OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Some kind of emotion - 14. kapitola - Nevyslovené

26.09.2013 (09:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1200×

„Myslel jsem, že budeš bydlet v pronajatém bytě, ne v hotelu,“ vyslovil svou myšlenku nahlas Carter, když zastavil před hotelem Imperial. Xer přejel po tváři stín smutku smíchán se zlobou.

„Neměla jsem na výběr,“ pronesla tichým hlasem a vystoupila. Carter ji napodobil. Stále se musela opírat o hůl, ale vypadala líp. Den ode dne se uzdravovala rychleji a rychleji. Měl by být rád, ale ve skrytu duše tomu bylo právě naopak. Protože jakmile se Xer plně uzdraví, odstěhuje se. A popravdě, stále nevěděl, jak to s nimi je nebo bude. Teď spolu bydlí a spí, ale co se stane, až se Xer odstěhuje?

„Co tím naznačuješ?“ položil jí otázku, zatímco jim pikolík otvíral dveře. Šlo vidět, že veškerý personál, který doposud potkali, zná Xer velice dobře. Ona však zůstala chladná a nepřístupně si to kráčela k výtahu. Dlouho ji neviděl takovou.

„Můj otec ho vlastní,“ odvětila mu v moment, kdy zmáčkla tlačítko. Carter se opřel o zeď výtahu a pátravě si Xer prohlédl. Silně svírala hůl, o kterou se opírala, a civěla do kovových dveří výtahu.

„Xer,“ vyslovil její jméno a čekal na oční kontakt. Když ho nezískal, položil Xer dlaň na rameno. „Co se děje?“ Věděl, že to není dobrý nápad, pustit ji do práce. Měla ještě ležet v jeho posteli a odpočívat. Jenže slečna si postavila hlavu. Proto museli jet sem, aby si vyzvedla čisté oblečení.

Xer konečně vzhlédla a nepatrně se usmála. Štětím to zrovna nebylo.

„Zapomněla jsem na realitu, to je celé.“ Vystoupila a společně s Carterem se odebrala do svého pokoje.

„Co mi tím chceš naznačit?“ ptal se Carter, když za sebou zavíral vchodové dveře. Ohlédl se a zasekl se v půlce pohybu. Sám není chudák, ale tohle? Luxus je fakt mizerné přirovnání. Xer položila vstupní kartu na stolek a mířila k ložnici. Už ji nebavilo mít na sobě šaty z oslavy. Líbily se jí, to ano, ale potřebovala se obléct do voňavého, svého oblečení.

Trhla hlavou, když si uvědomila Carterovu otázku, a přes rameno na něj pohlédla.

„Tím chci naznačit, že se mi u tebe žilo jak v pohádce.“ Pobaveně mrkla na něj a zaplula do ložnice. Využila chvilkové samoty, přivřela víčka a zhluboka se nadechla.

Tím chtěla naznačit, že se musí probudit.

Otevřela oči společně se skříní a vybrala si oblečení.

Carter mezitím seděl v křesle a snažil se přivyknout na perfektní přepych.

To je Rembrandt na stěně? Co najde příště? Hrníčky s podpisy všech Backstreet Boys?

Upoutal ho zvuk otvírajících dveří a vzápětí postava Xer. Oblečena v upnutých světlých džínách, bílém tílku a džínové bundě vydala hubenější než obvykle.

„Zhubla jsi, měla bys více jíst,“ pronesl starostlivě a vstal. Xer protočila očima a lehce se usmála.

„Spadla mi jen svalová hmota, nedělej si starosti.“

„Jenže já si dělám,“ odporoval jí a byl rád, že se znovu usmívá. To, že on se díky tomu culí jak blbec, ignoroval. Xer k němu přistoupila, chňapla ho za triko, aby si ho sklonila ke svým rtům, a políbila ho.

„Nedělej,“ zašeptala.

Xer nevěděla, zda se má smát, nebo strčit Cartera holí. Kdyby vedle sebe měla bulteriéra, určitě by byl krotší než on. Natáhla ruku ke svému novému parťákovi a mile se usmála.

„Alexandria Zakuro, potěšení na mé straně, pane Kaine,“ pronesla směrem k někomu, kdo jí bude krýt záda. Nechtěla ho hned odepsat, ale důvěru si tvořila velice pomalu, i hlemýžď byl proti ní Flash. Mladík se usmál a tím odhalil perfektní zub. Celkově se zdál Xer perfektní. Vysoký, ne tak jako Carter, který stále u ní stál, teda u nich, a nepřišlo mu ani za mák divné, že narušuje jejich prostor. Šlo poznat podle rýsujících se svalů, že určitě bude patřit mezi ty sportovně zdatnější policisty. A taky mezi lamače dívčích srdcí. O tom svědčily příjemný obličej, sympatický úsměv, pronikavé šedé oči a fakt, že to o sobě zaručeně věděl.

„Colin, asi bychom si měli tykat,“ navrhl a šibalsky mrkl jedním okem. Xer se uchechtla a kývla na srozuměnou.

„Xer,“ řekla a vzhlédla ke Carterovi, ten jejich pohodovou náladu nesdílel. Xer se zadívala na Colina Kainea. „Už tě tu někdo provedl? Nemáme tu bludiště, ale tak jestli chceš,“ nabídla se. Byla to skvělá úniková cesta před Carterem a jeho explozí, navíc by pomalu poznávala parťáka.

„Výborný nápad, Xer,“ vtrhl jim do konverzace Carter. „My musíme nahoru ke kapitánovi, takže zatím,“ dodal, popadl Xer a vedl ji po chodbě k výtahům. Ta tak tak stáhla jeho rychlý krok, když se ho pokoušela srovnat s belhavou chůzí.

„Kapitán Clarkson nás nepotřebuje a už vůbec bys za ním nešel dobrovolně na pokec, takže co to mělo znamenat?“ křikla mu do zad, protože už vzdala veškeré naděje, že tento závod vyhraje.

Carter se zastavil a ohlédl se přes rameno na Xer. Konečně neviděl rudě. Což se v přítomnosti Colina stalo. Dokonce mu zapnul mozek a uvědomil si, jak hloupě se choval. Ale nemohl si pomoci. Evidentně se Colinovi zamlouvala, komu taky ne, je nádherná, ale to prostě není nic pro Cartera. Xer je jeho, a neví, jak dlouho se bude moci ovládat. Frustrovaný z nejistoty, z toho, jak každý kouká na Xer jako na možný terč, ho nutí složit dlaně do pěstí a všem ručně stručně vyjasnit, že ona je pouze jeho.

Ano, chová se jak žárlivý magor. Bravo, detektive Jonesi…

Xer kývla směrem k výslechové místnosti, která zela prázdnotou. Vydal se za ní a hlídal, aby se jí něco nestalo. Sice měla hůl, ale chodit s ní moc dobře neuměla, a podlaha je na stanici kluzká.

Sledovala ho, jak se opřel ho stůl a zadíval se na ni. Xer se pohodlně uvelebila na židličce přímo naproti němu. Nebyla hloupá, věděla, proč Carter vyletěl jak čert z krabičky. A nutno dodat, že se jí nezamlouvalo jeho chování. Přesto jí tělem projel hřejivý pocit poznání, že někomu na ní doopravdy záleží a stará se o ni. Aniž by musel.

„Mohl jsi být milejší,“ pronesla a mírně zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře. Carter si odfrkl.

„A ty zas na vřelosti ubrat.“

Xer se lehce usmála. Na malý okamžik jí připomněl bratra, když se pokoušel ukrást klíčky od otcova kabrioletu a přichytil ho přitom. On nic, to ostatní jsou na vině.

„Muži budou občas se mnou tímto způsobem mluvit, Cartere.“

„Jeho srovnám jedna dvě, ty jeho bicepsy byly spíš omáčka. I Peter má lepší svalovou zásobu než on,“ vztekal se dál. Xer posunula před sebe hůl, opřela se o ni a vstala. Oba věděli, že je to lež, ale proč by si Carter nemohl přibarvovat realitu? Šílenství to není, pokud ano, celý svět je banda cvoků.

Přistoupila k němu, opřela hůl o stůl, jemně uchopila jeho tvář do svých dlaní a natočila ji k sobě.

„Dokáži se o sebe postarat sama,“ řekla vlídným hlasem. Carter se chtěl ohradit, ale zarazil se. Znal ji a věděl, kam by to vedlo, a nechtěl se hádat. Musel uznat, že se Xer umí o sebe postarat, není křehoučká květinka, i když tak na první pohled působila. Svěsil ramena a odfrkl si.

„Nechtěl jsem vyletět jak totální vypatlanec a sobec, omlouvám se ti.“ Své ruce položil na její boky a přitáhl si ji co nejblíž ke svému tělu.

„To nic,“ ujistila ho a lehce ho políbila na rty. „Musím vyplnit pár hlášení, bude to trvat věčnost,“ oznámila s mírně otráveným hlasem, což Cartera rozesmálo, a povolil sevření, aby mohla odejít. Těsně u dveří se zastavila a otočila se na něj.

„Ignorovala bych to.“

Carter zmateně pozdvihl jedno obočí.

„Všechny, co se budou snažit mě dostat, bych ignorovala. Zajímáš mě jen ty,“ osvětlila mu a vyšla na chodbu. Carterovi se na tváři objevil spokojený a zároveň samolibý úsměv. Je v tom po uši a není na to sám.

Rozhodně jí nechyběla administrativní část práce. Nechutná káva, kterou snad vařily z prošlých zásob, jí byla mnohem sympatičtější. Znechuceně odvrátila hlavu od stohu papíru. Chtěla protáhnout ztuhlé svaly a jít se projít k bufetu. S Carterem.

Zmateně se rozhlédla kolem, protože u svého stolu nebyl.

„Petere?“ oslovila jediného člověka, který má vždy přehled o každém na jejich patře a přitom to není protivná ženská.

„Co je, kůzle?“ Výjimečně přešla toto označení bez ofenzívy.

„Neviděl jsi Cartera?“

„Proč?“

Jako by do Xer uhodil blesk. Copak nedokáže řešit věci bez něj? Musí ho mít stále za zadkem? Nedokáže se snad bez něj ani nadechnout a udělat tak stupidní věc, jako je návštěva bufetu? Asi ne.

Brzo se stala bezmocnou a lehce ovladatelnou. Copak jí to doma nestačilo? Přece kvůli tomu má s otcem dohodu, chtěla žít jinak. Nezávisle.

Aniž by dala na sobě cokoliv znát, odpověděla Peterovi: „Chci s ním jen mluvit.“

Peter zakoulel očima a popadl sluchátko od telefonu.

„Raději mi pomoz vybrat pizzu, Havaj nebo tu druhou s tím obrovským množstvím koření a žampionů?“

„Nemám hlad,“ odbyla ho Xer. „Tak víš, kde je, nebo ne?“ dodala. Část její osobnosti by se stáhla a pokračovala v papírování, ale už se přece zeptala, ne?

„No, to vidím,“ zamumlal si pod nosem Peter. „Víš, občas by ti neuškodilo zaútočit na ledničku, ale zas na druhou stranu, pokud bys ztroskotala na pustém ostrově, určitě bys přežila nejdéle.“

„Co, prosím?“ vyhrkla ze sebe Xer. Nechápala, kam tím mířil, v hlavě měla jen jednu mohutnou postavu zamračeného poldy. Ostatní šlo mimo ni.

„Ale nic,“ máchl Peter rukou a druhou, kterou stále ještě svíral sluchátko, ukázal směrem k chodbě.„Je u Trish, nevím proč, ale najdeš ho tam.“

Xer si připadala, jako by ji blesk našel znovu a teď si pořádně užil náraz do její maličkosti.

S Trish?

Věděla, kdo to je.

Netušila, proč ji to ale štvalo. Nutilo cítit se hrozně, přemýšlet nad absurditami. Budilo v ní nutkání jít tam a udělat cokoliv na světě, aby s Trish nebyl sám.

„Volala jsem tvé matce,“ promluvila do ticha Trish. Administrativní stránku rozhovoru měli úspěšně za sebou. Stále jí vrtalo hlavou, proč se k ní chová odtažitě. Od jejich rozchodu uplynula dosti dlouhá doba, ale i přesto Carter vypadal, že kdyby mu podala ruku, rád by si vzal ji celou. Nyní ne. Odmítal ji, ne že by se mu nabízela nějak okatě. Ale někdy nahodila pár triků a tím se ujišťovala, že po ní stále touží.

„Proč jsi to dělala?“ Carter se zamračil a propálil Trish ne zrovna vřelým pohledem. Nechtěl tu být o nic déle, než je potřebné. Bohužel, Trish měla jiný názor.

„Kvůli tvým narozeninám. Pokaždé ti připravovala oslavu, a já se chtěla ujistit, že nezůstaneš sám.“ Vstala a ladným krokem přešla k bývalému manželovi.

„Sám?“ otázal se jí.

„Ano, sám. Nikdo nemá být na své narozeniny sám.“ Jemně položila ruce po stranách jeho ramen a sehnula se k jeho obličeji. Ani se nepohnul, seděl a vyčkával. „Mohl jsi mi zavolat, přišla bych,“ vydechla, cítila, jak se Carterovy svaly pod jejími doteky napjaly.

„Nebyl jsem sám,“ zavrčel Carter, cukl sebou a tím se pokoušel Trish naznačit, aby se stáhla. V ten samý moment se otevřely dveře její kanceláře. Oba stočili pohled tím směrem a spatřili Xer.

Zaraženě civěla na výjev před sebou. Nedokázala vydat ze sebe ani hlásku, jen tam tak stála, opírala o hůl a sledovala, jak se paní Clarksonová sápe na Cartera. Netušila, že může pohled bolet. Prudká bolest se jí tvořila v oblasti srdce. Vůbec, ale vůbec se jí nelíbilo, co se s ní děje. Ani to, že jde dál, zavírá za sebou dveře…

„Asi jsem narušila vaše menší dostaveníčko, co?“ pronesla příkřeji, než chtěla. Vlastně neměla v plánu mluvit. Nebo být tak netaktní. Není jí nic do toho, co ti dva spolu dělají.

Trish se narovnala a odstoupila od Cartera, který rovněž změnil pozici a stoupl si.

„Nezamlouvá se mi tón, jakým se mnou mluvíte, slečno Zakuro.“

„Detektvie Zakuro,“ procedila skrze zuby Xer a probodla Trish vražedným pohledem. „Raději popadnu rozum do hrsti a zanechám vás o samotě. Abyste mohli pokračovat v kancelářských hrátkách. To patří mezi vaše koníčky, ne, paní Clarksonová? Píchat s chlapy, hlavně s těmi, co nejsou vaši manželé!“ Nevěděla, kde se to v ní bere, asi adrenalin nebo co, ale nepotřebovala k chůzi opěrnou hůl. Vypadla rychleji, než jí došlo, co vůbec řekla a komu to řekla.

Nedokázala pochopit, proč se vzteká, proč touží vrátit se tam a přicvaknout tu jednu blonďatou buchtu sešívačkou ke stolu.

„Xer, počkej!“ křikl za ní Carter. Ona ho však ignorovala a co nejrychleji se pokoušela vypařit. Měla po krk toho všeho. Potřebovala být sama a utřídit si myšlenky. Uvnitř ní se odehrával zmatek, a to se jí ani za mák nepozdávalo.

„Co to mělo znamenat?“ položil jí otázku v momentě, kdy jí zabarikádoval cestu. Xer tak tak stihla zabrzdit, aby mu nenarazila obličejem do pevných svalů na hrudi. Zaryla pohled do země a odmítala mluvit. Kdyby znala otázku na jeho odpověď, byla by šťastná.

„Proč jsi šla za Trish?“ Další otázka, na kterou Xer neznala odpověď.

Kecy.

Znala. Věděla, že je tam Carter, a jediné, co musela udělat, bylo narušit jeho schůzku s ní. Vzhlédla a její zrak se setkal s jeho tmavě modrým pohledem.

Nadechovala se k odpovědi, ale nakonec neřekla nic. Bylo těžké říci potřebuji tě, jsem nic, když nejsi u mě, nesmíš mluvit s tou peroxidkou, nebo riskuji, že skončím na opačné straně zákona. Protože vidím, jak po tobě jede, a ty jsi jen a jen můj!

„No?“ naléhal Carter.

„Zítra si k tobě přijdu pro zbytek věcí. Stěhuji se od tebe, a proto jsem tam šla, abys mě pak nehledal. Bolí mě noha a jdu domů.“

„Domů?“ Nevěřil jí ani slovo.

„Ano,“ souhlasně kývla a obešla ho. „Můžeš se vrátit k ní.“ Silný tlak na její paži ji nutil zastavit a opětovně vzhlédnout.

„Nic mezi mnou a Trish není už hodně dlouhou dobu,“ řekl. Lichotilo mu, že na něj Xer žárlila, ale už vůbec se mu nelíbilo, jak chladně se teď chovala.

Strhla jeho ruku z její paže. „Je mi jedno, co s ní děláš nebo neděláš. Nemusíš se mi svěřovat.“

„Xer,“ vyslovil její jméno, ale ona dělala, že ho přeslechla. Sledoval její mizející záda. Praly se v něm dvě strany. Jedna chtěla jít za ní, a ta druhá potřebovala stát jak socha a čekat. Pěkně trpělivě počkat, až sama přijde a řekne mu, co k němu cítí. Byl unaven z jejího chování. Jednou je v pohodě, uklidňuje ho, pak se objeví jak bohyně žárlivosti a málem div Trish nezpřeráží kosti pomocí své hole, a pak co? Dělá, že nic?

To nesnášel nejvíc, její schopnost stáhnout se okamžitě do své chladné, nepřístupné ulity a tím dokázat, že emoce u slečny Zakuro určitě nehrozí.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 14. kapitola - Nevyslovené: