OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Song of best love - 8. kapitola

25.05.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 730×

Pročesávala jsem si rukou nervózně vlasy. Kde je? Má čtvrt hodiny zpoždění. Kousala jsem si ret a každou chvíli se podívala na hodiny. Krátce před tím, než ručička došla k číslu čtyři, někdo klepal na dveře. Rozeběhla jsem se ke dveřím, u kterých jsem se zastavila. Nádech, výdech. Povzdechla jsem si a otevřela dveře. První, co jsem viděla, byla kytice červených růží. Nuceně jsem se usmála. Je to milé. Ale já nesnáším červené růže. Od Dylana jsem si je převzala a pozvala ho dovnitř. Dala jsem růže do vázy, vzala si kabelku a i s Dylanem jsem vyšla z pokoje.

Dojeli jsme do krásné francouzské restaurace, kde nás ihned usadili a zapálili svíčku mezi námi. Nenuceně jsem si vzala menu a podívala se na jídla. Moje obočí se zvýšilo a potlačovala jsem písknutí, když jsem viděla cenu.

„Chtěl jsem se ti ještě jednou omluvit za to, že jsem přišel pozdě. Musel jsem vyvolávat ještě fotky z koncertu a trochu jsem zapomněl na čas,“ řekl Dylan. Zvedla jsem oči z menu a podívala se na něj.

„To nevadí. Povedly se aspoň?“ nervózně jsem se zasmála mému pokusu o vtip. Dylan se ale opravdu zasmál.

„Jo, jsou dobré. Celá skupina je hodně fotogenická, i když o tom asi ani sami nevědí, a taky na pár těch fotkách nevypadáš špatně,“ řekl mi a já jsem se začala červenat. Když k nám došel číšník, objednala jsem si těstoviny a Dylan kuřecí plátky. Abych si přiznala pravdu, z celého tohoto rande mám špatný pocit. Nevím proč. Ale mám. A ještě ten Nathan. Poslední dobou se chová opravdu divně. Už od noci v klubu, ale sám řekl, že si nic nepamatuje. Ale co když mi lhal? Uvažovala jsem nad Nathanem a nevšimla jsem si, že Dylan se mě na něco ptá.

„Promiň, co jsi říkal? Trochu jsem přemýšlela,“ řekla jsem mu.

„To bys neměla dělat. Přemýšlet. Převaříš si mozek,“ zasmál se mi. Já jsem se na něj jenom zašklebila.

„Ptal jsem se, proč chceš být spisovatelkou,“ zopakoval mi otázku.

„Psaní je hodně osvobozující. Můžu napsat cokoliv a nikdo mě za to neukamenuje, protože stačí říct, že je to fikce. Můžu dát lidi, které znám, za postavy a dát jim slova do úst. Líbí se mi, že můžu postavě dát směr, nechat je rozvíjet a pak sama na konci se nechat překvapit, co jsem z nich udělala. Nemysli si, že mě baví někoho ovládat. To ne. Mně se na tom líbí ta svoboda. Asi si myslíš, že je to blbost,“ řekla jsem a zahleděla jsem se na svoje ruce.

„Nemyslím si. Podobně to mám s focením. Miluju, když můžu zachytit někoho na fotce a jenom ta fotka dokáže vypovědět celý jeho příběh. Nemám nic proti focení kapely. Ale nechci takhle skončit. Nechci být někdo z těch lidí, co fotí svatby, kapely nebo slavné osobnosti. Chtěl bych fotit do velkých galerii, aby se moje obrazy prodávaly a každý z nich měl kousek příběhu někoho jiného,“ opověděl on zase mně. Páni. To bylo hodně. Smysluplné.

„Páni. A tvým rodičům se líbí, že jsi fotograf?“ zeptala jsem se ho.

„Mámě je to jedno, ta byla vždy doma, a popravdě je ráda, že něco dělám, ale táta je něco jiného. Otec vlastní firmu. Vydělává několik milionů za rok a nebyl nadšený, když mu jeho jediný syn oznámil, že chce být fotograf než majitel,“ povzdechnul si. Došlo mi, že na to se ho radši ptát nebudu.

„Jak ses seznámila s Nathanem? Nic proti, ale to mně trochu nejde do hlavy,“ zeptal se mě.

„To hodně lidem. Kluk z vyšší vrstvy a ta z nižší. Naši otcové spolu chodili na střední školu. Hráli spolu ve fotbalovém týmu. Tátu to bavilo, ale jen jako koníček, neměl sen, že půjde hrát za nějaký světoznámý tým. Za to Nathanův otec ano a jak víš, povedlo se mu to. Odešel na školu a můj táta taky. Neviděli se roky. Až do zranění Nathanova otce. Asi víš, že musel kvůli tomu přerušit kariéru. V té době už jsem byla na světě já i Nathan. Byly mi tři, myslím. Nathan se s rodinou přestěhovali k nám do města a jako známí pozvali mě a tátu na večeři…“

„Já tam nechci jít,“ kňučela jsem na tátu. On se jenom usmál.

„Ale, zlatíčko. Budou se ti líbit. Pamatuješ si toho pána, co jsem ti ukazoval v televizi?“ zeptal se táta a zvedl si mě na ruce.

„Toho šijokého pána, který pojrážel k zemi ty ostatní?“ zeptala jsem se.

„Ano. Tak my jsme spolu chodili do školy a teď, když se jeho rodina stěhuje sem, tak je půjdeme navštívit. Mají syna o trochu staršího, než jsi ty,“ řekl a já jsem vykulila oči. Někdo, kdo je stejně starý jako já? Budu mít kamaráda. Radostí jsem poskočila. Znám jenom ty pány, co chodí za tatínkem do práce. Vyskočila jsem tátovi z rukou a rozeběhla jsem se k sobě do pokoje. Tam jsem si našla svoje nejlepší růžové šatičky. Rychle jsem si je na sebe dala a běžela zpátky za tátou. Ten se zasmál.

„Ale, princezničko. Co bylo špatné na tom oblečení, co jsi měla předtím?“ zeptal se mě. Jen jsem pokrčila rameny. Táta se usmál a vzal mě k autu. Nadšeně jsem vyskočila k sobě do sedačky a čekala, až mě táta zapne. Za chvíli jsme dojeli k obřímu domu.

„Tatí. Ten velký pán bydlí v zámku,“ zašeptala jsem. Od našeho menšího domečku se to lišilo. Nervózně jsem vyšla z auta, když mě táta rozepnul. Co když se jim nebudu líbit? Stála jsem s tátou u dveří a čekali, až nám otevřou. Otevřel nám ten pán z televize. Byl veliký. Měl černé vlasy a hnědé oči. Strachem jsem se schovala za tátu.

„Michaeli. Dlouho jsme se neviděli,“ řekl velký pán.

„Davide. Taky si říkám,“ odpověděl mu táta. Veliký pán se podíval dolů na mě a já se ještě víc schovala za tátovu nohu.

„A kdo je tato krásná princezna, Michaeli?“ zeptal se.

„To je moje dcera Esterka,“ představil mě táta, ale já mu zůstala u nohy.

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se veliký pán.

„Že mě neshodíte jako ty pány, že ne?“ zeptala jsem se. Veliký pán se jenom usmál.

„Neboj, holčičko. Já už nikoho neporazím. Já jsem David a ty?“ zeptal se. Ustoupila jsem od táty a usmála jsem se. Ten pán je hodný, i když poráží lidi na zem.

„Estejka,“ odpověděla jsem mu.

„Tery. Ukaž, jak krásně umíš říct písmeno R,“ řekl táta. Začala jsem zkoušet to zvláštní písmenko, co táta chce, abych se naučila. Jenom se mi oba smáli, tak jsem toho nechala a podívala se radši na zem. Do očí se mi začaly vhánět slzy. Najednou za velikým pánem vykoukla hlava plná černých vlasů.

„Michaeli, tohle je Nathan, můj syn,“ řekl veliký pán. Kluk došel ke mně a setřel mi slzu.

„Nebul. Pojď, půjdeme si hrát,“ chytl mě za ruku a vedl mě do domu. Dostali jsme se do pokoje plného hraček. Jenom jsem koukala.

„Já jsem Nathan,“ představil se kluk.

„Estej,“ odpověděla jsem.

„A takhle jsem se potkala s Nathanem. Časem jsme se potkávali čím dál víc a stali se z nás nejlepší kamarádi. On chodil potom do tátova krámu hrát. A já jsem u něj vždy seděla a psala,“ dopověděla jsem Dylanovi příběh.  Než stačil něco odpovědět, donesli nám jídlo.

Na konci rande mě Dylan doprovodil do pokoje a dal mi pusu na čelo. Rozloučili jsme se a já vešla do pokoje. První, čeho jsem si všimla, když jsem zavřela dveře, byl nepřehlédnutelný odér alkoholu. Položila jsem si kabelku na stolek u dveří a vyšla do obývacího pokoje. Na gauči se rozvaloval Nathan a v ruce měl láhev rumu.

„Podívejme, kdo se vrátil,“ řekl posměšně. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Nathane, co to děláš?“ zeptala jsem se. Chtěl mi odpovědět, ale když otevřel pusu, hned ji zavřel. Povzdechla jsem si a šla k němu. Vytrhla mu z ruky láhev a postavila ji na poličku ke zbytku alkoholu. Řval na mě, ať toho nechám, ale já jsem ho chytla po paží, přehodila si jednu jeho ruku okolo ramen a zamířila do koupelny. Tam jsem ho ve sprše opřela o stěnu a zapnula vodu. Zařval a chytl mě za ruku. Přitáhl mě na ruku k sobě do sprchy. Taky jsem zaječela a chytla ho za ramena.  Voda byla studená a já se tiskla radši k Nathanovi, než abych vyšla ze sprchy. Když jsem se od něj chtěla odtáhnout, tak mě chytnul okolo pasu. Zvedla jsem oči k němu a všimla jsem si, že na mě kouká. Voda stékala přes nás dva, ale já jsem se zaměřila jenom na naklánějícího se Nathana.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Song of best love - 8. kapitola: