Smrťák 3 (5. část) • OurStories.cz ~ naše povídky

Po hádce s Luciferem se Kyle odebere zpět do jeho paláce, aby provedl kouzlo pro vrácení se zpět v čase. Změní nakonec Kyle pro záchranu Riley její minulost?

Dnes (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 12×

Každou svou mozkovou buňkou se soustředím pouze na ten den, kdy jsem potkal Riley. Kdy jsem sbíral duši Edgara Grahama, kterého ona zachránila. Vynořila se tenkrát odnikud. Bylo to pro mě překvapení, protože nebylo psáno, že Edgar má být zachráněn. Pamatuji si, jak jsem stál pod rozkvetlou sakurou, mou pozornost upoutal černý pudl a pak se roztrhl pytel s problémy, které se musely začít řešit. Já je musel začít řešit.

Sedím v Luciferově kanceláři v jeho paláci, před sebou na stole mám otevřenou tu samou knihu, v níž mě upoutala zmínka o cestování v čase. Podle instrukcí je třeba do misky smíchat kořen mandragory, ryzí zlato a pár očí bájného mořského tvora Skylla, a v neposlední řadě krev z Pegase. Sehnání všech ingrediencí mi chvíli času zabralo, děkoval jsem ale v duchu Luciferovi, že má tak dobře zásobenou spíž. Měl tam vše, co potřebuji k provedení onoho kouzla, které by mě mělo vrátit zpátky v čase do bodu, na který se snažím urputně myslet.

Miska musí být umístěna do pentagramu nakresleného mou vlastní krví. Sedím na zemi a misku pokládám doprostřed, v hlavě myslím na to, abych po návratu nezapomněl pentagram utřít, Lucifer by asi nebyl rád, kdyby ho tu viděl a připomínal mu, co jsem provedl. Přesně o půlnoci začnu odříkávat latinská slova a myslet přitom na místo, na kterém jsme se s Riley poprvé setkali. Živě si ho vybavuji v hlavě. Upínám se k němu.

Po úderu půlnoci se pustím do práce. „Retrahe me in tempore, et muta me eventa, quae ad calamitatem adducta sunt in futuro.“ S odříkáváním slov se ve mně vzedme silná vlna magie, prostoupí mi tělem a cítím její drápy zařezávající se do mých útrob. Ta síla je opojná, nyní již chápu, proč některé bytosti tíhnou k černé magii. „Benedictione tua praeterita mutabo et futura figam.“ V hlavě myslím na ten den před pěti lety. Uslyším ruch aut projíždějících po silnici a hlasy lidí bavící se mezi sebou a míjející mou osobu. Otevřu oči, stojím pod tím samým stromem, pod růžově rozkvetlou sakurou, kde jsem čekal kdysi na Edgara. Již není cesty zpět, už jen svou přítomností tady dost možná měním budoucnost. Pomyslím na Lucifera, přepadne mě lítost a výčitky. Co když tím vše pokazím?

Musím začít jednat, nesmím dopustit, aby Riley zachránila Edgara a já podnikl tuto cestu úplně zbytečně. Rozeběhnu se přes ulici směrem k hospodě, ve které Edgar momentálně nasává. Kouknu se na konec ulice na kostel, jehož hodiny ukazují, že se během pěti minut objeví mé tehdejší já pod sakurou. Zatočím vedle do knihovny, ve které Riley kdysi pracovala. Síla kouzla mě k ní táhne, jako bychom byli propojeni. Kouzlo je uzpůsobené tak, aby se napojilo na mou potřebu, na to, co chci tady změnit.

Vyběhnu schody, beru je po dvou, a začnu v davu lidí hledat dívku se zrzavou hlavou. Zrovna sedí na recepci a pomalu si balí věci a připravuje se k odchodu. Rychle musím přijít na způsob, jak ji zdržet. Čím menší zásahy budu dělat, tím lépe pro budoucnost. Ale i tak záchrana Edgara bude velkým zásahem, Riley mě nikdy nepozná, nepozná nadpřirozený svět a nepozná, co je ona sama zač. V tom spěchu mi nedojdou všechny následky mého počínání a neuvědomím si ten malý zádrhel.

V rychlosti se zhmotním a vezmu na sebe podobu prvního člověka, kterého jsem potkal cestou, když jsem utíkal po schodech do knihovny. Vezmu na sebe podobu postaršího pána, kterého jsem na schodech minul. Stojím u regálů s knihami, poberu jich pár do náručí. Uvědomím si, že je to oddělení fikce, nemám ale čas brát jiné knihy, Riley je už na odchodu a vydávám se směrem k ní. Když ji vidím, zastaví se mi srdce. Pokud ji právě teď zastavím, sice ji v budoucnosti zachráním před tím, aby po ní šel sám osud, ale ve skutečnosti tím ničemu nepomůžu. A to je ten kámen úrazu, který jsem si prve neuvědomil. Tuto malou chybičku si uvědomuji až teď. Jednoho dne si Riley uvědomí, že je něco špatně. Je nadpřirozená bytost, všichni kolem ní budou umírat a ona jediná bude vypadat stále stejně. Bude živá. Nikdy ji před tím nemůžu zachránit, můžu to jen oddálit, ale na konec, za pár desetiletí se to stejně stane. Najde cestu do našeho světa.

Na poslední chvíli si to rozmyslím, otáčím se a chci se vrátit zpátky k oddělení, ze kterého jsem vzal štos knížek, ale kostky už byly mým příchodem vrženy. Do cesty se mi připlete malé dítě, a jelikož se mu na poslední chvíli vyhýbám, upustím knížky a ty se rozsypou na zem. Než se naděju, už u mě klečí a pomáhá mi sbírat popadané knihy. Co se mělo stát, se stalo.

„O… omlouvám se,“ špitnu jejím směrem.

„Nic se neděje.“ Pomůže mi sesbírat knihy a zaujme jí zrovna výtisk s anděly. „Zajímavá knížka, máte rád mytologii?“ Kouká na mě zvědavým pohledem. „Nikdy jsem se o to nezajímala, je to dobré čtení?“ Přikývnu hlavou, ale nevydám ani slovo. Začínám si uvědomovat, co jsem způsobil. Hledím jí do očí a mám sto chutí jí o všem říct, ale jsem přerušen. Otevřenými dveřmi k nám dolehne zvuk pískajících gum. Odtrhne svůj pohled od toho mého a koukne směrem ke dveřím. Vyběhneme současně ven spolu s dalšími lidmi a sledujeme, co se děje. Černý Range Rover stojí uprostřed silnice, za volantem sedí vyděšený řidič s mobilem v ruce. Skupinka lidí se shlukla u někoho, kdo ležel na zemi před autem. Za námi jeden ze zaměstnanců knihovny volá sanitku. Vidím sám sebe na druhé straně, jak sbírám do váčku Edgarovu duši a poté zmizím.

Potichu se vypařím pryč a schovám se za roh, nyní již ve své vlastní podobě. Opřu se zády o stěnu, její chlad mi prostoupí tělem. Co jsem to kurva udělal? Teď se s Riley nebudeme znát, dost možná nebudu ani s Luciferem. Budu sám. Tímhle mým horlivým činem jsem se připravil nejen o rodinu a nejlepší kamarádku, ale pravděpodobně i o lásku svého života.

Riley si uvědomí, že neznámý pán zmizel a rozhlíží se kolem sebe ve snaze mě vyhledat. V ruce stále svírá knížku o andělech. Ramena jí klesnou, otočí se zpět ke skupince lidí nad Edgarovým tělem bez duše, poté stočí svůj pohled zpět ke knihovně, načež se dá pryč směrem dál ode mě. Pozoruju její vzdalující se záda, která mizí v davu lidí. Srdce mi puká, tváře mám znovu mokré od potoků slz, které se řinou z mých očí. Cítím, že jsem udělal, proč jsem přišel, magie se znovu hlásí o slovo, pomalu se rozplývám a zmizím z minulosti.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování