OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Some kind of emotion - 21. kapitola + epilog

21.01.2014 (13:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1238×

Zatnula dlaně v pěst a dále pokračovala v chůzi. Musela se přemoci a jít dál, protože Carter byl v nebezpečí a ona by konečně mohla překonat svůj strach. Místo nemocničních chodeb si představovala, že je u nich v bytě. Žádní pacienti, doktoři či zbytek nemocničního personálu. Žádný puch ani dotěrné přístroje.

„Nazdar, kůzle, co tu pohledáváš?“ zvolal jejím směrem Peter, který seděl v khaki křesle a v rukou držel časopis. Xer se zastavila v půlce kroku a otočila se na něj zpříma.

„Opravdu se ptáš na to, co tu dělám?“ ujišťovala se mírně vytočeným hlasem. Jak se jen může tak blbě vyptávat! Vždyť jeho partnera střelili! Jejího životního partnera střelili! Zhluboka se nadechla a více zatnula ruce v pěst. Cítila, jak se jí nehty zarývaly do masa.

„Klídek, sluníčko, hlavně nás všechny nenakaz svou úžasnou náladou,“ brzdil ji Peter. Vstal z křesla a šel k ní.

„Co se stalo a kde je, chci ho vidět, hned, nebo ho ještě operují? A proč jsi mi nezavolal, ale volal mi Colin?“ spustila lavinu otázek a Peter se nestačil divit, jak se tahle holka dokázala změnit. Normálně mu začínala připomínat Cartera v pěknějším vydání, samozřejmě. Ale bylo to milé. Vidět, jak se čertila kvůli Carterovi. Zpočátku, když se vrátila a všechno začalo od začátku, měl obavy, že se do týdne odstěhuje, ale nakonec se tak nestalo. Sice jsou spolu teprve čtyři týdny, ale i tak. Evidentně jim to spolu klape a Xer začíná pomalu tloustnout. Ne nějak výrazně, ale to, že nepracuje a Carter jí vyvařuje, se začíná projevovat, hlavně v oblasti břišní. Dříve se holka chlubila pořádnou plochou deskou místo břicha, a teď? Vždyť těhotné nejsou takové kulaté hned, nebo jo? Peter zakroutil hlavou a odkašlal si.

„Normální sto osmička, nemusíš si s tím lámat hlavu.“ Peter se ošil nad Xeřiným přísným pohledem. „No dobře, plus červený kód, ale nic zlého, přežije to!“ kapituloval nakonec.

Zlehka zaklepala na dveře nemocničního pokoje a vešla. Spatřila Cartera, jak sedí na nemocničním lůžku, pořád v policejním oblečení, neprůstřelná vesta s obrovskými písmeny N.O.P.D. ležela na křesle, a komunikoval se sestřičkou, která mu ošetřovala ránu na paži. Docela pečlivě, musela uznat Xer.

Odkašlala si a tím získala jejich pozornost, příště bude klepat ostřeji.

„Občas by se hodilo, kdyby Peter poslouchal, třeba jako nelez do toho debilního drogového doupěte, protože schytáš kulku, ne, schytal jsem ji já. Nebo by bylo lepší, kdyby mě poslechl, když jsem mu říkal, ať ti nevolá, protože jsem docela v pohodě,“ spustil Carter směrem ke Xer.

„Docela v pohodě?“

„Jo, je to jen škrábnutí.“

Zdravotní sestra vycítila napětí mezi dvojicí a rychle se stáhla. Sice ten chlap opravdu stál za hřích, ale na druhou stranu, vzteklá ženská jí za to nestojí. Navíc, tato zrovna vypadala jako naštvaný pitbulteriér.

„Nechám vás o samotě, pane Jonesi, kdybyste něco potřeboval, stačí říct.“

Xer s radostí uhnula, když kolem ní procházela, a zavřela za ní dveře.

„Jak obětavý personál, asi si to s tím domácím porodem rozmyslím,“ řekla, když si stoupla naproti Carterovi. Ruce složila na hrudi.

„Xer,“ vydechl její jméno.

„Copak?“ otázala se s hranou zvědavostí.

„Co tu děláš?“

„Pokoušela jsem se vařit, myslím, že povánoční rekonstrukce kuchyně bude dosti potřebná. Chtěla jsem udělat tu nejlepší večeři, když přijede tvá rodina, ale neumím to, nejsem vařící typ. Navíc se těžko vaří, když máš co pět sekund chuť něco vyzvracet. K tomu všemu přijede můj bratr se svou snoubenkou, protože je divné jet jim na svatbu a neznat ji, že? A ty se mě ptáš, co tu dělám? Bojím se o tebe, protože tě miluju!“

Carter se opravdu snažil nesmát se. Opravdu, ale to, co před chvílí Xer předvedla, ho dohánělo k slzám smíchu. Odkašlal si ve snaze zamaskovat smích.

„Jsem stíhačka, stává se ze mě žárlivá stíhačka, a já taková nejsem!“ křikla Xer. „Nebo jsem?“ ptala se spíš sama sebe než Cartera, což už opravdu nedokázal vydržet a začal se smát pěkně nahlas. „Tohle není vtipný, Cartere, tohle fakt není vtipný,“ zabručela si pod nosem. Zdravou rukou ji stáhl k sobě a líbl na rty.

„Ale je, musíš uznat, že aspoň trošku jo.“

Tvářit se naštvaně nemělo smysl, když je u něj. Všechno ztrácelo smysl, když byla u něj. Jediné, co dávalo smysl, byl on, a vlastně, na ničem jiném jí nezáleželo. Chtěla, aby byl šťastný, a ano, byla ochranářská vůči němu, ale nemohla si pomoct, nedokázala by už bez něj existovat.

„Proč jsi Peterovi zakázal volat mi?“ otázala se a zkontrolovala šití. Opravdu se jednalo o malé škrábnutí. Nic závažného.

„Protože vím, jak jsi na tom s nemocnicemi, navíc jsi těhotná, a nechci, aby se tobě nebo dítěti stalo, a taky, jak sama vidíš, nic to není,“ odvětil jí Carter.

„Kvůli tobě bych prošla peklem, Cartere,“ zašeptala a opřela hlavu o jeho hruď. Samozřejmě, že se to neobešlo bez spokojeného zamručení ze strany Cartera. Dlouho prahnul po někom, jako je Xer. To, že má děsnou rodinu...

…

V ruce mu škubalo a nebyl to zrovna nejlepší pocit, přesto se usmíval jak ten největší pitomec na světě. Sledoval, jak se Xer baví společně se svým bratrem a jeho snoubenkou Sakurou. Jejich oslovení či, ča, čo, nebo jak to bylo, mu dělala ještě problémy. Xer si vzala do hlavy, že ho naučí japonsky. Jeho, Cartera Jonese. Trvalo mu roky, než ho Peter naučil jíst s hůlkami, počkat… Nenaučil ho to, pokud si dobře pamatuje. Peter to vzdal v momentě, kdy mu Carter vyhrožoval, že ho propíchne, pokud nepřestane. Jo, krásná vzpomínka na suši.

K úsměvu možná přispíval i fakt, že zbytek jeho rodiny zmizel. Rodinná večeře v období svátků vánočních je přece pohodička, podle amerických filmů. Podle Jonesových je to horor a kéž by to bylo Mlčení jehňátek. Jenže šest ženských a dva chlapi rovná se katastrofa. Sice Scarlett tu zůstala, ale to jenom proto, že chodí s Peterem.

Carter je zběžně sjel pohledem. Stále nedokázal přežvýknout ty dva jako pár. Trpělivě vyčkával, až se Peter znovu změní do své původní podoby a zlomí sestře srdce. Nepřál si to, ale bude potřebovat ještě dost let na to, aby Peterovi věřil. Vždyť ho zná, vyrůstal s ním. Nemůže se změnit jen tak ze dne na den.

Peter si všimnul Carterova pohledu a naznačil mu, ať se zvedne od stolu. V rámci vánoční pohody a obrovského obědu lomeno večeře se obývací místnost přeměnila na jídelnu. K tomu potřeboval Carter velký stůl, protože třináct lidí se nenacpe ke stolu pro čtyři ani omylem.

„Dojdeme pro pivko, už dochází, a Hotaru se musí naučit chlastat po našem, protože pije jak holka,“ pronesl vesele Peter směrem k bratrovi Xer. Ten se jen usmál a zakroutil hlavou.

„Jsou svátky klidu a pohody, nebudeme přece závodit v pití, ne?“ prohodil a šibalsky se usmál. Carter viděl trable. Jakmile se ti dva seznámili, náramně si padli do noty.

„Co takhle Silvestr?“ nadhodil Peter.

„Počítej s tím, že tvá játra se budou regenerovat dlouhou dobu,“ odvětil mu Hotaru.

Carter se podíval na Xer, ta se jen zasmála. Oba ví, jak to skončí. Ta jejich alkoholová bitva se bude určitě pořádat tady a zas bude Silvestr stát za hovno. Minulý rok si hrál Peter s rachejtlemi a nedopadlo to zrovna dobře.

„Tvůj přístup se mi líbí, začínám tě mít rád,“ řekl Peter, popadl Cartera za ruku a táhl ho směrem ke kuchyni, konkrétně k lednici. Vůbec si Carter nepřipadal jako puberťačka utíkající se svou best kámoškou sdělit si ty nejúžasnější zážitky.

„Xeřin bratr se mi líbí.“

„Takže z monogamního heterosexuála se z tebe stává platonicky zabouchlej homosexuál? Tomu říkám evoluce na úrovni.“ Carter zabouchl ledničku a rovnou si otevřel jedno pivo.

„Haha, vtipný jako nikdy,“ procedil skrze zuby Peter a ukradl mu pivo. „Na druhou stranu,“ pronesl a zadíval se směrem do obýváku. „Japonky jsou hodně pěkné ženské. Sakura je fakt kus, ale na Xer nemá, ta je sen každého masturbujícího teenagera. Možná jsem se měl víc snažit, tlačit na pilu. I když pod tvým dohledem se změnila, třeba mi dá šanci.“ Peter to nedořekl, protože Carterův pohled mluvil za vše.

„Zkus něco a zabiju tě,“ zavrčel Carter. Peter se uchechtl a kousek od Cartera odstoupil. Dělal si jen legraci, copak to nepochopil? Ne, je to Carter a jedná se o Xer.

„Cartere, klídek, znám Xer. Raději roztáhne nohy největšímu ubožákovi na stanici než mně,“ vyslovil smířlivým tónem a snažil se vypadat nevinně. Carter se zastavil a pozdvihl jedno obočí.

„Tím mi chceš naznačit konkrétně co?“

„Ty se v tom popisu najdeš? Měl jsem na mysli vrátného nebo skladníka.“

…

„Jsem celkem ráda, že máme svatební dar z krku,“ oddechla si Xer a sesunula se na jednu z laviček v nákupním středisku. Carter děkoval za své pevné svaly, protože to, co si Xer usmyslela koupit, přišlo trošku těžké i jemu. Přehodil tašku z pravé do levé a zadíval se na ni.

„Unavená?“

Xer si protáhla ruce nad hlavou, potom je složila do klína.

„Jsem v pořádku, není to těžké? Pomůžu ti s tím,“ natáhla k tašce ruce, ale Carter sebou cukl, takže nahmatala pouze vzduch.

„Jistě, končíš druhý trimestr a budeš mi pomáhat s darem, co je těžší než Scarlettina dvojčata,“ zabručel si pro sebe Carter, ale Xer ho slyšela.

„Promiň, ale všimla jsem si, že tvé svaly ochabují, což mě vede k tomu, proč je už víc jak dva týdny tvá posilovna v bytě zamčená a nemůžu tam jít?“ položila velice jednoduchou až nevinnou otázku. Jenže opak byl pravdou. Provokovala ho, aby se dozvěděla, co vězí za tím vším. Umírala zvědavostí, co se odehrává za dveřmi posilovny.

Carter poklekl před ní, položil vedle sebe tašku. V bílých krajkových šatech vypadala nádherně. Denně byl uchvacován její krásou. Tento den jí to opravdu slušelo. Pohladil rostoucí bříško a spiklenecky se usmál.

„Možná bychom to mámě měli prozradit, co říkáš?“ promluvil k bříšku, úsměv ho neopouštěl. Xer si skousla spodní ret. Kdykoliv se tak choval, vyrážel jí dech. Jeho oddanost, láskyplnost gest, to, jak každý kouskem svého těla dokazoval, jak moc ji miluje, jak miluje jejich dítě…

Uchopila jeho tvář do dlaní a dlouze, vášnivě ho líbala. Kolemjdoucí, které slyšela mrmlat popudlivě směrem k nim, ignorovala. Carter je jediný člověk na světě, který ji bude v životě zajímat. On a jejich dítě. Zbytek světa ať si trhne nohou. Je šťastná, miluje a je milovaná, co víc si může žena přát?

Konečně mohl odložit svatební dar, který překřtil na těžkou krávu, na stůl v chodbě a táhl Xer za ruku směrem k posilovně.

„Najednou jsi celý hr mi odhalit tajemství?“ dobírala si ho Xer.

„S mrňousem jsme se domluvili, že bys konečně mohla vědět pravdu,“ oznámil jí Carter. Vyhrabal z kapsy od kalhot klíč, který pečlivě střežil dnem i nocí během dvou týdnů, a odemkl.

„Zavři oči,“ požádal ji ještě, než otevřel. Xer bezmyšlenkovitě uposlechla a nechala se slepě vést dovnitř.

Cítila barvu a taky levanduli i vůni nového nábytku.

„Můžeš,“ zašeptal jí Carter do ucha a Xer pomalu odlepila víčka od sebe.

„Bože,“ vyhrkla ze sebe nevěřícně. Opatrně se přibližovala k dětské postýlce bílé barvy s obrovským medvídkem namalovaným po stranách. Jakmile se jí dotkla, věděla, že je reálná, vše je reálné. Postýlka, přebalovací pult, komoda, skříň, dokonce i barevný huňatý koberec, na kterém právě stála. Všechno najednou dávalo perfektní smysl.

„Proto jsem musela jet ke Katherin. Proto dvojčata chtěla, abych u nich zůstala aspoň na dva dny, a tvá matka!“ vyhrkla ze sebe Xer a otočila se na Cartera, ten se pouze šibalsky uculoval. Xer si nemohla pomoci, taky se musela usmívat. „Potřebovala tvá matka pomoct, nebo to bylo taky součástí spiknutí?“ položila mu otázku.

„Obojí, navíc, má matka tě bude rozmazlovat, protože nosíš pod srdcem její vnouče, a taky proto, že tě má ráda, ale ne víc jako já.“

„Cartere,“ vydechla jeho jméno. Nezmohla se na nic. Jen dál hleděla na tu krásu a říkala si, že je to sen. Carter a vše, co se teď odehrává v jejím životě, je nádherný sen.

„Je to pouze provizorní opatření, až bude na cestě druhé, odstěhujeme se do domu. Nebudeme se mačkat v bytě starého mládence.“

„Druhé?“

„My nechceme druhé?“

Xer se pousmála nad Carterovým roztomilým kukučem.

„Kolik vůbec chceš dětí, Cartere? Znělo to totiž tak, že se nehodláš u druhého zastavit.“

Carter jen pokrčil rameny. „Třeba tucet?“ nadhodil.

„Dvanáct?“ vyjekla zděšeně Xer. Což Cartera rozesmálo.

„Pět mi bude stačit, nechci tě děsit.“

„Ale děsíš mě.“

Carter si stoupl ke Xeřiným zádům a objal její bříško. Bradou se opřel o její rameno.

„Kolik bys chtěla dětí?“

Upřímně, nad tím moc neuvažovala. Dítě je obrovská zodpovědnost. Sebere veškerý čas, už si nebudou moc dělat, co chtějí a kdy chtějí. Bude tu někdo, kdo na ně bude spoléhat, kdo bude potřebovat jejich ochranu a lásku. Někdo, kdo bude jejich. Nechce už být sama. Doma se dlouhá léta cítila osamělá, ale teď dostala šanci vybudovat pravý domov.

Otočila se čelem ke Carterovi. Sebrala jeho tvář do dlaní a políbila ho.

„Bojím se, moc se bojím, že selžu. Ty jsi skvělý, ale já… Nevím, jak se postarat o dítě. Ty knihy mi nepomáhají, děsí mě. Všechno je pro děti nebezpečné, jak mám dítě naučit mluvit? Jak počítat, jak se učí barvy? Co když mě nebude mít rádo, protože udělám nějakou chybu? Co když v pubertě uteče, protože bude nenávidět svou matku…“ objala ho kolem krku a natiskla se na něj.

Carter objetí opětoval a pobaveně zakroutil hlavou. „Děcka v pubertě nenávidí rodiče, je to vědecky dokázané, a co se týče zbytku, společně to zvládneme. Věř nám trochu, jsme dobrá dvojka. Když dokážeš přeprat chlapy, dokážeš se poprat s plenkami i s miminem,“ nepatrně se usmál a konejšivě ji hladil po zádech.

„Děkuji.“

„Není za co. Větší dřina mě čeká u porodu, co?“

Xer se zasmála a odtáhla se od Cartera a znovu se rozhlédla po pokoji. Nemohla si pomoci.  

„Co je tohle?“ zeptala se. Její zrak spočinul na nástěnce hned vedle dveří. Společně s Carterem přistoupila blíž.

„Holka a kluk?“ četla nahlas. Přes rameno se ohlédla na Cartera.

„Pokud sis nevšimla, celkem to zbytek rodiny a přátel zajímá. Jak jde vidět, Olive, máma a tvůj brácha sází na holku. Scar s Peterem a Sakurou zas na kluka.“

Xer zakroutila pobaveně hlavou nad těmi blázny. Určitě to napadlo Petera, vsázet se, co se jim narodí. Jelikož ani ona, ani Carter nechtěli dopředu znát pohlaví, musel se zbytek dohadovat a výsledek jde vidět pověšený na stěně.

Tytam byly špatné myšlenky. Zahnala je do kouta mysli a užívala si chvíle pohody.

„Co myslíš ty?“

„Holka nebo kluk, na tom nesejde, hlavně, ať se narodí zdravé. Navíc,“ přitáhl si Xer k sobě. „Plánujeme jich pět, to určitě zvládneme obojí.“

„Haha,“ zamručela Xer. „Když si to odrodíš.“

Carter se musel zasmát jejímu výrazu. Bavilo ho pošťuchovat ji. Navíc teď měl tolik příležitostí.

„Musím jít ještě dobalit zbytek věcí, zítra vyrážíme a nechci nic zapomenout,“ zvolala Xer a vymotala se s Carterova objetí.

„Proč vlastně jedeme o čtyři dny dřív? Vždyť svatba je čtrnáctého března, ne?“ Stále mu nešlo do hlavy, co přesně chce Xer dělat v Japonsku. Přece má na něj špatné vzpomínky. K tomu všemu je tam její otec. Sice pochyboval, že by se objevil na svatbě, ale i tak.

„Protože má rodná zem je nádherná a chci ti všechno ukázat, dokud mám příležitost. Svatba se koná podle přání Sakury v městě, kde se narodila Mijako. Nachází se v severním Honšú, a to prostě musíš vidět. Nádherná příroda, všude lesy, rýžová pole, a když vidíš zasněžené vrcholky hor, připadáš si tak malý, a co teprve svatyně a národní parky, všechno musíš vidět a…“ Xer se zastavila, protože si připadala trošku zbrkle. Neměla tak najednou spustit. Ale nemohla si pomoci, tuto řeč si připravovala dlouhou dobu. Carter se neubránil opětovnému úsměvu. Způsobem, jakým mluvila, jak nadšená byla, ho nutila kývnout na cokoliv.

„Dobře, tak nějak jsem s tím počítal,“ přiznal se a vypařil se dřív, než by schytal jednu ránu do ramene.

Hudba

Peter nesnášel, když ho někdo budí. Byl si jist, že je na tom podobně celé lidstvo, kdo by rád vstával, spánek je tak děsně dobrá věc…

Nicméně se přemohl, překulil se na druhou stranu postele a zvednul telefon.

„Co?“ zavrčel a bylo mu jedno, zda má na drátě prezidenta spojených států amerických. Vraždil by kohokoliv.

„P-petre, zapni si televizi, hned,“ zašeptala sotva slyšitelně Scarlett do sluchátka. Peter absolutně nechápal její slova, nedocházela mu. Proč by si ji měl zapínat? Jeho přítelkyně se evidentně zbláznila.

„Co?“ opakoval se, ale prostě nemohl jinak. Proč po něm chce telku? Vždyť má vlastní ve svém bytě.

„Vstaň z tý zasraný postele a zapni si televizi, rádio, nebo jdi na net, je to všude…“ zajíkla se a Peter slyšel už jen pláč. Raději se nevyptával a šel udělat, oč ho požádala.

Na stolku ležel ovladač, zvedl ho a namířil s ním na televizi. Viděl nějakou katastrofu, něco se stalo ve světě. Když četl titulky, které běžely dole, a snažil se vstřebat hlas moderátorky, která vysvětlovala, co se stalo, začalo mu docházet, o co jde. Tsunami, obrovské škody, počet obětí stále narůstal, zemětřesení.

„Japonsko, byli v té oblasti?“ zeptal se své Scarlett, která byla stále na telefonu.

„Ano.“ Jednoduchá odpověď, a co to s ním provedlo.

„Ne…“ upustil mobil na zem a ovladač taky. Jako bez mozku sledoval obrázky, které televizní stanice poskytovala divákům. Fotografie napáchaných škod, které způsobilo zemětřesení a tsunami….

Epilog

Možná kdyby pršelo nebo bylo zataženo, silná bouřka, hurikán, cokoliv, co by připomínalo katastrofu, určitě by bolest v srdci byla snesitelnější.

Kecy.

Počasí nepočasí, nic mu nepomůže.

Přesto by mu byl milejší déšť. Slunečně jasný den se na pohřeb nehodí.

Peter si upravil sako a přistoupil ke stupínku, měl jako poslední řeč. Nejdřív kněz, pak Reed, protože oba patřili k oddílu, sice Xer odešla, ale jednou jsi policajtem, jsi jím pak na celý život. A nakonec tu stál on, Peter.

Zadíval se na dvě rakve, které čekaly, až je zahrabou hluboko pod hlínu. Dvě prázdné rakve, protože jejich těla nebyla nalezena…

Zhluboka se nadechl a pokoušel se najít hlas.

„Carter a Xer byli ti nejlepší přátelé, jaké jsem si mohl přát. Byli daleko víc. Carter mi chránil záda od dob, co jsme si hráli ve školce na pískovišti, a Xer? Většina ji zná jako…“ Nemohl, prostě dál nemohl vést ty debilní kecy, které ho vytáčely k nepříčetnosti. „Víte co?“ pronesl o dost hlasitěji než doposud. „Seru na nějakou podělanou řeč, protože tohle prostě není fér! Ti dva si nezasloužili zemřít! Proboha, vždyť Xer byla těhotná! Jak, jak někdo mohl dopustit tak hnusnou věc? Vždyť ti dva se milovali, měli před sebou tolik šťastných let, a ten nahoře jim to vzali? Proč?! Nic nedává smysl! Zítra se vrátíme do práce, a co bude? Dalších x případů, kdy někdo někoho přepadl, okradl či zabil, proč ti lidé, co páchají zlo, žijí? Proč? Seru na to! Stejně se nezbavím bolesti, kterou cítím, když tu o nich budu mluvit v superlativech.“ Aniž by se na někoho podíval, opustil hřbitov. Potřeboval být sám. Nedokázal se podívat do očí Scarlett. Nedokázal být jí oporou, protože nebyl dostatečně silný.

Dokonce se nemohl podívat na rakve, znovu už ne. Stále věřil, že jsou prázdné proto, že ti dva žijí. Že přece jen neletěli do Japonska.

Tonoucí se i stébla chytá a Peter se potřeboval akutně chytit pořádného stébla. Nebo se konečně postavit faktu, že jeho nejlepší přítel už nikdy nebude s ním. Že život dokáže být v jednu chvíli milosrdný i krutý. 

Vím, že nikdo asi neočekávál takový konec, ale byl nevyhnutelný. Proto vás žádám, abyste mi nepsaly o happy-endy, nebudou. Je to život, a já chtěla ukázat, že oběti hrozné katastrofy mohly mít podobný životní příběh. Je to možná ode mě hloupé, ale chtěla jsem to vyzkoušet. Doufám, že se všem kapitola svým způsobem líbila. 

Sis: Děkuji za tvou podporu a komentáře, pomáhaly mi, opravdu. :-) 
MaggieLove a Lu: Holky, za vaše komentáře jsem taky doopravdy vděčná. 

Píseň zpívá Johnny Strong, který taky byl předlohou pro Cartera. Jistou inspirací byl i film, kde Johnny hraje hlavní roli. Sinners and Saint. Doporučuji se na něj mrknout, skvělý film.  

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Some kind of emotion - 21. kapitola + epilog: