OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Some place, other century 1.díl (2. pohled)

01.01.2010 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 665×

Stála jsem na vysokém pahorku rozkládajícím se po boku jednoho z městeček, které tu stálo už od nepaměti. Teda má pamět do té doby dosáhla, ale lidé, kteří tady bydleli, tak daleko nedosáhli. Městečko se líně probouzelo do nového podzimního dne, ale já jsem jen tiše stála a pozorovala to na první pohled poklidné místo. Mé hnědé oči to místo přitahovalo a hypnotizovalo, musela jsem vědět o každém pohybu, který se tam odehrál.

Bylo to tak dávno. Tolik vzpomínek, tak moc bolesti, příliš mnoho křivdy a nedorozumnění. Každý, kdo by mě tu mohl spatřit, by si mohl myslet, že jsem socha nebo nějaký hloupý kmen stromu, kterému vítr ukradnul jeho dřevěnou korunu a podzim vyhrál bitvu o bujarou zeleň listů, teď snášejících se k zemi. Jediné co by mohlo upoutat něčí pozornost byly divoce vlající blonďaté vlasy ve větru, který se mi pokoušel naznačit, že on má nadvládu, ale nedařilo se mu to. Stačila by mi jediná myšlenka a měla bych ho ve své moci, ale jeho chlad mi nevadil. Vlastně... nebýt mých vlasů ani bych ho nepostřehla.

Lidé se tak změnili. Nebyli to oni, kdo se měnili, ale byla to doba. Stále nové vynálezy, modely... Bylo to unávné, ale je to očividně bavilo. Ty malé lidské bytosti měli tak málo času na svůj život, že se těmito otázkami asi nezabívali, ale někdo komu táhlo na 344 rok se tímto mohl zabývat věky. Zůstat v těle teenagera, ale znamenalo věnovat se stále novým modním výstřelkům.

„Nesmím na sebe hned prvním dnem upoutat pozornost...“ napadlo mě a začala jsem si sundávat jemný černý plášť, ve kterém sem ráda cestovávala. Někam se dostat bylo otázka minut nebo vteřin, ale já jsem nikdy neměla ráda, když mě někdo mohl snadno poznat.

Lidskými pohyby, které jsem se pokoušela neuspěchat a netrhat, jsem srolovala plášť i s kapucí a na místo něj jsem vytáhla mikynu s kapucí na zip. Plášť jsem nacpala do tašky přes rameno, kterou jsem měla většinou při sobě.

Na chvíli jsem litovala, že nikde poblíž nebylo zrcadlo. Možná, že si pořád na něco stežuji, ale tohoto zlozvyku se nezbavím. Vždy se chci podívat jak vypadám, když se mám vydat mezi lidi. Tohle mi zůstalo od malička... od mala, oh jak velký je tohle pojem! Ale na tom teď nezáleží. I bez zrcadla bych si dokázala představit jak vypadám. Světle blonďaté vlasy padající až k pasu a jemně rámující bledý obličej, který by se neopálil, i kdybych se snažila sebevíc. Ledové čokoládové oči zabijáka, kterých se už nikdy nezbavím. Kdy naposledy v nich byla nějaká jiskra? Nějaký život? Toť otázka do pranice.

Momentálně jsem na sobě měla jen černé triko na ramínka, dost výrazně kontrastující se sněhobílostí mé pokožky a světlé uplé džíny, které podtrhovaly mé drobné tělo. Mohli byste si myslet jak bezbranná a nevinná sem. Omyl! A to dost velký v temné uličce jsem to já, koho byste se měli bát.

A conversky. Jo, celý můj outfit dolaďovaly černé tenisky, které se nazývali convers. Co si lidé nevymyslí?

Svými chladnými prsty jsem sevřela přívěšek houpající se mi na krku. Přála jsem si ho zastarčit pod triko, ale to nešlo, protože mělo příliš bujný výstřih. Dost velký na obalamucení, kteréhokoli muže aniž bych použila své schopnosti. Vlastně bych mohla jít i v pytli od brambor a každý by se za mnou otočil. Mé prokletí má spoustu tváří.

Raději jsem si natáhla tmavou mikynu a zapnula ji až ke krku. Nebylo by dobré na sebe upozorňovat tím, že se v půlce podzimu procházím po městě v letním tričku a není mi ani trochu chladno.

Měla bych vyrazit. Naposledy jsem pohlédla k městu a natáhla jsem si kapuci přes hlavu, tak, že mi ven trčely dlouhé blonďaté vlasy. Potom sem si přes rameno vzala tašku a vykročila... vteřina? Možná delší dobu mi to trvalo dostat se ke vstupu do města. Se sklopenou hlavou jsem kráčela po chodníku. Moc dobře jsem věděla kam směřuje. Najednou mě do nosu uhodil sladký závan lidské krve. Labužnicky jsem nasála její pach a přivřela oči. Dětská krev, ta nejlepší, která existuje.

Nemyslete si o mě, že sem nějaký vrah neviňátek nebo tak něco. Tento druh krve sem okusila jen jednou a byla skvělá, ale i přes to co jsem zač nezabíjím malé děti.

Po protější cestě šlo malé děvčátko se svou matkou, která vezla malý kočár.

„Mami, můžu ji kousek vézt? Můžu?!“ děvčátko neposedně poskakovalo kolem kočárku a nejednou se své matce vpletlo pod kola.

„Jenny, už jsem ti říkala, že až na cestě zpátky! Teď zpěcháme!“
„Ale mami, já pro ni chci něco udělat!“

Chci něco udělat... pro sebe jsem se jen uchechtla. Toto je ještě opravdu malé děvčátko. Jednou, až budete bojovat o přízeň rodičů, si na tento den nevzpomeneš. Jednou ji klidně ochotně podrazíš nohy na schodech.

Dál jsem se tímto zážitkem nezabývala, čekalo mě něco bolestnějšího. Stále bylo ještě zešeřeno, ale já jasně viděla bránu hřbitova, hrdě se tyčící přímo předemnou.

„Nezastrašíš mě! Dnes ne!“ zašeptala jsem. Beznámahy jsem s hlasitým vrzáním otevřela starou bránu, která se za ty roky snad nezměnila. Vrazí peníze snad do všeho, ale aby spravili něco tak starého to je ani nenapadne. Vlastně tento hřbitov vůbec nerekonstruovali. Včera v noci, možná dneska brzo ráno, jsem si všimla nového, většího a luxusnějšího.

Tady byly všechny náhrobky rozbořené, téměř nikdo sem nechodil a teď tu nikdo nebyl.

Nemusela bych ani hledat, abych trefila k velkému mramorovému náhrobku, který dřív vyčníval nad ostatními.

Dnes z něj byl jen ustrašený a obyčejný kámen. Přidřepnula jsem si k němu a roztřesenými polštářky prstů jsem přejela po zlatých nápisech, které byly zanešené špínou a prachem.

„Anne-Mary Bennet a Becca Bennet

Nechť odpočívají v pokoji,

po tragické smrti 1683.“

Jasně, tragická smrt. Spíš zákeřné prokletí. Staré vzpomínky se vrátily, a i když jsem nechtěla vzpomínat, tak se mi minulost samovolně proháněla hlavou.

Nemuseli jsme do toho lesa jít, ale chtěli jsme mít své usmíření na speciálním místě. Co sakra dělaly dvě sestřenice sami v lese?! Potom už bylo příliš pozdě něco měnit.

Zběsilý, ale marný útěk lesem... ten křik... ta bolest... ty ďábelské oči...

Obě dvě jsme se vzbudily vedle sebe na tvrdé a studené zemi. Všechno nás bolelo, pálilo nás v krku, ale neuvědomily jsme si co se stalo... vrátily jsme se domů.

Zatraceně! Neměli ani tolik hrdosti, aby nám vystavěli hrobku! Udělali jen obyčejný náhrobek, i přesto jak významné postavení naše rodina měla!

„Dost...“ zašeptala sem a prudce rozevřela téměř kočičí oči. Zjistila jsem, že mám stále konečky prstů na přitisklé na náhrobku.

Skoro jako bych se bála jsem prsty ucukla zpátky a postavila se. Ještě jednou jsem se podívala na náhrobní kámen a potom jsem se rychlým během... lidským očím neviditelným, vydala přes celý hřbitov a nakonec sem ladně přeskočila i vysokou zeď.

„Yeah...“ provokativně jsem se usmála, když jsem se postavila před žluté porsche. Co na tom, že nepatřím do tohohle století, jeho výhody si snad užít můžu. Neptejte se, odkud ho mám, prozradím jen jedno, řekli mi, že mi krásně jde k očím.

Elegantně jsem nasedla za volant a položila sem vedle na sedadlo tašku. Miluji rychlost a musím si dopřát jen porscháka, jiné auto by vzbudilo moc velké podezření a já musím být nenápadná.

Pevně sem uchopila volant. „Těš se DemonVille, jsem zpět!“ sešlápla jsem plyn až k podlaze vozu a se zaskučením motoru jsem se rozjela k velké vile, patřící naší rodině.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Some place, other century 1.díl (2. pohled):