OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sokolí let 1. kapitola

Ahoj, jsem zpátky a se mnou je tu nové pokračování Sokolí dívky, tentokrát se jedná o Sokolí let, příběh pojednává o Davidovi, syn Olívie a Chrise. David, osmnáctiletý kluk, který si žil velmi šťastným životem, dokud se něco nestalo, najednou se mu změnil celý svět, a nejen jemu...

09.12.2015 (11:00) • aramka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1101×

Sokolí let

 

1. kapitola

Sakra, pomyslel jsem si, když jsem se překotně zvedal na nohy. Moje dlaně byly pokryté krví, jak jsem si je tím pádem odřel, neměl jsem čas s nimi něco udělat, musel jsem utíkat dál. Při letmém ohlédnutí přes rameno jsem zjistil, že moji pronásledovatelé to nejenom nevzdali, ale díky mému pádu mě dohánějí. Rozběhl jsem se rychle dál, věděl jsem, že stačí vydržet už jen chvilku běžet, ještě tak dvě stě metrů, a budu konečně částečně v bezpečí, k tomu ale bohužel nedošlo. Najednou jsem ucítil tupou bolest v hlavě a moje poslední myšlenka před mdlobami patřila Alecovi.

 

Pohled Aleca

Má zpoždění, pomyslel jsem si při pozorování ptáků, kteří létali sem a tam. Doufám, že se mu nic nestalo, i když David mívá zpoždění celkem pravidelně, tak hodina byla už moc i na něho. Najednou mi zvoní mobil, když se podívám, kdo mi volá, pocítím nával paniky. Překotně stisknu tlačítko přijmutí.

„Haló," prohlásím netrpělivě. Ve sluchátku se ozve uplakaný ženský hlas

„Davida přepadli, našli ho nějací lidé krvácet na zemi, teď je na operaci, ale nikdo neví, zda to přežije. Jsme v nemocnici svaté Heleny." Vytřeštil jsem oči a zalapal po dechu, ne, to nemůže být pravda, ale v hloubi srdce jsem věděl, že je to pravda. Slzy se mi spustily z očí.

„Dorazím tam co nejdříve," hlesl jsem a vyběhl k hlavní silnici, odmávnul jsem si první taxi, který jsem uviděl. Po dvaceti minutách, které byly snad nekonečné, jsem dorazil do nemocnice. Už z dálky jsem uviděl ubrečenou rodinu, byli tam všichni kromě nejmladší Estel, která byla dneska u babičky. Doběhl jsem k nim a hned jsem se ptal, jak to vypadá.

„Pořád je na operačním sále, doktoři mu dávají malé naděje, pokud přežije operaci, naděje se zvýší," prohlásil tiše Chris

Zhroutil jsem se na sedačku vedle Abby, která se tiskla ke své mámě. Olívie vypadala, že se každou vteřinou zhroutí. Držela se vypětím sil, aby nepodlehla panice, jako ostatně my všichni.

Po pěti nekonečných hodinách vyšel velmi unavený doktor.

„David operaci přežil. Jeho stav je ale bohužel i nadále velmi vážný. Příštích osmačtyřicet hodin bude rozhodujících. Pokud je přežije, jeho naděje na kompletní uzdravení velmi vzrostou. Momentálně je stabilizovaný. Smíte ho na chvilku vidět, ale jen na malou chvilku. Potřebuje odpočívat, momentálně je udržován v umělém spánku, díky kterému má větší naději."

„Děkujeme, pane doktore," smutně se na něj Olívia podívala.

Nakonec jsme šli k němu na dvakrát, nejprve šla Olívia s Chrisem, jeho rodiče, po chvíli se vrátili, vypadali hrozně smutně. Po chvíli přišla sestřička a pokynula mně a Abby, abychom ji následovali. Abby mi chytla ruku, nechal jsem ji, věděl jsem, že až Davida uvidím, budu oporu potřebovat taky. Vešli jsme do pokoje. David vypadal příšerně, celý zafačovaný, kdybych neslyšel přístroj, který monitoroval činnost jeho srdce, lekl bych se, že nežije, jelikož byl bledý, hrozně bledý. Byl jsem v šoku, vypadal tak malinký v tý nemocniční posteli.

Abby začala brečet, prudce stiskla moji ruku, pak ji pustila a s pláčem vyběhla z pokoje. Ještě chvilku jsem ho beze slova pozoroval, potom jsem jen zašeptal:

 

„Uzdrav se mi. Nemůžeš mě tu nechat samotného. Bez tebe můj život nemá smysl. Prosím, lásko, bojuj." Ano, láska, David a já jsme tvořili už dva roky ten nejšťastnější pár pod sluncem.

 

Poznali jsme se před dvěma a půl lety na táboře, kam jsme oba jeli nejdříve nedobrovolně, nakonec se z toho tábora vyklubala ta nejlepší věc v našem dosavadním životě. David v té době měl přítelkyni, jmenovala se Jessica. Prožil jsem si díky ní peklo na zemi. Nevěřil jsem, že bych ho mohl získat, vzhledem k tomu, jak o ní básnil půlku tábora. Poté se stalo něco, co změnilo dosavadní průběh tábora. Bylo to jednou večer u táboráku, zůstalo nás tam už jen pár a Michal navrhl, abychom si zahráli flašku. Nakonec jsme souhlasili, lahev se zastavila u Davida, ten si vybral úkol, který zněl políbit osobu sedící po tvé pravici. Tou osobou jsem byl já. Úkol splnil a od té doby jsem citíl, jak se mezi námi něco změnilo. Ty tam byly doby, kdy celou dobu mluvil o Jessice. Zbytek tábora uběhl, aniž by se cokoliv stalo. Po konci tábora jsem si myslel, že už o něm nic neuslyším, ale spletl jsem se. Po příjezdu domů mě na facebooku čekala žádost o přátelství. Přemýšlel jsem o tom, zda ji přijmout, nebo ne, ale nakonec mi to nedalo a stisknul jsem potvrdit. Pak jsme si začali psát. Z Davida asi po týdnu vypadlo, že on a Jessica se rozešli, v té chvíli jsem uvěřil v zázrak. Ptal jsem se na důvod, jeho jedinou odpovědí bylo jenom jedno slovo, slovo, které změnilo oba naše životy, znělo ty.

 

Příběh našeho seznámení mi proběhl hlavou, když jsem ho pozoroval, slzy se mi hromadily v očích. Chtěl jsem, aby mě někdo vzbudil, aby tohle byl jen krutý sen, ale byla to realita. Kluk mého života ležel přede mnou na posteli, připojený k přístrojům, díky kterým žil.

 

„Musíte teď už jít,“ prohlásila tiše sestřička, jež se tu zničehonic objevila.

 

„Už jdu,“ odpověděl jsem.

 

Naposledy jsem na něho pohlédl a pomalu se otočil a odešel z pokoje. Došel jsem zpátky do čekárny, kde byla jen Olívie.

 

„Kde je Chris a Abby?“ zeptal jsem se

 

„Chris odvezl Abby k babičce, aby nebyla doma sama, potom se sem vrátí. Měl bys jít domů se najíst a vyspat. Vrať se sem ráno. Pokud se něco změní, zavolám ti,“ odvětila mi. Nejdříve jsem chtěl protestovat, ale podívala se na mě těma svýma velkýma uplakanýma očima a já věděl, že bych to nevyhrál. Objal jsem ji a zašeptal jí, že se vrátím ráno. Moje objetí mi opětovala.

 

Pustil jsem ji a pomalu odcházel z nemocnice, šel jsem domů pěšky, potřeboval jsem vzduch. Po hodině chůze jsem dorazil domů, kde na mě čekala moje mamka. Nejdřív mi chtěla vynadat za pozdní příchod, ale když uviděla, v jakém jsem stavu, došlo jí, že se něco stalo.

 

„Co se stalo?“ rozeběhla se ke mně, padnul jsem jí do náruče a začal vzlykat. Mezi vzlyky jsem jí vylíčil, co se stalo.

 

„David. On měl nehodu, přepadli ho, je to špatný, nevědí, zda to přežije, já nevím, co mám dělat, nemůže mi umřít.“

 

„Ššš, to bude dobrý, uzdraví se, uvidíš,“ konejšila mě máma, ale bylo vidět, že ji moje sdělení šokovalo. Davida si zamilovala.

 

Nakonec moje vzlyky ustaly.

 

„Jdu si lehnout,“ řekl jsem tiše, pouze přikývla. Zalezl jsem do svého pokoje a jak jsem byl jsem padl do postele a během pár minut jsem usnul.

 

Prospal jsem celou noc a část dne, nakonec mě probudil zvonící mobil.

 

„Ano?“ řekl jsem rozespale

 

„Přijď hned do nemocnice,“ zazněl Olíviin hlas.

Následující díl »

Autor: aramka, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Sokolí let 1. kapitola:

Obrázek jsi zjevně upravit nezvládla, takže jsem ho nahrála znovu za tebe a ten původní vymazala. Co se textu týče, dávej si, prosím, pozor na pár základních věcí:
- přímá řeč začíná dolními uvozovkami, skutečnými uvozovkami, ne dvěma čárkami vedle sebe
- na konci přímé řeči musí být vždy nějaké znaménko (.,!?). Pokud věta pokračuje navazujícím slovem (obvykle slovesem), nikdy to nebude tečka (např. „Děkujeme, pane doktore," smutně se na něj Olívia podívala. nebo „Haló," prohlasím netrpělivě.)
- číselné údaje se píší slovně, číslice se v české literatuře obvykle používá pouze u tel. čísel či čísel pokoje v hotelu apod.
- bylo by nannejvýš vhodné zaměřit se na gramatiku: shoda podmětu s přísudkem a čárky (jsou, kde nemají být, a naopak). Pokud bys s tím měla velký problém, je možnost najít si korektora (sekce Pomoc autorům, článek Zoznam korektorov).

Protentokrát jsem ti vše opravila, abys viděla, jak má článek správně vypadat, a aby sis mohla porovnat svůj originál s opravenou verzí.

Přidat komentář:

Nick:

Text: