OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Song of best love - 19. kapitola

23.09.2014 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 710×

Hned u dveří jsem narazila do stojícího člověka.

„Promiň,“ pípla jsem a prodírala se za Weronikou, která se mi pomalu, ale jistě ztrácela v davu.

„Kam tak pospícháš?“ zeptala jsem se jí, když jsem s největší radostí dosedla na barovou stoličku.

„Happy hour, zlato,“ usmála se na mě a podala mi sklenici s vysokou stopkou. Povytáhla jsem obočí a zadívala se na ni. „Nemel a pij,“ nakázala a hodila do sebe pití. Jenom jsem pokrčila rameny a začala mít. Po první loku jsem se ušklíbla a položila sklenku na bar. 

„To je strašně sladké,“ řekla jsem znechuceně a ještě hůř se na to pití podívala. Weronika se jenom zasmála a zamávala na barmana.

„Chutnalo?“ zeptal se a s neskrývaným pohledem sklouzl po Weronice. Ta se jenom začervenala a koketně zasmála. Protočila jsem oči.

„Tady kamarádce nechutnalo pití. Byl byste tak laskav a donesl jí vodku s džusem? Děkuji,“ zamrkala a podepřela si hlavu o svoje dlouhé pěstěné nehty. Barman kývnul hlavou a už se ubíral k poličkám s alkoholem.

„I ty jedna flirtovačko,“ obvinila jsem kamarádku. Podívala se na mě s falešným zděšením.

„Já?“ položila si ruku na srdce. „Nikdy. Jenom ti dělám laskavost. Za tohle pití nebudeš muset platit,“ usmála se.

„Jo, a to jak?“ zeptala jsem se jí, jako by byla blbá.

„Ty jsi dobrá se slovy, já s muži. Uvidíš, bude to zadáčo,“ mrkla a upravila si vlasy. Právě se vracel barman a chtěl mi říct cenu, Weronika mu skočila do řeči.

„Děkujeme. Kamarádka na sladké nápoje moc není a dnešek je její den. Chápete to. Ona se zasnoubila,“ pronesla nadšeně. Já jsem mezitím, co mluvila, pila pití, co mi donesl barman, a u této věty mi zakuckalo. Rozšířila jsem na ni oči. „Ale nedělej upejpavou. Greg je úžasný chlap. Škoda, že já nikdy takového nenajdu,“ pronesla tak smutně, že i já bych jí to sežrala. Barman, jako by vycítil šanci, se na ni usmál.

„Snad to nebude tak horké,“ usmál se.

„Vy jste milý,“ utřela si falešné slzy. „Jak se jmenujete?“

„Robert. A ty?“ natáhnul ruku přes bar. Weronika mu ji chytla a potřásla s ní.

„Xénie,“ zalhala. Pomalu jsem v sobě dusila smích.

„Těší mě,“ pronesl Robert.

„Mě tak. Tak kolik jsme dlužné?“ zeptala se Weronika, pardon, pro dnešek Xénie.

„Nechte to tak, je to na účet podniku,“ usmál se a já zůstala s otevřenou pusou. Jí se to povedlo. Dobře ona. Až budeme od něj dál, tak jí zatleskám.

Weronika pronesla, jak je strašně milý, a když se otočil k dalšímu zákazníkovi, chytla mě za ruku a i s pitím mě táhla do boxu naproti baru. Abychom se k němu dostaly, musely jsme se prodírat přes taneční parket. Položila skleničky na stůl, hodila kabelky a bundy na sedačku a vytáhla mě na parket. Takže dneska se nechávám vést.

Po pár písničkách jsem byla už poměrně zpocená, tak jsem se šla na chvíli posadit. Vypila jsem i ten poslední zbytek, co mi zůstal ve skleničce, a začala se rozhlížet po klubu.

Projížděla jsem pohledem všechny okolo, až mi zrak spočinul na jednom určitém člověku. Co tady dělá? prohnalo se mi hlavou, a když jsem viděla, co udělal, vše to vysvětlilo. Natáhla jsem se pro Weroničino pití a se zaťatými zuby ho vypila, postavila se a s nervózním krokem šla směrem k němu.

Ležérně se opíral o zeď a koukal do fotoaparátu. Nevšimnul si, že se k němu blížím. 

„Dylane?“ zašeptala jsem. Na svoje jméno reagoval rychle a zvedl zmateně hlavu. Hned jak mě poznal, zamračil se.

„Co chceš?“ zeptal se.

„Pozdravit tě,“ pronesla jsem s falešným úsměvem a doufala, že se na mě už nezlobí. Chyba, zamračil se na mě ještě víc a odrazil se od zdi. Pomalu mě začal obcházet, ale já ho chytla za ruku. „Počkej. Chci se omluvit,“ řekla jsem mu pravdu. Pustil fotoaparát, takže mu teď visel kolem krku, a založil si ruce na hrudi.

„Tak mluv,“ řekl.

„Nechceš si radši sednout?“ zeptala jsem se s nadějí a vydechla úlevou, když zakýval hlavou na znamení, že ano.

Posadila jsem se do boxu. Dylan si sedl naproti mně a sundal si z krku fotoaparát.

„Tak mluv,“ pobídl mě.

„Chci se omluvit. Bylo mi s tebou fajn. Jen, já tě beru jako kamaráda. To s Nathanem se stalo opravdu narychlo. A byla to chyba,“ přiznala jsem. Celou dobu měl Dylan nepřítomný výraz, jenom až jsem řekla, že to byla chyba, zpozorněl a upřel na mě starostlivý pohled.

„Co se stalo?“ zeptal se. Smutně jsem se usmála.

„To nemá cenu řešit. Co tady vlastně děláš?“ snažila jsem se odvést řeč jinam.

„Když skupina zrušila turné, neměl jsem práci. Tak jsem sháněl a dostal jsem nabídku tady fotit akce. Není to sice nic moc, ale práce to je,“ usmál se. Požádala jsem ho, aby mi ukázal fotky, a on tak udělal.

Seděla jsem s Dylanem asi už hodinu v boxu, když se k nám přidala Weronika. S úsměvem se sesunula vedle mě.

„Jsem mrtvá,“ pronesla zadýchaně. Pak se podívala na Dylana. „A ty jsi kdo?“ zeptala se ho s úsměvem.

„Dylan,“ natáhnul se přes stůl a potřásl si s ní.

„Weronika,“ usmála se koketně.

„Tak už né Xénie?“ popíchla jsem ji. Weronika se na mě jenom podívala pohledem ´buď potichu´ a Dylan si nás zmateně prohlížel. Pokrčila jsem rameny.

„Nechceš jít tancovat?“ zeptal se Dylan Weroniky a ta s radostí souhlasila. Vydali se na parket a já zůstala v boxu s fotoaparátem. Nenápadně jsem ho chytla a namířila objektiv na ty dva tanečníky. S úsměvem jsem položila fotoaparát na stůl a začala si hrát s jeho šňůrkou okolo krku.

Do bytu jsem se vrátila okolo třetí ráno. Posilněná alkoholem jsem se snažila trefit klíč do zámku. Když už se mi to skoro povedlo, dveře se otevřely a já uviděla uvnitř čekajícího Nathana. Úsměv na tváři mě přešel a zůstala jsem opařeně stát.

„Nejdeš dovnitř?“ zeptal se. Polkla jsem a překročila práh do mého bytu. „Kde jsi byla?“ zeptal se mě smutně. Alkoholický opar ze mě vyprchal.

„To tě nemusí zajímat,“ pronesla jsem bez emocí. Slyšela jsem za mnou povzdech. Nereagovala jsem a pověsila kabát na věšák, potom se rozešla do obývacího pokoje, kde jsem se posadila na gauč a zadívala se na Nathana.

„Tero. Já…“ začal.

„Co chceš, Nathane? Nemyslíš si, že už toho bylo trochu dost?“ přerušila jsem ho. Jenom se na mě smutně podíval, jako by mě prosil. „Jsem unavená. Jsem unavená z toho, že si musím pořád hrát na silnější. Nejsem silná. Bože, před nedávnem jsem byla ještě teenager, a teď musím řešit takové věci. Jsem unavená být pořád ta zničená, ta poškozená, ta smutná. Já už prostě nemůžu,“ zvyšovala jsem hlas.

„Tero,“ zašeptal Nathan.

„Řekni mi, sakra, co chceš,“ pronesla jsem mezi zuby a dívala se na zem. Takhle to dál už nejde.

„Omlouvám se. Snad mi někdy odpustíš,“ zašeptal, došel ke mně, políbil mě do vlasů a odešel. Když jsem slyšela cvaknutí zámku, apustily se mi slzy. Na mysli mi vytanula pouze jedna jediná věc.

Co teď?

Doufám, že už jste všichni napjatí, jak nakonec celá povídka skončí.
Řekla jsem si, že fotka Weroniky na závěr nesmí chybět.
-Sinna (Jak říká FNikol, všichni zkracují) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Song of best love - 19. kapitola: