a následovala nás pouze letuška. Buď na nás budou čekat na letišti v Melbourne a nebo jsme měli štěstí a unikli jsme jim.

V Hamadu jsme strávili necelou hodinu, než odbavili ty, kteří zde vystupovali a kteří nastupovali. Jelikož tohle letadlo nemělo první třídu, tak jsme seděli vzadu na prázdných sedadlech mezi ostatními cestujícími. V Hamadu tu nastoupila rodina s uřvanými dětmi, která měla rezervovaná přesně naše sedadla, byli jsme tedy nuceni si přesednout do přední části, kde se místa uvolnila. Zbytek cesty jsme odpočívali.

Z letiště v Melbourne jsme se svezli autobusem do centra města, odkud jsme se pěšky dostali do St. Kilda, méně frekventované přístaviště, ze kterého mimo jiné také jezdí loď do Tasmánie. Dalo by se tam z Melbourne letět, ale i když let vyjde časově náročně mnohem lépe, protože lodí se na Tasmánii jede přes noc, letenky jsou v tuto dobu děsně drahé, a tak letadla létají pouze párkrát za týden. Ovšem poslední letadlo tento týden letělo včera večer. V St. Kildě jsme počkali do setmění, nastoupili na loď a vydali se vstříc tasmánskému ostrovu. Lidí bylo na lodi po málu, našli jsme si volná místa na lavičce stranou od ostatních cestujících, kde jsme se uvelebili a odpočívali. Hluk moře a kolébání lodi na vodě Riley pomohlo rychle usnout. Do Devenportu dorazíme za dvě hodiny. Celé tohle cestování bylo velmi náročně a vyčerpávající. I já sám jsem se cítil pod psa. Zavřel jsem na chvíli oči. Chvíle se protáhla na hodinu a půl a k ránu, necelou půlhodinu od ostrova jsem ucítil, jak se na mě Lucifer snaží napojit. Sen se přetvořil dle mého uvážení. Seděl jsem na lodi, on seděl naproti mně.

„Kde to jsme?“ zeptal se mě.

„Na lodi, nevidíš,“ usmál jsem se.

„Ano, to vidím.“ Rozhlédl se kolem. „Jedeš na ostrov lodí?“

„Letadla v této době létají jen zřídka.“

„Mám pro tebe novinky ohledně Jeroma.“ Napřímil jsem se a čekal na to, co mi řekne. „Mám Jeromovu krev a nemusel jsem pro ni chodit daleko.“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Tím myslím, že ten bastard přišel za mnou sám. Evidentně si nás všiml na tom mém plese a…“ odmlčel se. „Tohle se ti nebude líbit, ví o tom, co se tam stalo.“ Zatrnulo ve mně. Zatím jsem se nezmínil o tom, co přesně se na tom plese odehrálo. Je to velice osobní věc. Možná jste si něco málo už domysleli, ale pro zatím si to nechám pro sebe, dokud nenastane ten pravý čas. „Řekněme, že se mě pokusil vydírat, tak jsem mu jednu vrazil. Nejdřív mi tedy nabídl spolupráci, kterou jsem odmítl, a pak mě vydíral. Tu krev jsem musel sbírat ze země ve svém paláci pomocí injekční stříkačky. Měl bys mi děkovat.“ Chystal jsem se mu odpovědět, ale najednou se zarazil a rozhlédl kolem sebe. „Tohle není dobré,“ pronesl. „Musím končit, někdo tu je.“ S těmi slovy se sen rozplynul a já se probudil do noci.

Pevně jsem doufal, že nikdo neví o naších schůzkách. Mohl jsem se jen domnívat, kdo se k němu přikradl v tento čas a proč. Snad mi dá brzy vědět o dalším postupu ve věci s Jeromem. Zakotvili jsme v Devenportu, Riley měla už zase hlad, a tak se zviditelnila a zaskočila si do přístavní restaurace na něco k snědku, Lucifer mi poslal víc lidských peněz, než jsem žádal. Zůstal jsem sedět na lavičce u mola a pozoroval moře. Podle šedých mraků, které se tyčily v dáli, sem za nedlouho dorazí silná bouře. Rád bych, až dorazí, byl dávno zpátky v Melbourne, ale bouře postupuje rychle. Celý ostrov by se dal projít během pár hodin, ale až sem dorazí, budeme pravděpodobně maximálně na cestě zpátky do přístavu. Když se Riley vrátila, svezli jsme se kousek do středu ostrova na jeepu někoho, kdo zrovna projížděl kolem. Hned, co jsme vjeli do pralesa, zaútočily na nás nepatrné magické vibrace. Seskočili jsme z jeepu, který jel stále dál do Wilburville, a vydali se směrem, kam nás táhla naše moc. Kolem se rozprostíraly jen stromy pralesa obalené liánami a rostlinou zvanou Hedera Helix, neboli břečťan popínavý. Prales houstl, v korunách stromů skřehotali ptáci, především tukani a po větvích lezly koaly. Ve vzduchu jsem ucítil vůni ohně, museli jsme se pomalu přibližovat. Minuli jsme jezírko s malým vodopádem, v němž skákalo pár modro žlutých jedovatých žab, pravděpodobně kříženec Phyllobates terribil a Phyllobates bicolor – pralesničky - a prošli skrze houští. Ocitli jsme se na malé pláni, kde před námi doutnaly uhlíky ohně, nad nímž už mouchy okusovaly zbytky spáleného masa a na provizorní šňůře, která se táhla od dřevěné chaloupky ke kmeni blízkého stromu visely potrhané hadry. Po zádech se mi od krku prohnala husí kůže. Něco se mi tu nelíbilo, čím blíž jsme se blížili k chaloupce, tím víc ten pocit byl silnější. Asi pár kroků od vchodu jsem to ucítil. Ve vzduchu se vznášel hnilobný, kovový pach krve. Aroma bylo tak silné, že mi začalo obracet vnitřnosti vzhůru nohama.

„Zůstaň raději tady, omrknu to.“ Zastavil jsem Riley rukou. Pomalu jsem vlezl do domečku a okamžitě se mi zvedl žaludek, jeho obsah jsem udržel zuby nehty uvnitř sebe. Šaman ležel na zemi domečku v kaluži krve roztržený vejpůl. Dotkl jsem se jeho těla. Podle teploty a zápachu, který zaplavil celý vnitřek domečku už tu leží pár hodin. Otočil jsem se a vyšel ven, ten smrad jsem už nemohl déle snášet.

„Je to špatný?“ zeptala se s obavami.

„Velmi. Je roztržený vejpůl.“

„Nějaké zvíře?“ Ostražitě se rozhlédla kolem a hledala nějaké stopy naznačující, že šamana zabilo divoké zvíře.

„Těžko, řez je čistý, zvíře by zanechalo v mase otisky zubů.“ Jediné dravé zvíře, které tu žije, je tasmánský čert, který je zde od vyhynutí vakovlka jediným žijícím vačnatcem. A ten by nedokázal roztrhnout člověka na dvě části. „Měli bychom vypadnout. Musíme najít jiný způsob, jak se…“ Moje úvahy přerušilo šest bytostí oblečených v černém, které se postupně objevovaly kolem nás a vytvořily tak nepropustný kruh, ve kterém nás uvěznily. Každý z nich měl na obličeji masku kostry. Lovci. Pro nás smrtky toto bylo výsměchem, lovci neměli právo nosit tyto masky, jen smrtky vypadají jako kostry. Lovci jsou brutální skupina vyvrženců, kteří nazývají sami sebe řádem nadpřirozených. Nikdo neví, kde se nachází jejich sídlo ani kdo přesně je jejich členem. Většinou se jedná o ty, kteří byli vyvrženi z našich řad za nějaké závažné činy, nebo přeběhlíci, kteří přenášeli informace.

„To vy jste zabili toho šamana?“ optal jsem se.

„A co když ano?“ Ale proč? ptal jsem se sám sebe. A je náhoda, že tu na nás narazili? Nebo není?

„Kdo vás poslal?“ Myslím, že jsme oba s Riley tušili, čí je to práce.

„Neptáme se na jména, zajímá nás odměna.“ Překvapivé.

„Jaká odměna je vypsána za naši hlavu?“ zeptal jsem se, ale odpovědi se nedočkal. Mlčeli. „Dobře, nemusíte odpovídat. My už půjdeme.“ Začali jsme couvat.

„Vy se odtud živý nedostanete.“ V rukou se jim zhmotnily zbraně. Ostré a dlouhé. Takhle se neubráníme, a pokud vyvoláme své schopnosti, budeme mít opět jen pár minut na to, abychom opustili toto místo. Nejlépe celý ostrov. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Přesně jak jsem předpokládal, bouře se sem dostala rychle. Zajímalo mě, zda to Zeus zařídil naschvál pro ztížení našich podmínek, nebo konečně jednal podle svého meteorologického řádu a nebo se zas na nebi nudil. Možností je spousta.

„Bez zbraní se bránit nemůžeme proti jejich arzenálu,“ pošeptala Riley, slyšel jsem každé slovo zřetelně a jasně, jako by ho řekla nahlas. Výhoda vynikajícího sluchu.

„Já vím,“ odvětil jsem. „Musíme přivolat svoje zbraně, ale od té chvíle budeme mít jen pár minut na to zmizet, takže to musím tady vyřídit rychle. Jsi připravená?“

„Jako nikdy.“ Přivolali jsme každý svou vlastní kosu. Déšť zesílil a byl tak prudký, že skrz něj šlo stěží vidět ostatní zúčastněné. Bitka začala. Vzduchem odskakovala krev z utržených ran a jiskry pokaždé, když se do sebe zasekly magické zbraně. Někteří z lovců disponovali zbraněmi pokrytými ohněm nebo z nich odlétávaly blesky. Riley zasáhla jednoho z nich kosou do krku a dekapitovala mu hlavu, zezadu na ni skočil jiný, který se jí chystal zabodnout hořící meč do zad, a tak jsem máchl svou kosou a přeťal mu ruku. Meč ještě v pevném sevření jeho pěsti dopadl na zem. Riley se otočila a postarala se o druhého z nich. Čtyři zbývají. Skočil jsem na dalšího a kosou mu přeťal šlachy na nohou, svezl se k zemi a snažil se plazit pryč. Daleko se nedostal, jeho hlava se po zásahu mé kosy odkutálela do nedaleké trávy. Vrhl se po mně další, mezitím co jsme bojovali, a Riley byla zaneprázdněná dalším z nich, se k mým zádům přikradl ten poslední. Bokem mi projela ostrá bolest, když do mě zabodl meč, od kterého odkapávaly kapky černého hnusu. Lovec přede mnou se chystal zasadit mi ránu do krku, okamžitě jsem se sehnul dolu a podkopl mu nohy. Ohlédl jsem se po Riley, která se zrovna vypořádala se svým soupeřem. Odkutálel jsem se pryč a neohrabaně se postavil na nohy. V boku mě pálilo a sotva jsem dýchal. Proti mně se vyřítil ten, co jsem mu podkopl nohy a druhý ho následoval. Když ten první vyskočil do vzduchu a chtěl mě seknout, přikrčil jsem se a máchl kosou do výšky. Přeřízl jsem ho vejpůl, stejně jako oni toho šamana a jako vodopád mě od hlavy k patě pokryla silná sprška krve doprovázející vnitřní orgány. Vypadal jsem jako Carrie, naštěstí mi krev z očí brzy smyl déšť. Poslední lovec se zarazil, podíval se na mě, pak na Riley, která se k nám přibližovala, načež zbaběle zmizel.

„Vypadáš odporně.“

„Děkuji za kompliment. Jsi v pořádku?“

„Já ano, ale ty nevypadáš dobře,“ odvolal jsem svoji kosu a klesl na kolena. Meč, kterým mě bodli, musel být pokryt jedem. Působil na mé orgány a postupně je ničil.

„Musíme okamžitě pryč,“ pronesl jsem zadýchaně, oči jsem měl plné krve smíchané s deštěm. Pomalu se o mě pokoušely mdloby. Jen jediný jed na světě může odrovnat smrtku. Zartax. Směs různých výtažků z jedovatých rostlin a zvěře s příměsí trochy magie. Nezabije mě to, ale pokud nedostanu protilátku, budu trpět. A hodně.

„V tomhle stavu se daleko nedostaneš.“ To má pravdu. Nedokázal bych dojít ani na stezku, která vede z pralesa. „Musíme se přenést.“ Jenže kam? Nemáme moc času, musíme jednat.

„Měl bych nápad. Ale je to kurva riskantní.“ Povytáhla obočí. „Přenes nás k Luciferovi, já nemůžu. Ten jed mi brání.“ Kývla hlavou a palouček v pralese se zamlžil a přetvořil v hlavní sál Luciferova paláce.

Poslední, co si pamatuji před tím, než jsem upadl do bezvědomí, byly černé lakované boty, které se blížily mým směrem. Topil jsem se v černi své mysli. Pořád dokola se mi opakovala jedna a ta samá scenérie. Byl jsem v temnotě, sám bez možnosti se bránit. Okolo se pohybovaly stíny, které se mě snažily dostat. Létaly kolem a skrz mě, zanechávaly šrámy na mé holé kůži. Pak vše ustalo. Přede mnou se objevila Riley, jeden ze stínů svíral její hrdlo a pokaždé jí ho podřízl. Padl jsem bezmocně na kolena. Nemohl jsem nic dělat. Na zemi se do mě pustil chlad a urputná bolest, kterou mi způsoboval jed, který koloval v mých žilách. Nakonec se znovu objevily stíny a roztrhaly mě na kusy a já se opět topil v černi své mysli. Potom jsem se probudil a vše se odehrávalo znovu. Úplně stejně.

Probudil jsem se z bezvědomí, víčka mi nešla odlepit od sebe, ale vnímal jsem, že ležím v něčem měkkém. Postel. Cítil jsem se hrozně, jako by mě přejel vlak, podupalo stádo volů a nakonec ještě přejel parní válec. Hrozně jsem se potil a bolelo mě celé tělo. Stěží jsem dokázal zvednout končetiny. Podařilo se mi otevřít oči, koukal jsem do stropu, který jsem nepoznával. Nejsem u sebe doma. Velmi pomalu a opatrně jsem se snažil v posteli nadzvednout, abych se mohl rozhlédnout, kde přesně se nacházím. Vedle postele z každé strany stál noční stolek, na němž tkvěla lampička. Na pravé straně pod lampičkou ležela sklenice vody. Byl jsem v deliriu a zmatený, tohle není moje ložnice. Koukal jsem po místnosti a snažil se určit, kde se nacházím. Absolutně nic mi tu nebylo povědomé a pak jsem si toho všiml. Obraz visící nad postelí, který hrál směsicí zářících barev, především červené, oranžové a žluté. Obraz vyobrazující postavu sedící na trůně v záři plamenů pekelného ohně, která svírá v rukou své magické kopí. U všech mrtvých smrtek, nemohl jsem být tam, kde jsem byl.

Luciferova ložnice je velmi vkusná a stylová. Potrpí si na minimalistický styl. Místnosti dominovala knihovna plná knih na pravé straně, která zabírala minimálně polovinu stěny. Nebyla zde žádná okna, ale ty kompenzovala velká plazmová televize naproti posteli.

„Vzhůru, Šípková Růženko?“ Lucifer seděl v křesle vedle postele a v rukou dřímal jednu ze svých knih s názvem smrt číhá ve tmě. Jak příhodné, pomyslel jsem si.

„Jak dlouho jsem spal?“ Spíš jsem sípal, než že bych vydával souvislá slova. V krku jsem měl sucho, sáhl jsem po sklenici vody a svlažil své hrdlo. Studená tekutina proudila do mých útrob a hned mi bylo lépe.

„Asi dvacet sedm hodin.“ Zakuckal jsem se vodou, kousek se mi dostal do plic a rozkašlala jsem se. Celých dvacet sedm hodin?

„A Riley?“

„Ta je vedle v pokoji, Před hodinou usnula. Nechtěla se od tebe hnout, dokud nebude mít jistotu, že se probereš, ale byla celkem dost unavená. Poslal jsem ji do postele.“ Ulevilo se mi, když jsem věděl, že je v pořádku.

„Ví někdo, že jsme tady?“ Jeho výraz zkameněl.

„Samozřejmě, volal jsem to Moraně, čeká dole, až se probudíš.“ Zatrnulo ve mně a vytřeštil jsem na něj oči hrůzou. Proč musím mít takovou smůlu. Neměl jsem mu nikdy věřit. Podrazil mě. „Tak už přestaň s těmi černými myšlenkami. Myslíš, že bych to po tom všem udělal?“ Zastyděl jsem se. Doslova jsem se zastyděl.

„Promiň. Děsně jsi mě tím vyděsil,“ zamručel jsem. „Díky, že jsi mě z toho dostal,“ hlesl jsem.

„Máš hlad?“ optal se vřele.

„Jako vlk.“ Mávnutím ruky mi na klíně vyčaroval tác s jídlem. Vůně byla lahodnější, než samotná chuť toustů. Zatracené nefungující, posmrtné, chuťové buňky. „Co bude teď?“ zeptal jsem se mezi sousty s pusou plnou jídla.

„Nejdřív se najez, pak ti řeknu novinky.“ Skoro jsem nedýchal. Myslí novinky o Jeromovi. Rychle jsem do sebe začal házet kousky pozdní snídaně, nebo to byl pozdní oběd, až mi z toho bylo špatně. Po dojedení jsem odložil tác na stolek a chystal se vylézt z postele, odkryl jsem peřinu a zjistil, že jsem nahý.

„Sakra,“ utrousil jsem. Magicky jsem se oblékl. „Tak spusť.“ Zadíval se na mě s našpulenou pusou a jedním obočím zvednutým.

„Ty se nevzdáš, co?“

„Nikdy.“

„Byl jsem s jeho krví za Velvet a podle všeho je to Michaelův syn.“ S otevřenou pusou a vykulenýma očima jsem na něj zíral neschopen vydat ze sebe jedinou hlásku. Sesunul jsem se zpět na postel a mumlal si pro sebe. Lucifer si přidřepl vedle mě, položil mi ruku na stehno a snažil se upoutat mou pozornost. To je tedy něco, vířilo mi hlavou. Tak Jerome a Riley jsou ve skutečnosti sourozenci. Každý je sice jinak starý, nejspíš, ale pokrevně jsou spříznění. Teď to všechno dávalo smysl, jak se mohl napojit na její moc a spojit se s ní ve snu. Najednou jsem se začal třást, pak to přestalo a na tváři mi přistála facka. „Kyle! Prober se.“ Začal jsem vnímat jeho hlas.

„Proč mě biješ?“ mračil jsem se na něj.

„Byl jsi jak v limbu. Absolutně jsi nereagoval, když jsem na tebe mluvil.“ V obličeji byl zamyšlený.

„Promiň, jen mi došlo něco, z čeho se Riley zblázní.“ Nechápavě se na mě zamračil. „Michael je totiž i Rileyn otec. Vypadá to, že zemi navštěvoval častěji, než se myslelo. Sice je starý jak Metuzalém, ale nechápu, že neví, co je to kondom.“ Lucifer se rozesmál a jeho hlas mě šimral v uších. Přišel jsem mu vtipný?

„To jsou mi novinky. Takže ona má sourozence.“ Pokýval jsem mu na souhlas.

„Musíme jí to hned říct.“

Potichu jsme vešli k Riley do pokoje, sedl jsem si vedle ní na postel a něžně ji vzbudil, aby se nevylekala. Otevřela ospalé oči a zamžourala do slabého světla lampičky, kterou Lucifer rozsvítil na druhé straně místnosti. Pomalu se posadila.

„Vypadáš dobře,“ pronesla. „Jsem ráda, že jsi zase v pořádku.“

„Děkuji, že jsi mě sem dostala,“ usmál jsem se. „Riley, musíme si promluvit.“ Zmateně koukala, když mi úsměv zmizel ze tváře.

„Co se děje?“

„Máme informace o Jeromovi. Neříká se mi to snadno, ale víme už, kdo je jeho otec.“ V rukou žmoulala kus peřiny.

„Tak povídej.“ Div tu peřinu nedočkavostí neroztrhala. Podíval jsem se na Lucifera, který na mě kývl. Zhluboka jsem se nadechl a řekl jí novinky, které jsem se dozvěděl.

„Jeromův otec je Michael.“ Jen hlesla. Nic neříkala. Napojil jsem se na ni telepaticky, ale nebyl jsem schopný zachytit jedinou myšlenku. Nedokázala si je urovnat. „Riley?“ oslovil jsem ji jemně. Snad neupadla do stejného stavu, jako před chvílí já. Nerad bych jí budil fackou jako mě Lucifer.

„Já mám bratra?“ Její výraz byl zmatený. „A zrovna takového pitomce, jako je Jerome?“ Pousmál jsem se.

„Je mi líto, že to musíš zjistit takhle.“ Kývla na souhlas.

„Jak teď chcete postupovat?“ zeptal se Lucifer.

„Jestli máš nějaké rady, tak sem s nimi, protože já jsem teď mimo své možnosti.“ Seděli jsme všichni u ní na posteli a koukali se na sebe. Nikdo z nás hodnou chvíli nic neříkal. Jak se dostat z téhle šlamastiky? Dostali jsme se už tak daleko, nemíním to nyní vzdát. Musí existovat způsob, jen je třeba ho najít. S nápadem přišel Lucifer a v první chvíli se mi vůbec nelíbil.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrťák 2 (2. část):