OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Song of best love - 14. kapitola

22.08.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 628×

Pomalu jsme vstupovali za deště na hřbitov. Podívala jsem se na Nathana, který šel vedle mě, zabolelo mě u srdce, když jsem viděla jeho pohled. Poslední dny brečel, řval, vyváděl, ale teď jako by všechny jeho emoce zmizely a jeho pohled byl neproniknutelná maska.

Tekly mi slzy při vzpomínce na jeho řeč v kostele, na to, jak se díval, když spoluhráči jeho otce zvedli rakev a pomalým krokem ji vynesli z kostela.

Dělali jsme pomalé kroky v zástupu. Všude se ozýval tichý pláč a uklidňování. Setřela jsem si slzy a zvedla hlavu. Přibližovali jsme se k pomníku. Muži pomalu položili rakev na zem. Nathanova matka mi podala bílou růži.

Rakev začali pomalu spouštět dolů. Pomalu dopadla na zem a okolo ní se zvednul prach. Podívala jsem se o dva hroby dál a viděla jsem hrob mého otce. Stejný hřbitov, stejná situace, stejná bolest.

První šla Nathanova matka, potom Nathan. S růží v ruce se díval na rakev a po tváři mu tekla slza. Pomalu natáhl ruku a upustil růži. Dopadla na růži od jeho matky. Potom se sehnul a lopatkou nabral trochu hlíny. Zahleděl se na růže a pomalu otočil lopatku. Hlína dopadla mimo rakev, otřel si slzu, která mu tekla po líci. Zapíchnul lopatku zpátky a odešel od hrobu.

Pomalu jsem se přiblížila. Popotahovala jsem a utírala si slzy. Nemůžu tomu uvěřit. Je pryč. Už žádné zápasy ve fotbalu. Žádné filmové večery. Žádné vtípky.

Upustila jsem růži, která dopadla vedle rakve, a sehnula se pro lopatku. Nabrala jsem na špičku hlínu a hodila ji na rakev. Vrátila jsem lopatku a otočila se na podpatku.

Nathan objímal svoji mámu a díval se na mě. Jeho netečný výraz zrazovaly jenom červené oči od pláče. Šla jsem k nim a objala jeho matku. Snažila jsem se ji uklidnit od neustálého pláče. Nedařilo se mi to. Postupně přicházeli lidé, aby si potřásli rukou a projevili úctu a smutek.

Celou tuto dobu jsem stála bokem a dívala se, jak oba dva přijímají se slzami v očích projevy přítomných. Viděla jsem boj v Nathanovi, aby nezačal řvát na ty lidi, že jejich slova mu nepomůžou. Nic že mu nepomůže.

Nathan:

Podával jsem automaticky ruku a neposlouchal, co mi říkají. To sakra neví, že jejich úcta a smutek je mi někde. Že oni nepřišli o jednoho z nejdůležitějších lidí v životě. Že to nejsou oni, co se musí vrátit do napůl opuštěného domu a každý večer utěšovat svoji matku.

Nemusí snášet ty soucitné pohledy, který na mě každý háže. Chtělo se mi na ně řvát, ať jdou s tou lítostí někam. Nepomůže mi to. Nevrátí mi to otce zpátky.

Potřásl jsem rukou poslednímu člověku a otočil se na teď už zakopaný hrob mého otce. Bude trvat týdny, než ta hlína sesedne. Cítil jsem na zádech ruku a podíval se, kdo to je.

„Vím, že to nechceš slyšet, ale byl to úžasný chlap. A ty jsi po něm. Vždy bude kousek jeho s tebou,“ zašeptala mi Ester. Ona je asi jediná, která mě teď chápe. Ví, čím si teď procházím.

„Zní to jako klišé ale jednou, časem, se bolest zmenší, ale nikdy se nevytratí. Teď musíš být ale silný, kvůli svojí matce,“ pokračovala.

Ne! Potřásl jsem hlavou, abych si utřídil myšlenky. Silný můžu být od zítřka, teď potřebuju čas. Odtrhnul jsem se od Ester a rychlým krokem jsem se vydal z hřbitova.

Jak mi to mohl udělat? Nechat mě tady s matkou. Snad věděl, že nemůžu být doma a starat se o ni. Proč? Šel jsem podél cesty a ani nevěděl, kam jdu. Prostě jsem šel.

Začalo se stmívat a já zalezl do nějakého pajzlu. Byl tam bar, pár stolů a kulečník. Místnost byla tmavá a docela zakouřená. Došel sem na druhý konec baru a tam si sednul.

„Co si dáš, krasavče?“ zeptala se mě poměrně vyvinutá blondýna.  

„Něco tvrdého,“ řekl jsem nedbale. Vzal jsem si podtácek a začal ho obracet v ruce.

„Co tě žere? Jdeš z pohřbu, nebo co? Kvádro se tu často nevidí,“ dělala si ze mě srandu. Zvedl jsem k ní oči.

„Jo, jdu z pohřbu,“ řekl jsem. Postavila na bar skleničku s jantarovou barvou. Kopnul jsem to do sebe a požádal o další.

„Neznáme se?“ zeptala se a prohlížela si mě. Pokrčil jsem rameny.

„Je to možný, mě zná hodně lidí,“ řekl jsem a vypil i druhé pití. Hned se otočila a znovu mi nalévala.

„Počkej. Ty jsi ten šašek z té skupiny,“ řekla a ukázala na mě. Mile se na mě usmála. Zvedla pěst do vzduchu a zvrátila hlavu.  „Jsem dobrá,“ pochválila se.  A začala obsluhovat další zákazníky.

„Víš, že jsi docela sexy?“ zeptal jsem se v podnapilém stavu Kattie. 

„Zpěváčku, zdá se mi, že máš dost. Nemáš doma přítelkyni, která na tebe čeká?“ zeptala se. Něco mi říkalo, že bych měl odpovědět, že ano a odejít. Zavrtěl jsem hlavou.

„Na nic si nevzpomínám,“ pronesl jsem s úsměvem. „Co se trochu pobavit? Kdy končíš?“ zeptal jsem se a v hlavě si plánoval, co všechno s ní udělám.

„Když tě doma nečeká žádná jiná, tak by bylo opravdu hrozné, kdybych tě v takové stavu nedoprovodila domů. Dej mi deset minut,“ zašeptala mi do ucha a následně mě kousla do ušního lalůčku. Dračice. Kývavým pohybem se odebrala do zadu. Já si stoupnul ke dveřím a čekal na ni, když vyšla, došli jsme na parkoviště a já uviděl její auto, sedl jsem si do něho a řekl jsem jí, ať se vydá směr můj byt.

Ester:

Procházela jsem se po Nathanově domě. Včera zmizel ze hřbitova a nedal o sobě vědět. Já i jeho matka jsme o něj měly docela strach, ale řekly jsme si, že ho necháme chvíli vyvětrat. Jen jsme nečekaly, že se vůbec nevrátí. Zajela jsem si rukou do vlasů. Měla bych tam jet. Co když něco potřebuje? Popadla jsem klíčky a vydala se směr jeho byt v centru.

Na zaklepání ani zvonění nereagoval, tak jsem vytáhla můj náhradní klíč a otevřela si. Čekala jsem spoušť ale ne takovou.

Rozvrácený nábytek, zničený skleněný stůl, střepy z vázy, která stála na stolíku u okna. Možná ještě spí. Vždyť je teprve devět hodin. Nevím, v kolik se vrátil. Pomalu jsem se vydala do jeho ložnice. Když jsem před pootevřenými dveřmi viděla Nathanovu botu a tričko, čekala jsem ledacos, ale ne on a nějaká blondýna nahá v posteli.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Song of best love - 14. kapitola: