OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sorry,I can´t be Perfect! (3)

05.08.2009 (13:00) • seiren • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 966×

Hodinu jsme čekali. Zpívali,poslouchali hudbu. Taky jsem vyplnila papíry. Tedy jen podepsala papír že souhlasím s potratem.¨,,Slečna Toresen...tak půjdeme na to." povzbudivě se na mě usmál mladý doktor.,, Vaši přátelé můžou jít s váma k sálu." Přijel ke mě s vozítkem na které jsem si sedla. Vyjeli jsme z pokoje. Z každé strany mě drželi za ruce kluci. Byla jsem jim moc vděčná že jsou tu semnou. Jen mě trápilo to že si s tím nemám o kom popovídat než s nima. Chyběla mi matka a to moc. Znáte to ne? Někdy si k ní přijdete pro radu a já se musím vyptávat bráchy nebo Emmy,která se vrací až ve středu a já na závody nejedu. Závody,pro mě teď nebyli důležité tak jako to co mě teď čeká. Dojeli jsme výtahem nahoru a ke dveřím s nápisem Operační sál.

 ,,Operace dlouho netrvá jen pár minut." Usmál se na mě doktor.Otevřel dveře. ,,Zde se musíte rozloučit."Od každého jsem dostala pusu na čelo. Pak se zabouchli dveře a mě se zmocnila panika a strach s místnosti. Přijeli jsme k lehátku kam jsem si měla lehnout. Poslechla jsem. Stůl byl ledový ale nedala jsem nic na sobě znát. Sestřičky nebo kdo to byl mi dávali všelijaké hadičky do ruky a hlavně na hruď. Pak už jsem jen ucítila masku a předemnou se zjevila temnota.

 ,,Díky,že jsi to řekl za mě."Poděkoval mu Josh,před dveřmi sálu.,,Za málo,sám bych ji to řekl.I,když si myslím že by to zvládla."Pokrčil rameny.,,Já vím že ano. Ale vidět ji trápit se při představě že dítě bude samo nebo ho dá k adopci by bylo pro mě to poslední. Raději beru několik měsíců,možná týdnů tohle řešení.",,A co rodiče ví o tom?",,Ne. Ty se už o nás vůbec nezajímají. Naposledy s nima mluvila v třinácti,když se sní stala žena. Matka ji odsekla ať si to přečte na internetu. Od té doby sní nemluvila. Ani o Vánocích.A otec? Sním mluvila naposledy před měsícem. Vzpomněl si na její narozeniny .Štěstí že jsi neviděl co provedla se zrcadli v tělocvičně."Při vzpomínce se usmál. Na ten den nezapomněl. Popsala zrcadla ze zlostnýma slovama. Pak je rozbila se žilou .Proto jizva na noze o které tvrdí že je z pádu z koně.,,Zrcadla?"Zeptal se nechápavě.J osh jen zavrtěl hlavou.,,Pak se ji na to zeptej a nezapomínej stále přátelé."Usmál se na něho.,,Jasně."Pleskli si do ruky.,,Teď to chce jen čas a pak to bude zase ta stará Labes."Zasmál se, při představě rozčílení s Robertem.

 Dveře se sálu se otevřeli. Na posteli ležela Labes.N ahá,vedle ni pyžamo a spala jak zabitá. Kluci se museli usmát. Šli v tichosti za lékařem,,Potřebuje klid a hlavně až se vzbudí zavolejte mě."Oba dva přikývli. Peter si sedl vedle ni. A Josh se dále díval z okna.,,Skočím pro kafe."Zašeptal Peter a vstal.,,Chceš taky?"Zeptal se pohledem na Josha. Ten přikývl. Odešel.Josh si sedl vedle Becky. Hladil ji po ruce a obličeji.,,Beck?"Promluvil na ni. Peter se zatím nevracel. Nechal je na chvíli o samotě. Přemýšlel nad tím co ji vlastně říkal za nesmysle. On by se oni postaral ale dítě by nebylo jeho. Toho netrápilo ale spíš to jak by se tomu pak postavila Beck.Beck se začala pomalu probouzet.

 Nevím jak dlouho jsem byla na sále.Nevěděla jsem ano co bylo za den.Připadalo mi to jako bych spala dlouhou dobu.Pomalu jsem otevřela oči.Byla jsem zmatená.Vedle mě někdo seděl.Tu tvář jsem znala.Musela jsem zamrkat aby jsem si zvykla na světlo,které mě mučeně zářilo do očí.,,Joshi."Zašeptala jsem.V krku jsem měla sucho.Měla jsem žízeň.,,Jsem tu."Zašeptal a pohladil mě po tváři.Jen jsem se usmála.,,Mám žízeň."Zasténala jsem a pohlédla na něho.,,Dobře sestřička říkala že se můžeš napít jen jeden lok."Přikývla jsem. Nadzvedla jsem se na lokty. Napila jsem se brčkem. Pití nebylo oslazené ale zvládla jsem to.,,Kde je Peter?"Můj hlas zněl ospale.,,Šel pro kafe."Jen jsem přikývla. Nadzvedla jsem ruku. Něco vedle mě leželo. Vzala jsem to do ruk a prohlížela jsem si to. Pyžamo.,Aha."Zašeptala jsem a zasmála se.,,Nechvíli tě tu nechám ať se můžeš obléct."Začal se zvedat. Chytla jsem ho za ruku.,,Myslíš že to zvládnu? Ztěží jsem vzhůru."Usmála jsem se .Byla to pravda. Oči se mi stále zavírali a stěží jsem se mohla posadit.,,Zavolám sestru."Pokrčil rameny a znovu se chtěl postavit.,,Kolikrát jsi mě viděl nahou?"Protočila jsem oči.,,Ehm..."Prohrábl si vlasy.,,Tenkrát to bylo jiné. Byla jsi mimo a hlavně mladší."Znovu,tentokrát opravdu vstal. Přisahám vám že se začervenal.,,Mimo jsem i teď."Udělala jsem na něho prosík s rukama a psí kukuč.,,To nemyslíš vážně.Ty po mně chceš abych tě oblékl?"Zavrtěl hlavou.,,Zeptám se Petera nebo můžu zavolat Robertovy."Trošku vtipu. Vykulil na mě oči a znovu zavrtěl hlavou.,,Brácha naposledy jsi mě viděl nahou v listopadu teď máš květen."Vyplázla jsem na něho jazyk.,,Jsem stále stejná."Mrkla jsem na něho.,,Backy ty jsi hrozná jdu pro sestru."

,,Ne..."Zavrtěla jsem hlavou zase já.,,Dobře jdi za dveře obleču se sama."Sykla jsem na něho. Jen přikývl a usmál se na mě. Odešel.zaklapli za něm dveře. Chvíli mi dalo zabrat než jsem se posadila pak jsem přes sebe přetáhla noční košili. Když jsem byla hotová zavolala jsem na něho. To do pokoje i přišel Peter s doktorem v zádech. Na jeho otázky jsem normálně odpověděla a taky mě k večeru pustí domů. Ještě že tak. Slíbila jsem mu že v Pátek přijdu na kontrolu a hlavně že se nebudu pro zatím namáhat. Přikyvovala jsem,odpovídala a slibovala.

Celou dobu jsem pak prospala. Kluci u mě byli celý den,když jsem se probudila měla jsem zbaléno. Čas domů.Domů,kde na mě čekalo nečekané překvapení.Dokonce dvě.

°°°°°°°°°°

 Vyšli jsme ze dveří . Milé a hlavně šokované překvapní bylo před nemocnicí. Stál tam Dimitri, kámoš Josha,který odletěl do Londýna za nemocnou tetou s rodinou. Sám říkal že neví,kdy se vrátí. Padlo taky že možná za rok a on teď stojí před náma. Šokovaná jsem stála na místě. Kluci šli za ním. Pozdravili ho a vyptávali se kde se tu vzal.

 .Tetě se udělalo líp, takže jsme ji převezli sem do nemocnice.Teď jsem chtěl jít domů."Ten jeho hlas. Milovala jsem jeho hlas. Byl tak přátelský a milí. Uměl mluvit s přízvukem. Ty přízvuky mi začínali chybět. Pamatuji si jak jsem byla malá a šišlal na mě.V šechny holky ho milovali ale on měl jen oči pro Arabel. Jeho holka o rok mladší,s kterou se bohužel rozešel kvůli odstěhování. Arabel jsme naposledy viděla,když byl u nás. Zjistila jsem že si našla rychle náhradu. Stále jsem stála omámeně na místě. Uprostřed kroku.

,,Vy tu děláte co?"Zeptal se. Kluci zmlkli a pohlédli na mě.,,Beck?"Oslovil mě. Pohlédla jsem mu do očí. Do známých očích. Onehdy jsem řekla Joshovy že jsem zapomněla na jeho oči a teď jsem je mohla znovu spatřit. Usmála jsem se na něho.,,Beck co se stalo?"Zeptal se.Mile a starostlivě. Udělal několik kroků ke mně. Zvedla jsem ruku a dala jsem mu tak najevo aby zůstal stát.,,Nespěchej na ni."Zašeptal Peter. Dimitri jen nechápavě pohlédl na kluky a pak na mě. Ani nevíte jakou jsem měla radost že se vrátil. Jeho oči mě probudili s temnoty. Vzpomínala jsem na šťastné chvíle. Chvíle s mími přáteli. Ano jsou lepší než rodiče. Uvolněně jsem se usmála a skočila jsem mu do náruče.

,,Hou."Zasmál se.začala jsem Vzlykat.Vzlykat štěstím. Zapomněla jsme na svůj odpor ke klukům.,,Zapomněla jsem na tvoje oči.Na tak známé oči."Zašeptala jsem mu a stále vzlykala do ramena. Vzal mě do náruče a odvedl mě k autu. Posadila jsem se na kapotu. Dimitri sledoval moje oči. Moji tvář a já jsem se vpíjela do jeho očí.Usmál se a pohladil mě po vlasech.,,Co se stalo Beck?"Zeptal se mě. Skousla jsem se do rtu. Všiml si mé nervozity a nejistoty. Nadechla jsem se.,,Byla jsem na potratu."Zašeptala jsem.Překvapeně vykulil oči. Zatřásl s hlavou a pohlédl na Josha pak na Petera.Ty jen sklonili hlavu do země.,,Tohle bych do tebe neřekl."Zašeptal. Vzala jsem jeho tvář do svých dlaní a vpíjela jsem se mu do očí.,,Znásilnil mě."Zašeptala jsem.,,Nejtěžší na tom bylo to rozhodnutí."Pokrčila jsem rameny. Spustila jsem mu tvář.,,Pojedeme?"Usmála jsem se. Přikývl. Dál jsme o tom nehovořili.

  Nastoupili jsme do auta i s Dimitriem. On řídil auto a já jsem seděla u spolujezdce.Jeli jsme bráchovým autem. Dimitri si položil vedle sedačky sluchátka s mp4. Vzala jsem ji do ruk.,,Stále ji tam máš?"Zeptala jsem se ho. Přikývl. Pustila jsem si hudbu a hledala známou píseň, kterou jsem často zpívala v době jako je tahle.

 http://www.youtube.com/watch?v=7cw70ukoHEg&eurl=http%3A%2F%2Fadmin%2Eblog%2Ecz%2Fclanky%2F38290168&feature=player_embedded

Melodie začala hrát. Broukala jsem si ji pak jsem začala tichým hlasem zpívat.

always needed time on my own

I never thought I'd need you there when I cry

And the days feel like years when I'm alone

And the bed where you lie

is made up on your side

 Vždycky jsem potřebovala čas jen sama pro sebe

nikdy mě nenapadlo, že bych tě potřebovala, když pláču

a dny mi připadají jako roky když jsem sama

a postel, ve které obvykle ležíš

je na tvé straně ustlaná

Nevím proč zrovna tahle píseň. Ten text smími pocity nemá nic společného. 

When you walk away I count the steps that you take

Do you see how much I need you right now?

 Když odcházíš, tak počítám tvé kroky

Copak nevidíš, jak moc tě teď potřebuji?

 Zašeptala jsem.

 When you're gone

The pieces of my heart are missing you

When you're gone

The face I came to know is missing too

When you're gone

The words I need to hear to always get me through the day

And make it OK

I miss you.

Když jsi pryč

kousky mého srdce tě postrádají

Když jsi pryč

ta tvář, kterou jsem začínala znát je taky ztracená

Když jsi pryč

všechna ta slova, která potřebuji slyšet, abych nějak přežila den

a všechno napravila

Chybíš mi! 

Píseň sílila na hlase .Možná proto ji tak ráda mám a zpívám. Ten hlas. Vysoký a bolestný tón a můj zlomený hlas. Jeli jsme kolem Parku. Sledovala jsem ubíhající stromy a čáry na silnici.Mě nikdo teď nechybí. Smířila jsem se s faktem že tohle je moje rodina a bude. Rodiče jsou mi te´d a stále byli a budou ukradení. Nemíním s nima, trávit čas.

 I've never felt this way before

Everything that I do

reminds me of you

And the clothes you left

they lie on the floor

And they smell just like you

I love the things that you do

Nikdy jsem se takhle necítila

všechno, co dělám, mi připomíná tebe

A šaty, co jsi tu nechal, leží na mé podlaze

a voní stejně jako ty

miluji všechno, co děláš. 

Otevřela jsem okno. Venku začalo pršet. Stále jsem potichu zpívala a sledovala déšť.

  When you walk away I count the steps that you take

Do you see how much I need you right now?

Když odcházíš, tak počítám tvé kroky

Copak nevidíš, jak moc tě teď potřebuji?

When you're gone

The pieces of my heart are missing you

When you're gone

The face I came to know is missing too

When you're gone

The words I need to hear to always get me through the day

And make it OK

I miss you

Když jsi pryč

kousky mého srdce tě postrádají

Když jsi pryč

ta tvář, kterou jsem začínala znát je taky ztracená

Když jsi pryč

všechna ta slova, která potřebuji slyšet, abych nějak přežila den

a všechno napravila

Chybíš mi! 

Ve skutečnosti mě nikdo nechyběl. Byla jsem tu a jsem zbytečná. Ale já se chci změnit. Chci ovládnout svoje chování,které se každým dnem mění. Píseň s hudbou sílila. Vyklonila jsem se bezpečně z okna. Ucítila jsem ruku na stehně. Nevnímala jsem ji. Byla jsem zaměstnaná písní.

We were made for each other

Out here forever

I know we were

Yeah yeah

 Byli jsme pro sebe stvořeni

abychom tu byli navždy

vím, že to tak je

Yeah yeah 

Zpívala jsem. Nahlas. Možná. Stěží jsme slyšela svůj hlas. Ale byla jsem ráda a šťastná. Zpívala jsem nahlas .Nevšímala jsem si lidí kolem,kterých jsme projeli.

All I ever wanted was for you to know

Everything I do I give my heart and soul

I can hardly breathe I need to feel you here with me

Yeah

 Všechno, co jsem chtěla bylo, abys věděl že

do všeho, co dělám, vkládám své srdce i duši

Těžko se mi dýchá, potřebuji tě tu cítit vedle mě

Yeah

Můj hlas se ztišil,i když zpěvačka zpívala hlasitěji. Vklouzla jsem do auta a zavřela jsem okno. Opřela jsem se o okno a sledovala jsem děj kolem sebe. Ponořila jsem se do písně.

When you're gone

The pieces of my heart are missing you

When you're gone

The face I came to know is missing too

When you're gone

The words I need to hear will always get me through the day

And make it OK

 I miss you

Když jsi pryč

kousky mého srdce tě postrádají

Když jsi pryč

ta tvář, kterou jsem začínala znát je taky ztracená

Když jsi pryč

všechna ta slova, která potřebuji slyšet, abych nějak přežila den

a všechno napravila

Chybíš mi! 

Poslední sloku jsem ještě vnímala,když jsme zastavili,před domem.Vystoupili jsme. Sluchátka jsem sundala z uší.N echala jsem je kolem krku. Josh odemkl dveře. Byli odemčené .Digi. Napadla mě. Ještě je asi u nás .Ale nebyla to Digi,která byla u nás doma.

Vešli jsme dovnitř. Kluci zamířili do obyváku kde někoho pozdravili. Vlezla jsem do místnosti. Při pohledu do znáních obličejů se mi udělalo těžko. Chtělo se mi zvracet. Celou cestu jsem myslela nad tím že můžu být šťastná s přáteli. Místo toho v poklidu u krbu v gauči seděli mí rodiče. Srdce mi začalo rychlostně pulzovat. Zírala jsem na ně s otevřenou pusou. Vítali se s Joshem a seznámili se Dimitriem a Peterem. Matka přistoupila ke mě. Chtěla mě obejmout. Uhnula jsem a obešla ji. Stále jsem se na ni dívala. Otec stál za ní. Oči mi sklouzli k jejímu břichu. Ona byla těhotná. Zmocnila se mi panika a strach. Ne!Křičel můj vnitřní hlas .Stále jsem sledovala matku a tím jsem vrazila do Petera. Chytl mě kolem pasu a objal mě.

 ,,Nepřivítáš se s náma?"Zeptal se otec a šel ke mě. Více jsem stiskla Peterovi ruce.,,Beck?Hodně jsi vyrostla.je s tebe žena."Podotkl.Supr. Dobrý postřeh tati .Tedy pane neznámí .Jen jsem na něho zírala neschopna promluvit. Peter udělal váhavý krok dozadu a já sním .Otec se zastavil. Stál uprostřed mezi nás a matkou. Otočil se k matce ta k němu přistoupila.,,Možná že budeš mít sestřičku nebo brášku."Oznámil mi s úsměvem. Chudák dítě. Pomyslela jsem si rychle. Myšlenku jsem posunula dál. Do kouta.Kdyby si tati tušil že by z tebe byl dědeček. Pomyslela jsem si. Vytrhla jsem se Peterovi z náruče a běžela jsem do kuchyně. Můj žaludek zaprotestoval. Pozvracela jsem se do dřezu.

 ,,Beck?"Přistoupil hned ke mě otec. Teď si snad hraje že má o mě starost. Objal mě kolem ramen. Opláchla jsem si pusu. Krátce jsem na něho pohlédla a utekla jsem zadními dveřmi pryč .Rychle pryč! Křičelo ve mě. Moje nohy neznali cíl. Vběhla jsem dolů do ulic. Zabočila jsem do lesa,který se táhl několik kilometrů od našeho města.ulice. Nohy mě neposlouchali. Nechtěli zastavit. Ani,když jsem několikrát upadla. Vstala jsem a dala jsem se znovu do běhu .Byla jsem daleko a hlavně hluboko v lese. Běžela jsem dost dlouho. Upadla jsem a už jsem nevstala. Ležela jsem tam natažená na zádech a pohlédla jsem ke stromům,které se nademně skláněli.

 Moje hlava byla plná. Plná myšlenek a vzpomínek. Rodiče se vrátili. Matka čeká dítě,které nám pak přihodí jako kus hadru. Nebo možná ne. Bude to možná naopak,že se o to malí bude více starat a zajímat než o mě. O nás dva. Ležela jsem tam dlouho. Hodinu a půl. Zaslechla jsem tiché kňučení. Sedla jsem se rozhlédla se kolem sebe. Kňučení sílilo. Šla jsem za zvukem. V této části lesa byli vlci,až teď jsem si všimla plotu,který ohraničoval část lesu,před městem od tohoto místa.

 KŇučení ale i štěkot se blížil. Pak jsem spatřila nešťastné vlčí mladě,které se naklánělo nad matkou. Byla mrtvá. Tělo se ji nehýbalo.nejevila známky že by dýchala. Pomalím krokem jsem knim přistoupila. Určitě byla mrtvá ale ne dlouho. Nesmrděla ale začala divně zapáchat hlavně ty mouchy,které kolem ni prolétavali. Poklekla jsem. Matka byla postřelena a to přímo do srdce. Malé vlče začalo vrčet ale stále kňučel. Natáhla jsem kněmu ruce .Přistoupilo ke mně .Vzala jsem ho do náruče a šla domů. Byla jsem daleko a hluboko ale našla jsem cestu domů. Bylo půl jedenácté. Doktoři radost nebudou mít. Mám být v klidu a nesportovat. Skousla jsem se do rtu. Vydala jsem se k Paterovi. U nich se ještě svítilo. Rodiče doma neměl tento týden,byli na dovolené. Zaklepala jsem. Otevřel mi a s úlevou mi vlepil pusu do vlasů. Zvolal do obýváků kde byl Josh Dimitri a Robert.

 ,,Co to je?"Vyjel po mě Josh. On a zvířata.

 ,,Vlk."Pokrčila jsem rameny.

 ,,Vlk?Jako že vlk?"Vykoktal ze sebe vyjeveně Dimitri. Přikývla jsem.

 ,,Jo,matku mu postřelili.Můžu si ji nechat?" Zeptala jsem se pohledem na Josha.

 ,,Ji nechat?"Zeptal se mě znovu jako by špatně slyšel.,,No nevím,Beck jen přeci je to divoké zvíře."Namítal a vrtěl hlavou.

 ,,Dá se vychovat."Nenechala jsem se.

 ,,Hádat se s tebou nebudu."Pohodil rukama že se vzdává.,,Jak myslíš.Jen by mě zajímalo jak tohle schováš,před rodiči."

 ,,Domů nejdu."Zamračila jsem a pustila jsem vlčici na zem.

 ,,Beck."Zašeptal.

 ,,Ne! Ona čeká dítě. Nesnesu ten pohled."Zavrtěla jsem hlavou při té představě.,,Nemohl by sis mě vzít do péče?Myslím tím...tobě je devatenáct a máš právo si mě vzít. Najdeme dům,někde poblíž a budeme tam."Zvýšila jsem trochu hlas a chrlila na něho blázniví plán.

 ,,Beck?"Zavrtěl hlavou.

 ,,Joshi,prosím."Udělala jsem psí oči.

 ,,Můžu vám půjčit chatu. Je tam všechno,spíš je to malá vilka ze dřeva. Rodiče tam nejezdí i tak ji chtějí prodat nebo vypůjčit.Najmout. "Vmísil se do hovoru Peter. Otočila jsem se na něho a usmála. Pohlédla jsem na Josha. Ve tváři měl vypsanou zlobu ale i strach a lítost.

 ,,Nemůžu si vzít jen tak váš dům.To zaprvé."Zašeptal.Díval se na vlíče.,,Za druhé Beck co chceš říct lidem?"

 ,,Pravdu!"Zavrčela.,,Já s nima nechci být. To dítě se narodí a pak nám ho pověsí na krk. Já chci volně žít."Zasekla jsem se. Dupla jsem nohou o zem.,,Sakra proč mi nemůže být osmnáct!"Zavrčela jsem vztekle.

 ,,Dobře...kluci nám ale musí pomoct. Musíme mít důkazy o tom že jsme tu byli sami sedm let."Zašeptal s povzdechem.

 ,,AŤ to vyjde nebo ne já se domů nevrátím."

 ,,Počkat,když žijete sedm let sami a rodičům to nevadí,tak proč Joshi rodičům neřekneš že se jdeš stěhovat a bereš sebou Beck?"Zeptal se nás Dimitri.Skvělí plán.Lepší než můj.

 ,,Zkusím to."Zašeptal.

 ,,Nemusíš se bát...já nechci být nějak na tebe stále vázaná ale teď je to těžší než jsem si myslela."Zašeptala jsem bolestným hlasem.Měla jsem sevřené hrdlo.

 ,,Beck!"Zakřičel najednou. Polekaně jsme poskočila. Pohlédla jsem na něho. Opíral se o gauč a zíral před sebe.,,Tohle nevyslovuj!"Stále mluvil na hlas.,,Mě je jedno co si kdo myslí že jsi na mě uplá a podobně."zašeptal.,,Jsi moje sestra!Více než to!"Zdůrazňoval,každé své slovo.,,Joshi."Zašeptala jsem.,,nejsi jediná kdo nenávidí své rodiče.Když odešli a nechali mě tady s tebou myslel jsem si že to nezvládnu. Tady je výsledek mé práce."

,,Jos..."Začala jsem.Skočil mi do řeči.

 ,,Měl bych ti něco říct."Zašeptal a pohlédl na mě.

 ,,Co?"Zavrtěla jsem hlavou. Díval se zničeně.

 ,,Jsem tvůj nevlastní bratr."Zašeptal.Pohlédl k zemi. Nejistě jsem si teď vybavila co řekl.

 ,,Ne."Zavrtěla jsem hlavou.

 ,,Bohužel ano."Otočil se a chtěl odejít. Doběhla jsem ho a chytla za paži.zastavil se ale vyškubl se mi.

 ,,Sakra! Nezáleží na tom kdo jsi...Záleží na tom co pro mě znamenáš."Poslední větu jsem zašeptala.,,Sakra!"Dupla jsem znovu vztekle do země.,,Nechci domů...je mi to líto co se děje a stalo a promiň že to říkám ale je mi líto že ti přidělávám problémy.Nenávidím se chci být jiná."Mluvila jsem vztekle.J osh se ke mě pomalu otočil.,,Ani netušíš jak je nenávidím.Víc než ten první rok s tebou."Sykl podrážděně. Pohlédl za mě.Usmál se na mě.,,Myslím že jo."úsměv jsem mu oplatila. Chytl mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Objal mě a já jsem mu objetí vrátila.

,,Petere,kdy se můžeme nastěhovat?"zeptal se ho. Pustil mě. Sedl si do gauče. Všichni tři. Usmála jsem se na ně. Sedla jsem si Peterovi na klín a objala ho kolem ramen.,,Jak budete chtít.Třeba zítra ale můžete u mě zůstat."Pokrčil rameny pohledem upřený na Josha.Vlče se dožadovalo pozornosti. Vzala jsem si ho na klín.Jméno...,,Jessica."Zašeptala jsem.

 ,,Její jméno?"Zeptal se mě Dimitri. Přikývla jsem. Sledovali jsme hodinu nějakou komedii v televizi. Dimitri se mezitím nabídl že Jess,něco koupí. Vrátil se akorát na konec komedie a na začátek Titaniku. Vstala jsem s pohovky a šla připravit jídlo. Pro sebe ale i pro Jess. Dala jsem ji konzervu a granule do jedné misky. Do druhé čistou vodu. Hned,bez jakýkoliv váhaní snědla všechno. Poklidně jsem ji sledovala a ujídala jsem vajíčka.

Do ticha se ozvalo volání .Čas na romantiku. Sledování Titaniku. Seděli jsme před gaučem na zemi. Opřená o Petera a zároveň vedle Joshe.Dimitri musel jít domů. Rozloučili jsme se a dál jsme sledovali film. Usnula jsem dřív,než loď narazila do ledovce.

 ,,Usnula."Zašeptal Josh směrem na Petera.

 ,,Neuvidí konec."Povzdychl si.

 ,,Zvládá to.A zvládneme."Řekl rozhodně.

 ,,Pomůžu ti sní."Vstali.Peter vzal do náruče Beck a vedl ji do druhého patra do postele pro hosty.

 ,,Dobrou."Zašeptali oba dva a každý ji dal pusu na čelo.

 ,,Díky,Petere."Zašeptal Josh a zamířil k pokoji.

 ,,Nemáš za co děkovat." Přikývl a taky odešel do svého pokoje.

Autor: seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sorry,I can´t be Perfect! (3):