Song of best love - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kavárna. Naštvanost a Hádka?

17.04.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 790×

Po cestě z letiště byli pořád všichni ve stavu, kdy se nechtěl nikdo s nikým bavit. Když jsme dojeli k hotelu, čekal před ním zástup fanynek. Z auta první vylezla skupina, kterou zatím odváželi do hotelu, když jsem z auta vyšla já, nestihla jsem se dostat ke kapele a byla jsem odříznutá od nich hromadou fanynek, které mi zastoupily cestu. Bože. A jak se tam mám teď dostat? Nikdo okolo mě nebyl a já jsem zůstala odříznutá od vchodu. Otočila jsem se a všimla si, že auto už odjelo. No úžasný, a moje kufry jsou v hotelu a jediný, co mám, je kabelka a mobil, který se vybil už v letadle. Povzdechla jsem si a pomalu se snažila dostat ke dveřím. Holky na mě začaly řvát, ať vypadnu. Potom mě jedna žduchla a já jsem skončila na zemi. Naštvaně jsem se postavila a snažila se dostat zase od té skupinky pryč. Když jsem se vzdálila od skupiny holek, našla jsem malou kavárnu za rohem hotelu. Počkám tady, až ty holky zmizí, a potom půjdu do hotelu a řeknu, ať mi zavolají Nathana nebo tu divnou bloncku. Objednala jsem si latté a muffin a sedla si k oknu. Po hodině a půl jsem vyšla z kavárny a ty holky pořád stály před hotelem. To tam mají v plánu kempovat, nebo co? Chtěla jsem se otočit a jít si někam sednou, když z hotelu vyjde Dylan.

„Dylane! Hej!“ začala jsem na něj řvát. Holky si myslely, že je to asi jenom nějaký host v hotelu a jenom si ho prohlédly a zase se zaměřily na dveře a čekaly. Dylan si mě mezitím všimnul a došel za mnou.

„Sakra. Kelsey. Kde jsi? Všichni jsme tě hledali Nathan šílí. Proč nezvedáš telefon?“

„Vzala bych ho, kdyby se mi nevybil, ale to už jsem vám říkala v letadle, že se vybil. A byla bych asi v teď v hotelu, kdyby mi ty holky nezatarasily cestu, hned jak jsem vyšla z auta, a pak mě nechtěly už pustit, tak jsem si šla na kafe,“ řekla jsem mu a pokrčila rameny.

„Na kafe?“ nevěřícně na mě koukal. Nechápala jsem proč. „My tě hledáme, jsme první den v Paříži, ty se ztratíš. Nathan vyvádí tak moc, že čekáme, že vyhodí polovinu ochranky, a teď počítej s tím, že už tě nepustí na krok samotnou,“ řekl a chytnul mě za ruku. Dotáhnul mě k holkám a začal do nich žduchat, aby uhnuly. Holky na nás řekly pár nepěkných slov a my se objevili v hotelu. Nestihla jsem si ani prohlédnout recepci a už mě tahal k výtahu. Zmáčknul 25. patro a postavil se vedle mě. Celou cestu nahoru klepal pravou nohou, ale nepromluvil ani slovo. Nechápu, co mu je? Vždyť já za to nemůžu, že se mi vybil mobil a ty holky mě nechtěly pustit ke vchodu. Když se ozval zvonek a dveře se otevřely, znovu mě chytnul za ruku a dotáhnul k pokoji s číslem 259B. Jednou zaklepal a za pár sekund se otevřely dveře. V nich stál docela naštvaný Nathan.

Chytnul mě za ruku a vtáhnul do pokoje. Vážně? Co mají dneska všichni s tím taháním mě za ruce? Prásknul Dylanovi dveřmi před nosem.

Já jsem se objevila v obývacím pokoji. Větším než můj byt, ve kterém jsem žila. Prostorný gauč, plazmová televize, balkon, výhled na město, klavír a další serepetičky. Nadechla jsem se a otočila jsem se na Nathana, který pořád stál u dveří a pozorně mě sledoval. Nuceně jsem se na něho usmála a on jen zakýval hlavou, jako by se snažil něco si z ní setřást.

„Kde jsi byla? Víš, jak jsme tě hledali? Sakra, Tero! Nejsme tady ani hodinu a ty už se ztratíš a nedáš nám vědět. Víš, jaký jsem měl o tebe strach?“ začal na mě pomalu při každé větě zvyšovat hlas. Zvedla jsem ruce, jako bych se vzdávala.

„Klídek. Já za to nemůžu. Odřízli mi cestu do hotelu, tak jsem si šla sednout do kavárny, a mobil mi zemřel, sama jsem ti to ještě v letadle říkala, tak tady na mě, prosím tě, nezvyšuj hlas. Já za to totiž nemůžu,“ řekla jsem mu zase na moji obhajobu klidným hlasem.

„Ty. Co? Umřel? Co? Tero! Agggg,“ Nathan začal přecházet sem a tam jako lev v manéži. „Ty si nepředstavuješ, sakra, jak to bylo nebezpečné? Co kdyby se ti něco stalo? Co potom? Co kdyby tě někdo unesl? Myslela jsi vůbec na to? Můžeš na chvíli zapojit svůj zdravý rozum a popřemýšlet nad tím, jakou blbost jsi zase dneska vyvedla? Víš, jak jsem se cítil, když jsi zmizela? Bože! Myslel jsem, že se zblázním,“ začal mi líčit.

„Myslím, že to moc hrotíš, Nathane! Nic se nestalo. A dobře, když ti to udělá radost, tak už nikam sama nepůjdu, stačí? A pokud mě teď omluvíš, jdu do svého pokoje,“ řekla jsem tentokrát naštvaně už já. Prošla jsem okolo něj, otevřela jsem dveře a na důraz mého odchodu jsem práskla dveřmi. Bože, ten mě dokáže vytočit. Zavrčela jsem. Nejsem žádné malé dítě, ke kterému se může takto chovat.

Naštvaně jsem vešla do mého pokoje. Co si myslí? Jako za to můžu já? Bože! Co to s ním je? Vím, že má o mě starost, ale nemusí se ke mně chovat jako k malé. Šla jsem ke dveřím a na kliku dala cedulku nerušit. Povzdechla jsem si a přešla jsem ke koupelce. Zapnula jsem vanu a svlékla jsem si oblečení. Když jsem vlezla do vany, uvolnila jsem se a začala přemýšlet nad dnešním dnem. Postupem času má naštvanost zmizela a začala jsem si uvědomovat, že o mě asi fakt měl strach.

Ve vaně jsem ležela asi hodinu, než jsem slyšela, jak někdo volá moje jméno v pokoji. Marcus.

„Tero? Tero? Ester! Esterinko?“ volal na mě z pokoje. Naštvaně jsem zavrčela.

„Jsem v koupelce. Moment!“ zařvala jsem na něj. Vylezla jsem z vany a oblékla si župan. Vešla jsem do obývacího pokoje. Marcus seděl na gauči v těsných riflích a modrém tričku. A jejda. Zase někam jde.

„Potřebuješ něco?“

„No Tero, tobě to v tom ručníku sekne. Nechceš se trochu zavrtět?“ řekl a trochu si posednul na gauči.

„Blbče! Tak co chceš?“

„Fajn, jdeme do klubu. Všichni. Pojď taky.“

„V kolik?“

„Ty jdeš? Páni, to bylo rychlý. Okay. Za hodinu,“ řekl a zvednul se. Protočila jsem oči a šla jsem se připravit. Nikdy mě nebavily návštěvy klubu, ale pro dnešek mám všeho dost. Budu se muset omluvit Nathanovi. Ten zase bude z toho nadšený.

Dobře. U této kapitoly jsem se trochu zapotila, protože jsem u toho trochu spala, takže když se vám bude zdát divná, nezoufejte. Psala jsem ji v polospánku.

Nevím, kolik bude mít tahle povídka kapitol, ale mám v plánu na příští kapitolu už něco trochu, trochu… asi 15+. Pokud si to nerozmyslím nebo mi u poloviny kapitoly nerupnou nervy a neřeknu si, že na to kašlu. :D :D Tak snad se vám kapitola líbila a budete komentovat ;)

TheSinna

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování