Song of best love - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dozvíme se, co se stalo po tom, když Nathana a Teru oslepily blesky. A taky se dostaneme do nemocnice. A možná se Tera nepodívá do další země. A taky reakce Dylana.

10.08.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 668×

Určitě už všichni víte, že včera proběhl koncert skupiny Soupriz. Známa anglická skupina. Zatímco se natěšené, skandující fanynky draly dopředu a doufaly nad štěstím, že si jich všimnou jejich idolové. Tak za oponou se odehrávala romantická chvilka jednoho z kluků kapely. Nathan Kolbs (20), frontman kapely, měl krásnou chvilku s hnědovlasou kráskou. Podle našich informací se jedná o Ester Johnson (19), jeho dlouholetou kamarádku. Žádný z účastněných nám neposkytnul vyjádření. Blízký zdroj kapely nám ale prozradil, že Ester s nimi absolvuje právě jejich evropské turné. Podařilo se nám kontaktovat před uzávěrkou i jednoho člena kapely a ten nám řekl: „Jsem rád, že se konečně dali dohromady. Bylo to nesnesitelné!“

Podle fotek, které jsme nafotili na after party, se k sobě dvojice vyloženě měla. Přejeme jí zdárné trvání vztahu a budeme vás i nadále informovat.

Internetový portál: Knowall.com

„Páni. Tak to bylo rychlé,“ pronesla jsem a vypnula prohlížeč. Otočila jsem se na židli na Nathana, který se rozvaloval na mojí posteli a přemýšlel nad tím, co jsem mu právě přečetla. Opřel se o lokty a zadíval se na mě.

„Já se spíš divil, že to nevyšlo dřív, než skončil koncert. Asi čekali na fotky z after party, a že jsme jim jich dali,“ mrknul na mě. Namyšlenec. Zvedla jsem se ze židle a pomalu se k němu přibližovala.

„Nebo čekali, až se tvoje veliké obdivovatelky vrátí domů, aby si to přečetly, a pak jim došlo, že celou dobu, co nad tebou slintaly pod podiem, tak ty jsi byl zadaný a všechny zamilované písně jsi zpíval jenom mně,“ pronesla jsem namyšleně. On se jenom zasmál a popadl mě tak, že jsem se smíchem spadla k němu na postel.

„Samozřejmě. Jak jinak,“ zašeptal mi do ucha a pomalu ho začal okusovat. Slastně jsem si povzdechla.

A pak začal zvonit mobil.

„Ksakru,“ zaklel Nathan a odvalil se vedle mě, abych mohla vzít mobil. Natáhla jsem se pro mobil a zjistila, že mi volá Dylan. To nebude dobré

„Sakra,“ zaklela jsem pro změnu já. Nadechla jsem se a přetáhla zeleně svítící siluetu telefonu na ploše.

„Ahoj, Dylane,“ pozdravila jsem ho přeslazeně. Uslyšela jsem menší zavrčení pocházející od Nathana, a tak jsem se natáhla a bouchla ho do ramene. Jenom se na mě ublíženě podíval a poslouchal dál.

„Nemohla jsi mi říct, že chodíš s Kolbsem před tím, než jsem ze sebe udělal největšího kreténa pod sluncem,“ vyjel na mě Dylan bez pozdravu. Leknutím jsem poskočila na posteli a Nathan se už natahoval po telefonu, že mu něco řekne. Rychle jsem se postavila a začala chodit po pokoji.

„Dylane, to není tak, jak myslíš,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale on se jenom nevesele zasmál.

„Není? Bože. Já jsem takový debil. Stojím v Paříži na letišti. Koukám na novinový stánek a skoro ze všech posraných plátků na mě koukáš ty s Nathanem, jak se ocucáváte. A ty mi řekneš, že to není to, co si myslím?“ pronesl sarkasticky.

„No, my… víš…“ přemýšlela jsem, co na to říct.

„Nemusíš nic říkat. Chápu. On má peníze. Slávu. Já nemám nic. Jsem rád, že jsem si to uvědomil docela brzo. Letím teď do Německa, ale mluvit s tebou už nebudu. To si zapamatuj,“ řekl a položil to.

Koukala jsem zaraženě na mobil a snažila jsem pochopit, co se právě stalo. Zdálo se mi to, nebo mě právě nazval zlatokopkou?

Nathan se postavil a šel za mnou.

„Hej,“ řekl a zvedl mi hlavu. „Co se děje?“ zeptal se. Říct jsem mu to nechtěla, protože vím, jak by reagoval. A Dylan tu práci potřebuje.

„Nic jenom. Nebyl zrovna nadšený, ale to se poddá,“ usmála jsem se na něj a položila mobil na stůl.

„Ale pojď sem,“ objal mě.

„Co ti řekl?“ zeptal se mě.

„Nic. Neměl bys jít už na pokoj? Je docela pozdě?“ zašeptala jsem a odtáhla se od něj.

„Chceš se mě zbavit?“ zeptal se mě se smíchem. Protočila jsem oči a vytlačila ho z pokoje.

Když jsem zavřela dveře, tak jsem se o ně opřela. Dylana mi bylo líto, ale uvědomila jsem si, že mám ráda Nathana. Moje mysl na mě řvala, že konečně. Je pravda, že mi to trvalo. Usmála jsem se a šla ke stolu a otevřela internetový prohlížeč.

Projížděla jsem různé články, které o nás napsali, a tak celkově byly všechny pozitivní. Co bych taky čekala, když je to jenom jeden den. Pak mě napadlo, že bych se mohla podívat na komentáře pod články. A to byla chyba.

Většina článků byla pozitivních, že nám to přejí nebo že jsme roztomilý pár. Za což jsem byla strašně ráda, ale byly tam i takové, které říkaly, že ho využívám, že jsem zlatokopka, že se k němu nehodím a takové. A to docela zabolelo. Proč to píšou? Opravdu se k němu nehodím? Nebo je to jenom žárlivost? Ptala jsem se sama sebe ale bez odpovědi.

Zavřela jsem rychlostí počítač. Pomalu jsem ho pohladila po okraji a potom si utřela slzy, které mi tekly z očí. Jsem jak těhotná ženská s hormony. Zasmála jsem se nad tou myšlenkou a zvedla se ze židle, směr koupelna.

Pustila jsem si teplou vodu a snažila se zbavit všech negativních myšlenek. Mám Nathana ráda. A ze smutného stavu jsem rázem přišla do nepřirozené naštvanosti. Nevědí, co píšou. Snad vím, že s ním nejsem kvůli penězům a slávě. Hloupí, bezpáteřní žárlivci. Dobře to bylo trochu moc, ale musím uznat, že mě to naštvalo. Neznají mě a dělají ze mě zlatokopku.

„Agg. Proč já?“ ptala jsem se. Nechala jsem na sebe téct vodu a postupně všechny myšlenky, které mě napadaly, mě opouštěly s vodou do kanalizace.

Ráno to nebylo o nic lepší. Měli jsme teď týden volno a chtěli jsme v Německu zůstat ještě pár dní, než se vydáme do Bernu. Švýcarsko. Jen při pomyšlení na čokoládu se mi začaly vytvářet sliny.

S Nathanem jsme se rozhodli, že zajdeme do nedaleké restaurace na oběd. Ale jen, když jsme vyšli z hotelu, sletěly se na nás doslova davy ječících fanoušků. Draly se dopředu jak blázni a odstrčily mě tak, že jsem spadla na zem a bouchla se hlavou o dlaždičky.

„Au,“ zašeptala jsem a vstala. Okolo mě byla spousta, ale spousta holek. Ječely věci jako: ,Nathane, miluji tě; nebo jsi úžasný, vezmi si mě´. Zakroutila jsem hlavou nad inteligencí náctiletých holek a postavila se na špičky, abych viděla Nathana. Chtěla jsem se prodrat za ním, když mě jedna holka chytla za loket a táhla mě od hotelu pryč. Chtěla jsem se bránit, ale když jdete pozpátku a někdo vás násilím táhne dál, moc to nejde.

„Hej, co děláš?“ zeptala jsem se jí, když jsme zašly za roh a ona mě silou hodila na stěnu budovy. Blonďaté vlasy jí létaly na všechny strany a modré oči sršely hněvem.

„Drž se od něho dál. Jasné?“ zavrčela na mě a pomalu se ke mně přibližovala. Začínal se se mnou točit svět, ale když jsem trochu zamrkala, tak se to ustálilo, ale pořád pocit jako na kolotoči přetrvával.

„Co na mě tak koukáš? Jsi hloupá? Nech ho na pokoji! On je můj!“ zavrčela a bouchla rukou do omítky těsně u mojí hlavy. Položila jsem jí ruce na ramena a snažila se ji od sebe odsunout. Neměla jsem na to ale sílu a po chvíli jsem to vzdala a rukama se radši podepřela u zdi, protože se mi znovu začala točit hlava.

„Nechápu, proč je s tebou! Jsi jak retardovaná. Ani odpovědět neumíš!“ pronesla s nechutí.

Chtěla jsem jí odpovědět, ale pomalu se mnou černal svět a sjela jsem podél zdi na chodník.

Poslední, co jsem slyšela, bylo: Sakra.

Otevřela jsem oči a koukala se na bílý strop, který nebyl popravdě nijak zajímavý, ale bílá barva byla docela útočná na to, že jsem právě otevřela oči. Musela jsem párkrát zamrkat. A pak jsem začala uvažovat. Od kdy má můj pokoj bílý strop? Kam se poděly ty hvězdičky, co v noci svítí? Natáhla jsem ruku, abych na nočním stolku nahmatala mobil a koukla se, kolik je hodin. Když jsem ho ale nahmatala, nedotkla jsem se dřeva ale nějakého jenom studeného nestabilního stolku. Otočila jsem hlavu a zjistila jsem, že mám ruku položenou na železném stolíku, na kterém je postavená váza s kytkou.

Pomalu jsem otáčela hlavu a viděla jsem bíle vymalovaný pokoj, dvě lůžka vedle mě, pár židlí a jedno okno s mřížemi. Kde to sakra jsem?

„Konečně jsi vzhůru,“ ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem poskočila a rychle se podívala, odkud ten zvuk přišel. Na posteli vedle mě ležela asi patnáctiletá holka. Vydechla jsem a usmála se na ni.

„Byla tady docela nuda. I když pořád sem někdo chodil a díval se, jestli jsi vzhůru. Hlavně ten pěkný černovlasý kluk. Ale mě na takové badboys typy neužije. Já mám radši blonďáky. No prostě alespoň už tady nejsem sama. Ležím tady už pátý den, a jak slyšíš, potřebuji si s někým nutně popovídat. Moji rodiče sem sice chodí, ale co jim chceš říkat. Je mi líto, že jsem se málem otrávila alkoholem? Promiň, vidím, že jsi vykolejená. Jsem Sabina,“ představila se, ale já to nebrala na vědomí a jenom na ni zaraženě koukala. Okey. Moc informací.

„Es… Est… Tera. Jsem Tera,“ vykoktala jsem ze sebe. Mile se na mě usmála a natáhla ruku. Potřásla jsem si s ní.

„Moment. Jak jsi věděla, že nemluvím německy?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že na mě mluvila anglicky.

„Když sem došel ten tvůj rádoby badboy, mluvil anglicky, tak jsem vydedukovala, že německy asi taky nebudeš moc umět,“ usmála se. Badboy? Nathan? Ona ho nezná? Ta holka se mi začíná líbit. Začala jsem si s ní povídat a zjistila jsem, že je celkem fajn.

Asi po dvou hodinách došla sestřička, a když zjistila, že na její němčinu opravdu neodpovím, tak si povzdechla a na podpatku se otočila. Za pět minut došla s doktorem, který mi oznámil, že mám lehký otřes mozku a že si mě tady nechají pár dní. Zrovna když odcházel, došel do pokoje Nathan, a když uviděl, že jsem vzhůru, hned se ke mně vrhl a začal se omlouvat.

„Neomlouvej se. Jen jsem spadla. To se mohlo stát každému,“ snažila jsem se ho uchlácholit.

„Jo, ale vždy se to stane tobě,“ obvinil mě.

„Chceš se hádat?“ zeptala jsem se ho a on jen zakroutil hlavou.

Vzal si židli a sednul si vedle postele. Začal popisovat, jak ho ty holky odstřihly. Jak se snažil ke mně dostat, ale nakonec to vzdal a řekl si, že počkám. U této části se mi strašně omlouval a nechal toho, až když jsem mu dala pohlavek a zvýšila na něj hlas, ať toho nechá. A pak jak mě hledal a našel mě ležet na ulici za hotelem v bezvědomí.

Mluvili jsme spolu až do konce návštěvních hodin, kdy ho sestřičky skoro nuceně musely vytáhnout z pokoje. Smála jsem se jeho chabým pokusům přemluvit sestřičky, aby mohl zůstat a jeho jazykové nedostatky na vtipu jenom přidávaly. I v nemocnici je to pořád komik. Ale mně zůstávalo v hlavě. Jak dlouho tady zůstanu?

Omlouvám se za trochu nekvalitní kapitolu. Po dvou dnech upravování a přepisování jsem to vzdala a pokusím se to vynahradit v další kapitole. Chtěla bych poděkovat všem, co čtou tuto povídku a taky pravidelně komentují. Vždy mi tím zvednou náladu. Pokud budete mít ale nějaké výhrady, ráda si je poslechnu. ;)

TheSinna

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování