OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Song of best love - 13. kapitola

20.08.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 611×

„Vyhrála jsem,“ vykřikla jsem a poskočila na nemocniční posteli. Začala jsem tancovat můj vítězný tanec na posteli a Sabina vedle mě našpuleně hodila karty na zem.

„Jak to děláš?“ zeptala se mě a já přestala tancovat. S úsměvem jsem se na ni otočila.

„Léta praxe. Když moji vrstevníci chodili na různé párty, já byla zavřená doma a hrála s tátou karty,“ promluvila jsem a zadívala se na konec postele. Přepadl mě smutek po tátovi.

Je to sice nějaký čas, ale pořád to bolí. Ten pocit, když vím, že dojedu domů a nemůžu rozrazit dveře do tátova obchodu a zařvat, že jsem doma. Nebude na mě čekat žádné přivítání v podobě táty u pultu ladící kytaru zákazníkovi.

„Tero? Halo? Vnímáš?“ ozvalo se z vedlejší postele. 

„Jo, promiň, jenom jsem se zamyslela,“ pípla jsem. Otočila jsem se směrem k Sabině, která na mě se zaujetím koukala.

„Proč tady ještě jsi?“ zeptala se. Nechápu.

„Cože?“ vyděsila jsem se.  

„Já myslela, proč jsi ještě v nemocnici. Neodjíždí ti tvoji kamarádi dneska do Švýcarska?“

„Aha. No, ano. Já se k nim přidám, až mě odsud pustí,“ usmála jsem se na ni. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Další hodinu jsme hrály karty a tentokrát vyhrávala i Sabina. Z naší karetní mánie nás dostal až zvuk mého telefonu.

„Ahoj? Tak co cesta, už jste v hotelu?“ zeptala jsem se Nathana a položila karty na stolík. Sabina se jenom usmála, řekla, že si jde pro pití a nějaký časopis, a opustila pokoj.

„Víš, jak to chodí. Nastoupíš do letadla, usneš, probudíš se, vystoupíš a budeš ušlapaný lidmi na letišti,“ zasmál se do telefonu. Protočila jsem oči. Dneska má dobrou náladu.

„Hlavně, že si to užíváš. Co kluci? Nedělali bordel v letadle?“

„Byli docela fajn,“ odpověděl a odmlčel se. Poznala jsem, že mi chce něco říct, když udělá takovou pauzu v telefonu, řekne něco, co se mi líbit nebude.

„Je tady i Dylan a není moc nadšený. Neptal se na tebe, ale myslím, že to ví. Díky novinám,“ objasnil mi. No jo. Noviny. Hned druhý den po incidentu byl na všech novinách napsaný titulek: „Přítelkyně Nathana Kollbse je v nemocnici. Co se stalo?“

Už jsem otevírala pusu, že něco povím, když dveře do pokoje otevřel doktor.

„Já ti zavolám za chvíli, ano?“ řekla jsem Nathanovi a položila mobil.

„Jak se cítíte?“ zeptal se mě doktor a pozorně mě sledoval.

„Nic mě nebolí, hlava se mi netočí, nemám migrénu. Můžu jít domů?“ zeptala jsem se ho na rovinu, protože se ptal na stejné věci každý den. Doktor se usmál a napsal něco na desky, co měl v ruce. Potom vzal papír a podal mi ho.

„Ano, můžete,“ odpověděl. Nadšeně jsem vyjekla a vyskočila z postele.

„Jenom,“ promluvil. A já se zarazila. To bude zase kázání, co mám a nemám dělat. „Budete muset jet domů. Po vašem zranění nedoporučuji, abyste pokračovala do Švýcarska, kde byste vystavovala svoji hlavu nadměrnému hluku. Doporučuji jet zpět do Londýna a tam odpočívat,“ pronesl a já na něj jenom koukala.

Nemůžu pokračovat. Musím se vrátit? Smutně jsem si sedla na postel a koukala na lístek, na kterém stálo, že můžu odejít. Odejít ano, ale né tam kam chci.

Další půl hodinu mi doktor říkal, co smím a nesmím, ale já ho poslouchala jen na jedno ucho. Netěším se, až to řeknu Nathanovi, vždyť on se do Londýna vrátí až za dva měsíce. To bude krása. Hodila jsem poslední věc do kufru, který mi i s věcmi přivezli kluci, než odletěli. Rozloučila jsem se se Sabinou a vydala jsem se z nemocnice, do taxíku, který jsem si předtím zavolala.

Když jsem seděla v autě, napadlo mě, že bych mohla zavolat Nathanovi a nějak šetrně mu to říct.

Vzal to po druhém zvonění a zněl docela udýchaně. Mají zkoušku, došlo mi.

„Ahoj,“ zafuněl do telefonu.

„Ahoj. Právě mě pustili z nemocnice,“ pronesla jsem rovnou. Slyšela jsem, jak se Nathan nadechl a potom zařval, asi na kluky, že mě pustili.

„To je úžasné, kdy ti to sem letí? Nebo jedeš vlakem? To je jedno, kdy tě máme čekat?“ ptal se nadšeně na jednu otázku za druhou.

„Nathane, klid. Já nejedu za vámi,“ odpověděla jsem mu pomalu.

„Co? Jak to?“ zněl zmateně.

Po asi desetiminutovém vysvětlování, že musím jet zpátky do Londýna, Nathan musel končit a vrátit se ke zkoušce. Já jsem taky musela skončit, protože jsme právě zastavili před hotelem. Na recepci jsem měla uschované věci, protože do nemocnice bych si je všechny vzít nemohla, a když majitel hotelu zjistil, že kluci odjíždí a já jsem ještě tam, tak se nabídl, že věci můžou zůstat v hotelu. Co neudělat pro slavné lidi, že ano.

Po vyzvednutích mých věcí jsem se vydala na letiště, kde jsem si koupila lístek do Londýna. Na čtyři hodiny ráno. To bude krásný let.

Po odbavení jsem se procházela po bezcelní zóně, kde za mnou přišlo pár děvčat a ptalo se mě, jestli jsem to opravdu já. Bylo zvláštní, že mě lidi poznávají. Pohybovala jsem se v okruhu skupiny už delší dobu, ale až teď mě jakoby svět začal vnímat.

Let byl poměrně krátký. Po většinu letu jsem spala, a když už jsem nemohla, vytáhla jsem notebook a psala. Vždy jsem chtěla vydat knížku, ale nikdy jsem k tomu neměla odvahu. Ale teď se mi píše docela dobře.

Dala jsem klíč do zámku, pootočila jsem ho a s nadechnutím stlačila kliku. Neměla jsem se sem ještě dva měsíce vrátit. Kufr jsem hodila na svoji postel. Vzala jsem si klíč od schránky, který jsem měla pověšený u dveří, a běžela si pro dopisy. Nic zajímavého.

Popravdě, zbytek dne jsem neměla co dělat. Když jsem si všechno vybalila, tak jsem si sedla na gauč k televizi. Když skončil film, tak tam nic obstojného nebylo, tak jsem vytáhla notebook. Kolem jedenácté mi začal zvonit mobil.

„Nathane. To jsem ti tak chyběla?“ zeptala jsem se ho s úsměvem, protože jsem ráda, že mi zavolal. Málem jsem se ukousala nudou. 

„Ter… T… Tero,“ vzlykal Nathan do mobilu. Vymrštila jsem se na gauči do sedu.

„Nathe, co se děje?“ zeptala jsem se ho se strachem v hlase.

„Táta. On, měl. On. On měl infarkt,“ propukl v pláč. Pane bože, šeptala jsem.

„Jak je na tom?“ zeptala jsem se ho opatrně.

„On to nezvládl,“ vykoktal ze sebe. 

Cítila jsem slzy, které mi tekly po tváři. To snad ne. Jako by toho už nebylo málo. Ten pán, co se o mě po tátově smrti staral. Ten hodný vysoký, šedovlasý, s neustálým rošťáckým světlem v očích, je mrtvý? To nemůže být pravda.

„Kdy?“ zeptala jsem se ho.

„Před hodinou,“ zašeptal a dál brečel. Nathana jsem viděla brečet dvakrát. Poprvé, když si ve školce, týden po tom, co se přistěhovali, zlomil ruku, když spadl ze stromu, na který jsem ho donutila vylézt, a podruhé na pohřbu mého otce.

„Dohodli jsme se, že zrušíme turné. Zítra nám letí letadlo. Jedeme domů.“

Chtěla jsem se omluvit, pokud jsem v té nemocnici napsala úplnou hovadinu. V životě jsem nebyla v nemocnici přes noc a nikdy jsem neměla otřes mozku. Vždy jsem tam byla maximálně na pohotovosti a pak jela domů. Takže jsem se pokoušela napsat něco, co by mohlo být reálné.

- TheSinna

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Song of best love - 13. kapitola: