Smrťák 3 (1. část) • OurStories.cz ~ naše povídky

Rileyno jméno se na pergamenu poslední tři měsíce stále posouvá do popředí a do pozadí. Nezadržitelně se blíží ke svému vrcholu a Kylovi tak připomíná skutečnost toho, co bude muset udělat v momentě, kdy mu její jméno bude na pergamenu svítit červeně. V tu chvíli totiž bude muset sebrat její duši. V tu chvíli se mu opět změní život. Ví, že pokud se dostanou do tohoto bodu, bude všemu konec. S Luciferem se snaží najít skulinu a přijít na to, jak Riley zachránit. Podaří se jim to? Zachrání Riley včas, nebo budou svědky jejího skonání?

Včera (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 43×

Upřeně zírám na ten zatracený kus pergamenu, dneska nejméně po šedesáté sedmé, a očima propaluju jedno jediné jméno, jako bych ho mohl svým propalujícím pohledem posunout zpět na konec stránky a dopřát si tak víc času na řešení. Za poslední tři měsíce se neustále posouvá do popředí a do pozadí, skáče sem a tam, zespodu pergamenu se přesunulo téměř nahoru, přibližuje se k vrcholu a pomalu se z něj stává skutečnost toho, co přijde, když to nezastavím. Jak to můžu zastavit? Je tu vůbec šance, že se to zastavit dá? Od chvíle, kdy mé oči na pergamenu spatřily ty dvě černě napsaná slova, se zaobírám různými, starými, magickými anály a snažím se najít i ten nejmenší kousek informace, která by mi pomohla vyřešit tuhle patovou situaci. Věnuji se tomu každou svou minutu volného času, přes den i v noci, nepamatuji si, kdy jsem naposledy odpočíval a na to, že jako smrtka nemusím spát, se mi zavírala oční víčka a hlava mi skoro padala na stůl. Ale nejsem v tom sám. Lucifer mi stojí po boku. Náš vztah je stále v začátcích a díky této situaci se mu pořádně ani nevěnujeme. Tráví spoustu času u mě a já u něj, ale v devadesáti devíti procentech máme hlavy zabořené v prastarých magických knihách a hledáme informace, jak zachránit mou nejlepší kamarádku a Luciferovu neteř.

Ztrácím se v myšlenkách, unášejí mě daleko od reality, v hlavě se mi dokola opakují slova, na které zírám v pradávné, tisíce let staré knize magie, jejíž stránky jsou žluté a zašlé časem. Smrt nelze obelhat. Smrt nelze obelhat. Jako smrtka, tisíce let sbírající duše mrtvých, to pochopitelně vím, ale neodradí mě to od toho hledat skulinu. Najdu způsob, jak smrt obelhat. Vím to. Alespoň se sám sebe snažím přesvědčit.

Probere mě, když kolem mého obličeje prosviští černě vázaná, kožená kniha.

„Kurva drát,“ zakřičí Lucifer, jehož hlas se odrazí od stěn a jako šepot se ke mně znovu vrací jeho naštvaná slova. Kniha narazí do zdi po mé pravici, tvrdé kožené desky se ohnou na druhou stranu a odlétne od ní pár zastaralých, zažloutlých stránek, sveze se po zdi k zemi a zůstane otevřená na stránce jakéhosi pradávného zaklínadla. Pohlédnu zpět na Lucifera, sedí na židli se zakloněnou hlavu, rukama se drží za své blonďaté vlasy a v obličeji má ten samý zoufalý výraz, který sužuje i můj obličej. „Žádný způsob není,“ pronese zoufale a bouchne pěstí do stolu.

Takovou informaci odmítám akceptovat. „Nějaký způsob musí existovat. Takhle to nemůže skončit.“ Zvedne hlavu a podívá se mým směrem. Oči se mu lesknou, těžko se můžu domnívat, zda je to skutečností našeho případu nebo tím, že mi hrozně touží pomoci, ale je bezbranný. A Lucifer nemá rád, když je bezbranný.

„Kyle, prošli jsme všechny magické knihy, kterými disponuji, a že disponuji velmi prastarými a mocnými knihami, jejichž použití je zcela zakázané. Ani v jedné není informace o tom, co potřebujeme.“

„Nemůžu to takhle přijmout,“ šeptám.

„Já to nepřijímám. Jen konstatuji fakta.“ Vím, že to tak nemyslel. Sám nechce věřit tomu, že to takhle skončí. Oba se snažíme najít cestu ven, jenže to vypadá, že marně. Zvednu se a vydám se směrem k jeho komnatám, dneska už na to nemám sílu. Za sebou uslyším vrznutí židle a jeho kroky, které mě následují. Zítra je také den, pomyslím si.

Riley se poslední tři měsíce vyhýbám, jak to jen jde. Je to snazší, když spolu nesdílíme kancelář jako kdysi. Od doby, co Riley sebrali status smrtky a převzala místo po Sereně, která byla před třemi měsíci, ve stejné době, co Riley přišla o status, zabita jiným magickým nesmrtelným, který za to teď na věky hnije v magicky střežené kleci v hlubinách pekla, ji vídám jen na recepci před Moraninou kanceláří, nebo když se domluvíme na obědech s Akane a Yone, které se ale také snažím zúžit na minimum. Vypadá to ale, že si toho Riley zatím nevšimla. Nedokážu se jí podívat do očí, nechci si připouštět fakt, že jednou budu muset sebrat její duši.

V kanceláři se místo práce věnuju hledání prastarých odkazů, je mi jedno, že z vedení můžou vidět, co se snažím dohledat, ale potřebuji se nějak hnout z místa. Celá ta situace s Rileyným jménem na pergamenu mě dost vyčerpává. Pořád nenacházím to, co potřebuji. Mám sto chutí znovu začít bouchat pěstí do zdi, uvnitř sebe mám zvláštní pocit, který mě mate. Hemží se to uvnitř mě pocity, směsicí, z nichž spoustu z nich jsem necítil věky. Na tváři mě něco zalechtá, vztáhnu k ní ruku, když ji odtáhnu zjistím, že jsou prsty mokré. Slza? Já brečím? Postupně se mi po tváři spouštějí další slzy. Teď už nevím, jestli jsou to slzy žalu nebo štěstí, že po tisícovkách let znovu dokážu plně projevovat emoce. Otřu si je hřbetem ruky zrovna včas, ozve se slabé zaklepání a dveře se otevřou. Stane v nich Riley. Někdy je opravdu těžké si od ní udržovat odstup.

„Víš přeci, že nemusíš klepat,“ opakuji jí pokaždé, když mě navštíví.

„Už to není i má kancelář. Máš čas na oběd?“ Snažím se zuby nehty držet slzy, nedokážu se jí dívat do očí a stále jí lhát. Vstanu, přejdu k ní a obejmu ji. „Děje se něco, Kyle?“ Odtáhne se ode mě a zakouká se mi do tváře, asi poznala, že jsem plakal. „Pane bože, neříkej, že jste se s Luciferem pohádali?“

„Ne, nic takového. Jsem jen teď moc vyčerpaný.“

„Možná bys mu měl říct, aby tě v noci taky někdy nechal odpočinout.“ Mrkne na mě a já se rozesměju. Tohle mi bude chybět, pokud nezjistím, jak to zastavit. Vždycky mi dokáže zvednout náladu svými průpovídkami.

„Tím to není, divila by ses, ale poslední dobou si hodně čteme.“

„Porno?“ optá se zvesela. Kéž by, raději bych si četl porno než ty knihy, které čtu. A hlavně, za jakým účelem je čtu.

„To především, nějak se musíme inspirovat. A teď pojď, docela se do mě pouští hlad.“ Vezmu ji za ruku a táhnu ji ven. Nemám dneska chuť, za to Riley dostala chuť na vietnamskou kuchyni. A proč ne? Když Vietnam, tak se vším všudy. Vyjdeme z velitelství a přeneseme se se do Buôn Ma Thuột, do jedné z nejvyhlášenějších restaurací ve městě a spořádáme, co se do nás vejde. Sice mi to nic moc neříká, ale voní to božsky. Riley si dala specialitu z úhoře, já snědl cokoliv, co nebyla ryba. Ryby nesnáším.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování